Polemika
Jakou roli hraje Jaroslav Kučera? Složitou a rozpornou, rozhodně ne malou. Stačí letmý pohled do Haló novin i jejich příloh Obrys-Kmen a Naše pravda, aby čtenář zaznamenal, že je to autor plodný, který se snaží jít do hloubky problémů; a to komplexně, od politiky, přes ekonomiku, finance až po vojenství a ekologii, i když ta by zasluhovala i v jeho textech mnohem větší pozornost. Kučera má zřejmě kritický vztah k vedoucím politikům, i pokud jde o radikální levici, ale svůj názor vyjádřil delikátně, totiž pomocí citátu Fidela Castra, kterým zakončil svůj článek 13. června v Naší pravdě »Již chví se světa základ vratký«, kde praví: »Osud světa mohl být lepší v tomto momentě, velmi odlišný, bez chyb, kterých se dopustili revoluční vůdcové, kteří se skvěli svým talentem a svými zásluhami. Stejně tak nemám iluzi, že v budoucnu bude úkol snadnější, nýbrž naopak.« Kučera 17. června zveřejnil v Obrysu-Kmeni článek »Spasí reformismus naši planetu,« který také zasluhuje, aby byl komentován. Touží po tom, aby se ozval i Václav Bělohradský, na kterého se v této stati soustředil, což tento filosof asi udělá nanejvýš v Právu a to spíše implicitně. Přání je naléhavé, zde je poslední věta Kučerova výše zmíněného článku: »A pokud mne pan profesor v možné diskusi... jako filosofa-amatéra porazí, nebudu to považovat za hanbu a rád se poučím.«
Kučera hodil rukavici Bělohradskému v otázkách filosofie. Píše: »Ačkoliv uznává převratnost Marxova učení, jeho dialektické metodě zahrnující kategorie jako je podstata a jev, boj protikladů, kvalitativní zvrat a podezírám ho, že i vývoj, se pečlivě vyhýbá. Na absenci oněch kategorií, kromě jiného doplácí i jeho systém, aspirující na jakousi filosofii české společnosti.« Toto tvrzení dokazuje, že se pustil do sféry, jež je mu cizí. Bělohradský, podobně jako jiní teoretici, s těmito kategoriemi pracují, ale dávají jim obvykle jiné pojmenování, a někdy dokonce i stejné jako Marx či Lenin. V Právu 18. června vyšel Bělohradského článek »Protesty a demokracie«, kde se píše: »Co kdybychom si vyprávěli dějiny polistopadové demokracie v Česku? Kdy skončily dějinné zlomy a přišel čas pouhých změn?« Marxův termín »kvalitativní zvrat« je u něho »dějinný zlom«. Marxův pojem »boj protikladů« prezentuje jako souzvuk nebo souboj dvojí legitimnosti určité vlády: ex titulo a ex modo. Bělohradský v tomto článku dává naši současnou vládu na stejnou úroveň, na jaké bylo nacistické Německo!
Diktátor byl tam totiž zvolen legitimně, tedy ex titulo, ale jeho legitimita nebyla ex modo. Píše: »Hitler byl zvolen legitimně, ale jeho vláda byla nelegitimní, ex modo.« Je to prostě evidentní dialektický rozpor. A dodává: »Současná česká vláda je nelegitimní ex modo.« Tím zdůvodňuje nejen právo, ale přímo povinnost našich občanů proti ní bojovat. Co můžeme chtít víc? Marxova dialektika prostě přešla i mnoha nemarxistům do krve, i když třeba nevědomky.
