JIŘÍ JOBÁNEK 19. 8. 1923 - 9. 7. 2002
Milý Juro,
tenhle dopis Ti už neodešlu. Bude ale krátký. V novinách není dost místa na tak dlouhé dopisy, jaké jsme si navzájem posílali po 40 let, já Tobě do Brna a Ty mně do Prahy či Znojma. V těch dlouhých dopisech jsem Ti ale přece jen zapomněl něco důležitého sdělit. Napravím to až teď, když už je jako obvykle pozdě. Prozradím Ti, co jsem na Tobě obdivoval nejvíc: že ses nikdy nepřidal k vítězům. To je vzácná vlastnost, v Čechách téměř neznámá.
Důkazů o tom bych mohl snésti nepočítaně: Jak jsi po celá 60. léta zápasil se všemi těmi literárními řediteli, šéfredaktory, předsedy a tajemníky, na jejichž jména dávno sedl prach, a jimž Tvé knížky nikdy nebyly dost "ideové". Potom čas trhl oponou a byl tu rok šedesátý osmý - rok převlékání kabátů prvý: naši staří dobří známí sekerníci zázračně prohlédli a všichni jak jeden muž byli pro socialismus s lidskou tváří. Ale ten "védl" Jobánek měl zase nějaké připomínky, nějaké námitky, věčně se mu na tom něco nezdálo; měl totiž neselhávající paměť. A pak se to zase tak nějak zvrtlo a kabáty ještě neunošené bylo opět třeba okamžitě odložit, což mnozí přemnozí už prostě nestihli.
Jiří Jobánek nemusel odkládat nic. A přece se mu ten zbrusu nový kabátek zas nějak nezamlouval, nepasoval mu. Nadešla léta sedmdesátá a s ní zase známé problémy s vydáváním knížek, které už byly zase "bezideové". Nebyl to Jiří Jobánek, kdo zasedal ve výborech, komisích a popravčích četách, kdeže, ten člověk žil kdesi tiše v Brně, učil na jakési zastrčené škole daleko, daleko od centra dění. Na konci osmdesátých let byl spolu s některými dalšími opomenutými autory přece jen přijat do spolku zvaného Svaz spisovatelů. I nadále to byl autor skromný, nikde nikomu neradil, jak má psát, byl hlavně rád, že teď snad už konečně začne normálně vydávat. Vždyť už mu bylo, dámy a páni, 60 let!
A než jsme se stačili rozkoukat, hop, a byl tu další převrat, další, v pořadí třetí nabídka kabátů a košilek běloskvoucích. A ten Jobánek, představte si to, on zase nejásal, nehlásil se o čistoskvoucí disidentskou košilenku, naopak, zase měl nějaké mouchy, zase jim to kritizoval "z nesprávných pozic". V Obci spisovatelů od roku 1993 sice byl, to snad ano, ale z jeho příspěvků do tamního bulletinu vysvítá, jak velice převelice byl nespokojen s polistopadovými poměry v české literatuře.
Mé srdce se přiklonilo k chudým, napsal v jedné ze svých básní.
To srdce počátkem letošního července přestalo bít. Tví chudí, Juro, zůstali tu opuštěni.
Autor: Vladimír Přibský
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)