Mám ve svém archivu videozáznam z prvního zvolení Václava Havla prezidentem. Na Vác-lavském náměstí juchají davy a v popředí, někde na Můstku, jedna bezzubá Romka v letech křičí do kamery: „Vašek je náš prezident, už nikdy nebudeme muset makat!“ Myslím si, že právě v tom je jádro pudla. Že právě tenkrát už se začalo schylovat k nedorozumění, jehož dalšího vyvrcholení jsme právě svědky. Nesklízíme proto víc, než jsme zaseli. A řekněme si rovnou, že toho bylo proklatě málo k vysvětlení pozic.
Nebyli to ale jenom Romové, kteří o tom, co bude v této zemi následovat, měli bláhové před-stavy. Také i čeští „běloši“ – i když si to dnes už nepřipouštějí – si snili své sny. Ty byly zase o soukromém podnikání, z něhož budou za pár let bohatí. Nezaznamenali během toho svého snění o blahobytu ani, že se jim pod rukama rozpadá jak celá společenská struktura, tak i spo-lečný stát se Slováky. Dodneška se Češi nezabývali příčinami jeho rozbití a nejspíše vůbec netuší, že už tenkrát se po světě začalo hovořit o české nesnášenlivosti a o tom, že česká ná-rodní povaha je v podstatě destrukční.
Když Česká republika před pěti lety vstupovala do Evropské unie (k čemuž hlavně přispěla světová ekonomická lobby), neobešlo se také to bez všeobecného lidového juchání v ulicích. Také tehdy si „světlí“ i „tmaví“ Češi vykreslovali rozdílné plány. Obojí se ale shodovali v tom, že po vstupu dojde k otevření hranic a budou smět cestovat, ale i jezdit za prací, kam se jim zlíbí. Tomu však, že členství v Unii přináší spousty povinností, nevěnovali pozornost ani samotní vládní politici. Dodneška zdejším lidem nikdo nevysvětlil, že EU je společen-stvím (prozatím pouze) evropských národů se striktními podmínkami, které budou po přijetí tzv. Lisabonské smlouvy ještě podstatně zostřeny.
Teď tu máme vyvrcholení konfliktu s Romy, které vede k další masovější vlně jejich odchodu do Kanady. Kanadská vláda, ačkoli otřesená výpověďmi lidí, kteří v ČR byli diskriminováni, pronásledováni a dokonce i masakrováni, nemá už kapacitu přijímat další na své území a uchýlila se proto s okamžitou platností k vízové povinnosti. Podobně jako když Švýcaři za války vyhlásili „Das Boot ist voll“ a přestali do země vpouštět židovské uprchlíky. Že se tak stane, a především tak rychle, nechtěl ještě před pár dny věřit prezident republiky Václav Klaus, ale ani ministr zahraničí Jan Kohout, který s kanadskou stranou vedl přímá jednání. V tom se projevilo jejich politické diletantství.
Čeští vládní činitelé se „rozzuřili“ a na oplátku zavádí vízovou povinnost pro kanadské di-plomaty a majitele tzv. služebních pasů. Rozhodli se také ke stažení vyslance ČR z Ottawy. Jelikož ale vědí, že takovým trucováním nezískají vůbec nic, ale spíše sami sobě uškodí, ob-racejí se náhle na jindy opomíjenou Evropskou unii, aby se jim u ní dostalo zastání. Vědí při-tom dobře, že zavedení víz pro všechny Kanaďany EU nepovolí; brzy se k tomu dozví také, že odtud nelze očekávat ani další pro vládu ČR příznivé kroky, z nichž jedním by mohla být tzv. klauzule solidarity. Skrze ni by řešení celé záležitosti převzaly unijní orgány.
V nejbližších týdnech a měsících se z EU patřičná místa v ČR dále dozvědí, že jim nezbude, než romskou problematiku konečně definitivně řešit, a to sami a standardně, po způsobu ostatních členských zemí. Modelů fungujícího vzájemného soužití existuje řada, stačí se po-rozhlédnout v Německu, Francii, Itálii, ve Velké Británii. Nad obavami českého premiéra Ja-na Fischera, že se zavedením kanadských víz u nás hrozí nebezpečí posílení extremistických stran před říjnovými volbami, nejspíše už teď v Unii lomí rukama. Možná by ale nelomili, kdyby tušili, jak česká veřejnost za Fischerovou vládou stojí. Že na rozdíl od multikulturního unijního soužití nabývá česká společnost již drahnou dobu fašistoidních rysů.
Autor: DANIEL STROŽ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)