Kučera v obou svých článcích píše o Marxově teorii klesající výrobní ziskovosti kapitálu, prezentuje své znalosti Kapitálu, politické ekonomie i současného stavu světového hospodářství: »Po 2. světové válce činila 15 procent, v 80. letech 10 procent a nyní pouhých 5 procent.« Člověk by se mohl »uleknout«, zda nepřijde doba, kdy nebudou mít podnikatelé žádný zisk. To je ovšem velké nedorozumění, které může desorientovat kritiky kapitalismu. Stačí se podívat do prestižního The Economist z 26. března 2011: »V roce 2010 zisky 500 největších firem, které nepatří do finančního sektoru, vzrostly o 18,7 procenta. V USA šlo o 528 miliard, ale reálné mzdy se zvýšily o pouhých 168 mld. V Německu šly zisky nahoru o 159 mld., platy zaměstnanců jen o necelých 50 mld.« Není to prostě náhoda, že roste počet miliardářů ve světě a velikost jejich bohatství; a to i v Česku, kde mají rovněž v oblibě využívat daňových rájů. Pokud jde o zisky ve finančním sektoru, darmo mluvit.
Kučera se pouští také do sféry, kde působí historici. V článku »Spasí reformismus naši planetu« prohlašuje o činnosti německé sociální demokracie po 1. světové válce: »V Německu svým oportunismem a odmítáním spolupráce s komunisty usnadnila Hitlerovi nástup k moci.« To je ovšem jen půl pravdy. Ve skutečnosti se němečtí komunisté také fatálně provinili, pokud jde o tuto spolupráci. Někteří nemohli zapomenout, že Rosa Luxemburgová byla zavražděna 15. ledna 1919 za vlády sociálních demokratů, jež spolehla na fašizující paravojenské skupiny, které se snažily potlačit spontánní povstání v Berlíně. Hlavní vinu nese ovšem Kominterna a Stalin osobně. 14. května vystoupil Vojtěch Filip na semináři k 90. výročí založení KSČ, kde prohlásil: »Po smrti Lenina po nějakém čase v SSSR zvítězil subjektivismus a namísto socialistické zákonnosti nezákonnost. To pochopitelně ovlivnilo činnost Komunistické internacionály... Mám na mysli třeba zaměření třída proti třídě, které vlastně odmítlo spojence a vyhranilo názory, preferujíce ty dogmatické; nebo vyhlášení teorie o sociálfašismu, jež v prvé polovině 30. let silně ovlivnilo dění v Evropě, zvláště pak v Německu, a umožnilo nespolupráci mezi odpůrci nacistické strany.« Předseda KSČM zachoval jako politik ohled na neostalinské křídlo ve své straně a nebyl dost konkrétní. V roce 1928 na 6. kongresu Kominterny měl hlavní slovo Stalin (na 7. kongresu v roce 1935 nechal raději hovořit Dimitrova u vědomí své viny – kterou sdílela i část přítomných - za Hitlera), který vyhlásil celosvětové tažení proti sociálním demokratům. Němečtí komunisté uposlechli. V tomto roce byli ještě nejsilnější německou stranou. Našel se vlivný komunista Karl Gröhl, jenž poslal dopis Stalinovi s naléhavou prosbou, aby podpořil spolupráci KPD a SPD. Odpověď nedostal. Ve volbách v roce 1929 už dostali nacisté více hlasů než komunisté. V roce 1933 už měli více hlasů než KPD a SPD dohromady. Takže podle ex titulo bylo v Německu vše v pořádku. Ovšem podle ex modo ne. Jak na to doplatil svět i samotný SSSR? Hrozně a zbytečně. Musely zemřít miliony hlavně sovětských občanů.
Kučera ve svém svatém revolučním nadšení, které asi chybí některým jiným na levici a nemělo by, se nechá unášet emocemi: »Dá se vůbec v naší zemi... otevřeně hovořit o konci kapitalismu a navíc blízkém? V českém Kocourkově to nemálo i levicově orientovaných lidí donedávna považovalo za utopii, v lepším případě za předčasnou... Tento systém se však viditelně bortí.« Dá se o tom hovořit, ale mnozí právem nechtějí slyšet, že by to mohlo znamenat u nás návrat k předlistopadové KSČ. Bělohradský prohlásil v Reflexu, že v takovém případě by emigroval do Francie.
