Za nejlepší rozhovor v polském tisku v roce 2005 byla před několika dny vyhlášena zpověď básníka Tadeusze Rožewicze (nar. 1921) z pera redaktorky týdeníku Velký formát Anny Žebrowské.
Rožewiczovo literární dílo bylo u nás dříve známo z přebásnění jeho českého přítele, národního umělce Jana Pilaře. V posledních letech si tohoto umělce české literární časopisy prakticky nevšímají. Přitom jde o jednoho z největších současných polských spisovatelů, básníků, dramatiků a scénáristů.
V letech 1943-44 Rožewicz bojoval proti fašismu v partyzánských oddílech a redigoval konspirační žurnál Czyn Zbrojny. Jeho první básnická sbírka Neklid vyšla v roce 1947, novátorskou formou zobrazila válečné zkušenosti. Také v dalších básních a povídkách navazoval na válku a vracel se k válečným zkušenostem, které zbouraly - jako bourají dnes v Iráku, Afghánistánu nebo na Balkáně - dosud platný kodex lidských hodnot a převracejí naruby smysl života.
Toto poznání se projevu i v mistrovském interview. Pro jeho značný rozsah a obtížnou přeložitelnost některých pasáží (básník často reaguje ve verších a k pochopení výpovědí je třeba lépe znát dějiny Polska) Obrys-Kmen vybral jen část otázek a odpovědí.
Prý plánujete sebevraždu?
Neplánuji. Kdyby mi dali zbraň, raději bych střílel do terče. Na sebevraždu máte chuť v mládí, ve Wertherově věku. Později už není důvod.
Ale starý Hemingway se zastřelil.
Soudím, že to od něho nebylo fér. Po tom, jak prožíval život, jak psal o roli muže a lovce... Po novele Stařec a moře onemocněl, proč se však hned zastřelil? Ne, tomu nemohu rozumět. Prý fyzicky zdatní muži měli slabší psychiku. Vezměte si Hemingwaye, Majakovského a proti nim Napoleona.
Ale já jsem o vaší depresi hodně četla. Prý jste chtěl skončit se životem.
Víte, paní, v mém pokolení měly deprese jiné zabarvení, jiné byly jejich prameny. Dokonce příliš nevěřím tomu, že mému pokolení se dá porozumět. Nikoli ve filozofickém smyslu, myslím spíše na to, co jsme prožili a jak se to dodnes odráží na našem životě a v naší tvorbě. My jsme tak zvaní Kolumbové, kteří ze školních lavic šli rovnou do války. Pokolení Milosze a Andrzejewského dozrávalo o deset let dříve, stihlo dokončit studia. Jejich mládí nepřipadlo na nejhorší léta. A nás v nejlepších letech potkalo to nejhorší. Nechci o tom mluvit. I vám radím, zajímejte se o mladé a neprohrabujte naše smetiště de profundis. Cožpak vás budoucnost nevzrušuje více?
Mám raději minulost a muže po osmdesátce.
A víte, paní, že v Konstancinie (městečko, kde Rožewicz žije - pozn. IH) často myslím na kouzelnou ženu, kterou jsem poznal až po osmdesátce? Je to paní Monika Žeromská, dcera Stefana Žeromského. V mládí byla legendárně krásná, ona a Osterwianka, dcera herce Julia Osterwy... Paní Monika mi darovala své vzpomínky, měla nezvyklé oko, reportérské. Žeromski byl pro mne jedním ze světců polské literatury.
Proč jste napsal hned dvě básně o nosorožcích?
V televizi jsem viděl film o bílých nosorožcích. Lidé je zabíjejí, aby z jejich rohů vyráběli afrodisiaka. Vcítil jsem se do role nosorožců a jiných zvířat a verše se mi hodně rozrostly. Musel jsem vykreslit několik fragmentů, například jídelníček šimpanze jsem sestavil bohatěji než menu v nejlepší restauraci. Šimpanz a orangutan se stravují zdravěji než lidé. Jako básník realista se tomu nemohu vyhnout, jako profesionální básník vím, že báseň nesmím přesytit detaily. Protože ze zvyku snadno přejdete do kuchyně, z kuchyně k nemocem a tak až ke stvoření světa. A já nejsem Lukrecius.
Prý se vás snažili naučit interpunkci, ale marně.
Ale všechno je ještě přede mnou, možná se ještě naučím psát tečky a čárky. Možná ještě stihnu několik věcí, například se stanu teologem.
Teologem, to musí být nuda, ne?
Určitě, soudě podle různých traktátů. Ale když někdo hluboce věří...
A vy věříte hluboce?
Nikoli. Věřím hodně plytce. Nechápu různá dogmata, která jsou předmětem velkých teologických rozprav. Dokonce nerozumím některým očekáváním. Soudím, že věřící člověk se nemusí zabývat hledáním důkazů o existenci boha nebo duše.
Díváte se na televizi?
Jenom na zprávy o půl osmé.
Promiňte, právě je tolik, zdržuju vás...
