Dostálů bylo a je u nás jako máku; těch, kteří jsou s to dostát svému slibnému jménu, je ovšem mnohem méně; a fotograf František Dostál (nositel Ceny Daniela Strože a Unie českých spisovatelů) je doslova jedinečný. Dlouho okouzleně listuju jeho knihou PAŘÍŽ PARIS (nakladatelství Josefa Svatoně, Pardubice 2007), tak dlouho (napsat o ní je přece už se s ní rozloučit), že na recenzi o ní je už bezmála pozdě. A k pár řádkům bych se možná ještě neodhodlal, nebýt návštěvy, která u mne tím svazkem, zatímco jsme mluvili o Kunderově nové knize Une rencontre, zběžně listovala a neprojevila očekávané nadšení. Své mladé, vzdělané a bystré kamarádky si moc vážím, navíc se s ní v hodnocení knížek, výstav a osobností navzdory generační bariéře často velice shodnu, ale pustit se s ní do pře o Paříž Paris (město docela dobře zná, měsíce tam pracovala), na to nezbyl čas, a tak se pouze dohaduju, proč ji kniha nezasáhla tak jako mne. No ano, jen jí listovala, neměla kdy si snímky prohlédnout a uvidět, co na nich a na jejich skladbě v knihu vidím já a co si až teď, díky zmíněné Kunderově knize (autor její název do češtiny překládá Setkání) umím konečně výstižně pojmenovat - síla Dostálova fotografického vidění i seřazení snímků ve fotografickou zprávu o městě a jeho lidech (Dostál je fotograf města, ne plenéru, jak mimoděk dokládají i jeho Fotořečiště, poslední 2008) je v mimořádném smyslu pro setkání a setkávání lidí, věcí, domů, obyčejností i bizarností, protikladů i protizáporů, reality a virtuality na plakátech, v nápisech; a setkávání i slova a obrazu.
   A aby to setkávání bylo ještě zřetelnější, Dostál putoval Paříží s objektivem v rukou a s Prévertovými Slovy v srdci. Něco o tom vím, v hlavním městě Kuby jsem byl před desítiletími jako doma, znaje téměř nazpaměť Greenova Našeho člověka v Havaně, nejlepšího možného průvodce po té metropoli. A kdykoli se mi poštěstí chodit Paříží, potkávám tam d´Artagnana a Aramise a za každým druhým rohem se mi večer vybavují Prévertovy verše Paris at night a po ránu zas Prévertova Snídaně. Nejsem v tom jistě sám, ale co my ostatní jen cítíme, tušíme, to František Dostál dává uvidět. Přitom má mimořádný smysl pro míru: na sto dvaceti stranách jeho knihy je Prévertových básní (v originále i Skarlantově překladu, celá kniha je dvojjazyčná) jen sedm, právě dost na to, aby „čtenář fotografií“ byl naveden, sveden k nejlepšímu „čtení“ snímků. Snad nemusím říkat, že ty snímky v žádném případě „neilustrují“ verše, ale jsou zcela svébytné, své, setkávají se s nimi – a ta setkání jsou zážitek, radost, poznání.
   Nesetkávají se však jen snímky a slova, ale také snímky se snímky. Tak třeba na levém listě u sloupku mezi chodníkem a vozovkou uvázaní tři psi, ve smutném zimním dni se na ně udiveně dívají tři postavy, muž, žena, dítě; nejméně jeden ze psů na neuvázanou lidskou trojici patrně štěká nebo se jen po ní teskně dívá; na protilehlé straně snímek také tří psů, kteří spíše vedou chlapce, než jsou jím vedeni, chlapec se marně otáčí po kolemjdoucí nevšímavé ženě, ale musí jinam, postavy vrhají ostré stíny, je slunečné ráno nebo podvečer. Vůbec není jedno, že smutný snímek je stojatě orientovaný obdélník, sousední snímek plný pohybu obdélník naležato. Konfrontace dvou situací, dvojího malého dramatu. Dvě různá setkání; a setkání dvou různých setkání.
   Na dvoustraně, kde je mezi fotografiemi otištěna Prévertova Snídaně, jiné mnohonásobné setkání: báseň o rituální měšťanské snídani dvojice, která si už nemá co říci, sousedí na jedné straně se snímkem mladíka snídajícího či svačícího v předklonu na pouliční lavičce, ačkoli je zima (mladík s futrálem hudebního nástroje na zádech má na sobě zimní bundu), nejbližší lidé jsou daleko, u lavičky jen dva ptáci čekající zřejmě na odrobinky. Z druhé strany Prévertovy básně snímek z nábřeží Seiny, v pozadí za řekou ční do pošmourného nebe Eiffelka, v popředí smutná? zamyšlená? zpytavá? dívka s taškou přes rameno se pootáčí za někým? čímsi? Jako by vyšla, už vyplakána, z té Prévertovy básně za někým, kdo odešel, aniž se na ni podíval. Nedívá se ta dívka na muzikanta na lavičce sousedního snímku?
   Nejpůsobivější jsou ovšem setkání, jimž nechybí humor. Plešatý muž s hlavou, kterou si podpírá pěstí. Schoulen do sebe, nerozhlížeje se, chce si snad uchovat vteřinku věčnosti, kdy byl políben a políbil, ze sousední Prévertovy Zahrady? Za zdí o dvou stupních se košatí nad jeho holou lebkou dokulata, do tvaru jeho hlavy umně sestříhaný strom. Kdo neslyší, jak šumí?
   Posledním velkým snímkem Dostálovy Paříže je tmavá, nakrátko ostříhaná dívka objímající holýma rukama na ulici plné aut postavu v kapuci. Ví vůbec, komu věnuje své objetí? Milostné odevzdání? Na samém konci tedy téměř bezhlavá láska zamyšleně neohlíživá?
   Následují už jen dva menší snímky: žena a muž v jinak opuštěném bistru, každý u svého stolečku a svého pití, ačkoli jistě patří k sobě, smějící se: čemu vlastně?
   Pak už jen fotografie poslední, bez lidí: třetí stupeň Eiffelky, kousek domu s terasou a mezi tím smutný kandelábr s uliční tabulkou avenue maršála Gallieniho, hrdiny od Marny a předtím pařížského guvernéra. Stesk jako vyšitý.
   Číst, luštit Paříž Františka Dostála je napínavější než nejlepší detektivka. Tolik tajemství.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]