Za druhé je potřebí vycházet z toho, že je to sice reálná, ale pouze možnost. Nejen naše levice musí mít k dispozici několik scénářů budoucnosti. Pouze jeden z nich by měl počítat s rychlým zánikem kapitalismu. Jiné scénáře musí předpokládat, že to může trvat ještě hodně dlouho. Bohužel. Kučera: »Podle některých předních ekonomů... počátkem roku 2012 hrozí nová, ještě hlubší krize. Ve spojení s dluhovou krizí Západu může být pro tamější kapitalismus s velkou pravděpodobností i smrtelná.«
A nyní se projevím jako větší radikál, než je on. Krach Západu by mohl srazit na kolena i Čínu, Indii, Brazílii apod., i když možná ne úplně na lopatky. V co by to vyústilo? Byl by to ihned nějaký autentický socialismus, nejsou pravděpodobná určitá možná dlouhá přechodná stádia? V jednotlivých státech i celých kontinentech, jako je Evropa, v celém světě? Úder také nemusí časem přijít jen ze sféry hospodářské a finanční. Ve své knize Muž nad stolem píši podrobně o tom, jak hynou celé biologické druhy nebo velikost těchto druhů ve světě, zatímco roste počet lidí. Kučera píše o rysu dialektiky »kvalitativní zvrat«. Pod kvalitou marxisté rozumí též případný zvrat k horšímu, zde slovo »kvalita« poněkud klame. Vědci se obávají, že právě takový náhlý zvrat se může projevit, pokud jde o oteplování, světové klima. To by též mohla být fatální rána všemu živému na planetě.
Kučera píše o dalším novém jevu: »Integrující se a stále socialističtější Latinská Amerika.« Zachovávejme chladnou hlavu. Dějí se tam velké věci, ale chápat to hned jako skutečný socialismus? Jenom proto, že tam někdo o socialismu hovoří? Nový prezident Peru má jako model Brazílii, ne Venezuelu, protože nemá její velké zdroje ropy a plynu. Lula tam udělal mnoho pozitivního, ale je to už socialismus? Gorbačov píše zajímavě v roce 1994 o svých zkušenostech z přednášek v Latinské Americe: »Viděl jsem na vlastní oči poměry, kde propast mezi bohatými a chudými je tak strašná, že se z ní nutně rodí nikoli možnost sociálního partnerství, ale rozkol v zemi, třídní boj. Já jsem tam byl někdy pro publikum moc pravicový, zazněly i výkřiky, že jsem zrádce socialismu. Ale když jsem začal mluvit o tom, že stát musí plnit i své sociální funkce, že má odstraňovat masovou bídu a zajišťovat rovnost a spravedlnost, sklidil jsem velký potlesk. Tam chtějí Fidela! Za to mi ale úřady vzaly letadlo, které jsem měl k dispozici.«
Otřesy kapitalismu mohou být strašné, ale porodit mohou i fašizaci, války, a na to je nutno se připravit. Věcnými prognózami, ne hysterickými výkřiky, které občas slyším na seminářích v budově č. 9 v ulici Politických vězňů. Kučera tvrdí: »Ekonomika soudobého kapitalismu neprochází jen řetězem krizí, ale je to krize sama. Nemá-li se zhroutit, musí neustále expandovat. Jenže už nemá kam... Expanze a vývoz tíživých problémů do rozvojového světa se jí spolu s jeho vykořisťováním rychle uzavírá... Nové ekonomiky obklíčí upadající Západ a značně omezí jeho politický vliv ve světě... Bouře v arabských zemích, částečně podněcované Západem, mohou nakonec vyústit v rozpad jeho, zejména amerického ropného impéria, zbavit je nadvlády a vykořisťování USA i dalších imperialistických států.« Tento text vytváří iluzi, jako kdyby kapitalismus ve státech mimo Západ byl lepší, pokrokovější než např. ten v Evropě. Ať se jde dotázat dělníků v čínských fabrikách, vůbec řadových zaměstnanců kdekoliv v Asii. Sociální stát je v Evropě skutečně znásilňován vládnoucími kruhy, ale stále je řádově kvalitnější než např. v Číně a Indii. Boháči jsou často arogantnější než v Americe, odbory v Číně jsou stále »státní«. Západní i čínský big business si právě dělá zuby na Afriku, na arabský svět. Je třeba mít několik scénářů o tom, kam nakonec může vyústit »bouře v arabských zemích«. Řecko se též bouří, komunistická strana je relativně silná, ale v posledních komunálních volbách nezvítězila. V České republice prudce roste nespokojenost, ale jen zvolna stoupá popularita ČSSD a KSČM. Samozřejmě, vedení KS Číny se může jednou rozhodnout, že využije svých mocenských nástrojů k tomu, aby zkrotilo svoji oligarchii, aby poté, co využilo kapitalistických mechanismů, se vrátilo k socialismu, o kterém stále hovoří. Lenin zavedl NEP jako politiku dočasnou, jeho nejvýznamnějším žákem byl Bucharin. Jak dopadl? Lze sázet na to, že Kreml a moskevský Bílý dům vrátí zemi zpět na cestu k budování socialismu? Možná, že je k tomu hroucení Západu donutí, těch možných scénářů je řada, jen kdyby byly realistické, fundované, ne pouhé snění.