Nezdržujete, protože více méně celý týden vysílají to samé. Potom to trochu obmění, ale pořád nás něčím straší.
A čtete noviny?
Od mládí jsem se živil novinami, to byla moje narkotika. Ale teď se všechny noviny podobají jako vejce vejci. Pro mne byl důležitý dokonce název a představte si, že roli hrál i formát, sazba a řez písma. Dnes je všechno barevná míchanice. Mne takový ovocný koktejl, možná efektní, odrazuje. Le Monde je pořád černobílý, ale u nás se i katolické noviny tisknou v barvě.
Čtete jenom polský tisk?
Nejen, protože naše noviny nejsou objektivní. Čtu neutrální Spiegel a Zeit. Protože Bild vydává Springerův koncern, který u nás vydává Fakta, tak ho nečtu. Ale konec konců, všechny noviny na světě dnes můžete vyhodit do jedné popelnice. Na vytírání zadnice se nehodí. Příliš dobrý papír. A všude stejné reklamy - Dior, Gucci. Když si pánové prohlížejí Vysoké podpatky (polský žurnál typu naší Vlasty - pozn. IH), jsou vzrušeni, na každé straně je sex! To není normální; když časopis redigují feministky, ať si svoje zbraně schovají. Dámy, neukazujte spodní prádlo! Feministky mají nosit šaty, nejlépe z nebělené bavlny nebo lnu. Ale jsme pod diktátem módy. Víte, paní, co to je móda? Všichni najednou kupují Harryho Pottera nebo Deník Bridget Jones.
Vy si to nekoupíte?
Právě, že jsem koupil. Proč se tomu smějete, chci porozumět jistým jevům národní i mezinárodní hysterie. Našel jsem to v supermarketu, kde jsem byl pro kartáček na zuby a pastu. Leželo to v koši vedle podvazků. Nu, koupil jsem a přečetl. Nikoli až do konce, protože není třeba to číst od desky k desce. Stačí, že autorka vydělala tolik, co celý pluk básníků.
Posloucháte cizí rady?
Moudré rady poslouchám rád. Ale když vykládají nesmysly, nebo se mě ptají na první soulož... Vidíte, kolik je teď deviace? Představte si, že bych se vás ptal, kdo a jak vám defloroval panenskou blánu.
Mohu vám to říci.
Nechci to poslouchat.
To je překvapující, v rozhovoru jste puritánem a přitom vaše literární dílo nezná žádná tabu. V Bílém manželství máte scénu první menstruace, ctnostným pannám se zjevují mužské penisy a po scéně běhá býk...
Ale nepíšu pornografii, jak se to o mně tvrdilo, to bych prosil. Ještě napíšu verš o své první lásce. Mám nezvyklou fotografii z roku 1940 nebo 1941. Dívka na ní čte knížku. Co si to zapisujete?
Že to bylo v roce 1940 nebo 1941.
A proč?
Protože mám děravou paměť.
Já si to však pamatuju, když vám to vypravuju, je jisté, že si to pamatuju... Byla to krásná dívka!
Jmenovala se Wieslawa?
Její tvář není vidět, je zakryta knížkou. Vidět jsou pouze dlaně, které knihu drží. A kdo to je, neřeknu. Lustrační komise melou naplno! (V otázce a odpovědi asi jde o Wieslawu Szymborskou, nositelku Nobelovy ceny za literaturu, polská pravice jí nemůže prominout, že odmítá skandalizovat lidové Polsko - pozn. IH).
Ani název knihy neprozradíte?
Titul není vidět... A ještě jeden verš chci napsat, doposud jsem ho nenapsal, i když už mám jeho název - Knížka zraněná ve hřbetu. Před léty jsem v antikvariátě v Budapešti koupil svazek Whitmana Stébla trávy v němčině. Maďaři četli světovou literaturu hlavně v němčině, Budapešť byla druhým hlavním městem rakousko-uherského císařství. Nebyl to Krakov, ale Budapešť. Whitman na mne vždycky dělal velký dojem, ta knížka byla impozantní. Velký formát, tvrdá vazba z telecí kůže, zelená obálka. Otevřel jsem svazek a ze hřbetu vypadla ocelová střepina, jakoby železný zub. Byl to zrezivělý úlomek bomby.
Válečná památka?
Budapešť byla několikrát bombardována. Knížka mohla patřit nějakému zavražděnému maďarskému Židovi a také ona byla zraněna válkou. Co se stalo se zbytkem knihovny, komu patřila - ptám se. Všechno to bylo natolik neobvyklé, že jsem o tom před 55 lety začal psát báseň. Pořád nevím, zda ji dopíšu, i když obraz zraněné knihy jsem v sobě nosit nepřestal. Stále se k němu vracím. Je to stejné jako s vůní v mé básni Rozloučení. Půl století se nemohu rozhodnout, zda z vlněného obleku muže má být cítit rezeda, nebo levandule.
Brala bych rezedu.
Máte pravdu.
Připravil IVO HAVLÍK
Autor: Tadeusz Rožewicz, Ivo Havlík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)