Jako snad každému čtenáři Rittrova románu Wirth versus stát se Milanu Jungmannovi zalíbily vypravěčovy shrnující průpovídky. Jistě mu učarovala právě ta, kterou v Literárních novinách také ocitoval: „Blbec se pozná podle toho, že zná všechno.“ Patrně aby dokázal, že někým takovým zaručeně není, hned zkraje své recenze uvádí, že se o Petru Rittrovi dočetl až na obálce knihy. Krutě se však mýlí hlásaje, že tento autor řady knih „není zařazen do žádného přehledu současné literatury“. Tím prozrazuje, jak je na tom co do profesionálního vybavení, a současně vystavuje sestavovatelům přehledů, na které spoléhá, certifikát, že rozhodně nejsou žádní blbci, když o Rittrovi nevědí. Pak se málem triumfálně doznává:
   „... ani já“ (rozumějme: já znalejší než pisatelé přehledů) „jsem jeho jméno neznal, tím méně věděl o jeho tvorbě.“
   Nikdo ovšem od literárního historika a kritika nechce, aby znal vše a aby se vyznal dejme tomu v pravidlech slušného chování anebo aby věděl (když už svou recenzi nazval „Převzít svou odpovědnost“), že „svou odpovědnost“ rád přebírával jistý fýrer. Ve svém oboru by se však aspoň trochu orientovat měl. Mohl by vědět (a to by z něho blbce neudělalo, právě naopak), že kromě Přehledných dějin české literatury III (1997, Pedagogické nakladatelství), dvojdílného akademického „Janouškova“ Slovníku českých spisovatelů (II 1998) nebo Slovníku českých spisovatelů z nakladatelství Libri (2000), kde vskutku není o Rittrovi ani zmínka, jsou tu publikace, které o Rittrovi dobře vědí a informují, že první knihy, které Ritter napsal se Zdeňkem Šťastným, patří do vlny debutů „ještě před listopadem 1989“, setkavších se „s větším či menším uznáním“ (Panorama české literatury, Rubico 1994), a jmenují i první knihy, které Petr Ritter tehdy napsal a vydal samostatně (Chybná diagnóza, 1987; Na hraně, 1989); před Literárním slovníkem severní Moravy a Slezska (2001) se o tom mohl Jungmann dovědět jak z všeobecné publikace Kdo je kdo (1991 a potom i reedice), tak ze speciálního Kdo je kdo, Obec spisovatelů (1996); pikantní je, že Obci spisovatelů Jungmann v letech 1990-1994 předsedal.
   Co ale přímo šokuje, to je holá skutečnost, že literární kritik, který nežil v exilu, až do letoška nevěděl o autorovi, který si v letech 1986-1989 (zprvu společně se spoluautorem) získal nemalou čtenářskou obec (jeho první samostatný román vyšel v počtu 20 000 výtisků, další už v nákladu 48 000!) a už roku 1989 se dokonce dočkala (jeho a Šťastného) prvotina reedice. Během pěti let vyšlo o knihách, které Ritter napsal (spolu se Šťastným a sám), víc než třicet recenzí. A roku 1987 byl za román Chybná diagnóza poctěn čestným uznáním nakladatelství Mladá fronta. Nic z toho českého literárního kritika nepřimělo, aby existenci a dílo úspěšného autora tehdy vzal na vědomí a jeho některou knihu si přečetl.
   To ani nemohl udělat. Ono by mu to rušilo kruhy, jimiž si omezil svůj obzor, a nahlodalo by mu to jeho uhlířskou víru, že mimo samizdat a exil už neexistuje nic, co by bylo hodno jeho vzácné pozornosti. Prošel těmi roky s klapkami na očích, a tak až roku 2010 objevuje Ameriku; objevuje (sobě a čtenářům, o nichž si myslí, že jsou na tom stejně uboze jako on) autora, který má dávno početnou čtenářskou obec. Jeho poslední román sice vychválí, nemá však ani páru o tom, že (a jak) je ten román vybudován na solidních životních i tvůrčích základech, položených už ve druhé polovině osmdesátých roků.
   A ačkoli jako někdejšímu šéfredaktorovi by mu dnešní Literární noviny nepochybně poskytly dost místa i na úvahu o tom, s čím Wirth versus stát až naléhavě souzní ze soudobé světové prózy, Jungmann si tu otázku radši vůbec nepoložil. Také z obavy nebýt za blbce, neboť jen blbec zná všecko?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]