O firemním štítu
DANIEL STROŽ
Změnou firemního štítu,
jenž by nám nově definoval cíl,
neztratíme identitu…
Naopak: přibude nám nových sil.

Vzdávat se hvězd, kladiva a srpu?
O tom přece řeči není!
Vezměme je s sebou do zástupů
od nichž jsme teď odděleni.




Manifest
VÁCLAV JUMR
Nabízí se nám nová praxe
vyměnit štít a vzdát se rudých hvězd
Tak tohle nejde, řekni, Dane Stroži
naše přesvědčení není zboží
Nikdy nepřejmenujeme výzvu Karla Marxe
Komunistický manifest





FRANTIŠEK SKÁLA
Charita
Žil kdys v Čechách jeden malíř,
neměl v kapse ani halíř,
od soboty od pondělka
k obědu měl prázdný talíř.

Obrazů měl plný ateliér,
jenomže žádný hoteliér,
fotbalista či modelka,
rentiér bankéř či premiér

o jeho díla neměl zájem,
takže jen stěží platil nájem.
Nemoh mít ani výstavu,
kdyby se stavěl na hlavu.

Nežli by škemral sponzory,
radši jed suché brambory,
a tak to šlo dál plynule
současně jako minule.

Až jednou náhle nastal zvrat,
dopisy začal dostávat,
v nichž setkával se s názorem,
že sám by měl být sponzorem.

Obraz, kresbu, či cokoli
má věnovat do tomboly.
Její výnos prý velice
pomůže dětem v Africe.

Obrazem dalším měl by snad
na dalšího cos přispívat,
snad adoptovat gorilu
či krokodýla na Nilu.

Prý měl by se dát do boje
za americké sekvoje,
a zda prý nese nelibě,
že zkáza hrozí velrybě.

Že totéž hrozí tuleni
a též pralesní zeleni
a chtělo by to tombolu
na oteplení u pólů.

Že zem se třese, soptí sopky,
světem zuří válek stovky,
genocidy, mrtvol hory,
pandemie, hladomory.

A na těchto hrůz oběti,
on obrazy má přispěti.
Tak to šlo stále dokola,
bazar, dražba či tombola.

S charitou se roztrh pytel,
z malíře je vykupitel,
obrazy, jež jsou jeho chlouba,
rozdává zdarma, neb je trouba.

Louská šváby, pije bryndu,
nikdo mu nedá ani findu,
přesto ale duší-tělem
stává se teď spasitelem.

Typický jev toť přece náš,
z hladového je mecenáš.
Obrazy když nemoh prodávat,
začal alespoň rozdávat.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]