Jmenuju se Renée; tak otevírá svou prózu S ELEGANCÍ JEŽKA (Host 2008, str. 315) Francouzska Muriel Barberyová (1969). Podle záložky byla úspěšná už prvotinou Pochoutka, následující román její úspěch pronikavě znásobil. Jestli něco nebývá zvykem, pak uvádět občanské zaměstnání před profesí literáta. Muriel Barberyová na sebe prozrazuje, že je profesorkou filozofie, a my jí to nebudeme mít za zlé, neboť se ve svých knihách snaží o „aplikaci filozofie do běžného života“. Pro úplnost připomeňme bestseller Josteina Gaardera - Sofiin svět.
   Dále už zase Renée: Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle... Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jako doplněk fyziognomie dle sebe: malá, ošklivá, tlustá, s kuřími oky a dýchavičná jako mamut.
   Renée přesvědčivě sekunduje dvanáctiletá Paloma, s rodiči jedna z nájemnic, která o sobě bez uzardění prohlašuje, že je výjimečně inteligentní a je rozhodnuta v den svých třináctých narozenin spáchat sebevraždu. Důvod: nechce se stát další rybičkou v kulatém akváriu. Tohle rozhodnutí otevřeně inzerované na začátku knihy vyvolá nezbytnou otázku proč Renée = domovnice. Hýčkejme si toto malé tajemství a doplňme, že pět oddílů knihy (Marx preambule, Kamélie, O gramatice, Letní déšť, Paloma) je dále děleno do částí, které jsou pojmenovány a vesměs nepřekračují počet tří stran. Tyto střihy přerušuje výpověď Palomy, odlišená typem písma a inzerovaná jako Hluboká myšlenka s pořadovým číslem na závěr.
   Paloma je snad jediná, kdo odhalí rozpory v identitě domovnice Renée. Je to jakýsi čarodějův učeň, který se od Renée nehne... a samozřejmě jí proto patří Poslední hluboká myšlenka, přemostění od mrtvých k živým, metamorfóza přitakávající životu, ať je jaký chce.. Zatím tedy setrváváme s Renée, s glosami jejích nájemníků, vesměs reprezentantů vyšší francouzské společnosti. Proti této rigidní, zkostnatělé kastě by sama Renée neměla šanci, ani přes lehkost ironického nadhledu; autorka jí podpořila postavou gastarbeitera, portugalskou služebnou Manuelou, její jedinou přítelkyní. Než potká nového nájemníka, Japonce Kakuru...
   Tvrdí-li informace na záložce, že autorka žije se svým manželem v Japonsku, pak lze knihu považovat i za hold japonské kultuře. Pan Kakuro je totiž hoden té milosti dešifrovat problém domovnice Renée: _Vy nejste svoje sestra, řekne Kakuro a dívá se mi zpříma do očí.
   Předností Muriel Barberyové je, že dokáže psát o zásadních věcech s lehkostí, nezbytným humorem a neopouští potřebný šarm. Vědomí individuálního konce se tak u ní transformuje do nekončícího příběhu univerzálního lidství, obohaceného o pozitivní prožitek. Bude devět hodin. Spokojeně umírám.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)