Kučera podrobně dokazuje, že vědcům jako je Bělohradský a Kohák jde jenom o změny v rámci kapitalismu, o zachování a zkvalitnění sociálního státu. Je správné objasňovat, že musí přijít další etapa, že kapitalismus zde nemůže být příliš dlouho, už kvůli životnímu prostředí, kvůli jeho záchraně. Je dobré hledat autory, na které nepadá podezření, že chtějí návrat před listopad 1989. Takovým je např. Eduard Goldstücker, jenž se stal po roce 1989 členem ČSSD. V Právu 22. ledna 2000 o soudobém kapitalismu prohlásil: »Jestliže se nevyskytne nějaká účinná překážka, která zarazí dnešní trend, potom opravdu jdeme s otevřenýma očima do katastrofy. Země se stane pustým kamenem a jako neživé těleso se bude pohybovat ve vesmíru.«
Jak vidno, existují různí sociální demokraté. V této straně se zrodila Evropská levicová platforma, člen jejího vedení je Jan Kavan, který je jedním z mluvčích Společenství Práce a Solidarity. V čele zmíněné platformy v ČSSD je Ivan David. Nadějně vypadá Jiří Dientsbier, člen vedení ČSSD, možná příští předseda. Mezi komunisty je rozšířen názor, že mezi členy a voliči ČSSD kvete antikomunismus. Je to poněkud jinak. Když mluví tito lidé o antikomunismu, mají většinou na mysli neostalinismus v KSČM. Je to do jisté míry jako v tom Německu v 20. a počátkem 30. let. Vina je na obou pólech, na ČSSD i KSČM. Kdo může změřit, kde je větší? Navíc, ve volbách jsou to konkurenti. Usmiřovat alespoň do jisté míry tento rozpor, to je »práce pro vraha«. V Lidovém domě mě někteří podezírají, že jsem agent komunistů. V PV č. 9 pro změnu špeh ČSSD, minulost vede některé »experty« k názoru, že jsem byl špion Američanů či Rusů, nebo obojí, případně i Britů. K tomu mé přátelství s Mlynářem a přes něj s Gorbačovem! Třeba ten Gorbačov a jeho názor už v roce 1988, že bez politického pluralismu se jeho země zřejmě neobejde. A co prohlásil V. Filip o poučeních z 90. uplynulých let? Není to pluralismus, výzva k jeho uskutečnění? Pravil: »Nelze si myslet, že komunistická strana má své postavení ve společnosti navždy a že má jedinou pravdu. To vede k totalitě.« Ovšem tento stav zde byl od roku 1948, takže to tedy nakonec byla totalita? Václav Jumr by v Haló novinách poukázal na existenci Národní fronty, kde byly další politické strany. Já jsem na jejich politických školách přednášel, po večerech debatoval. Jejich ředitelé mě prosili, abych nebyl příliš otevřený, jak mám ve zvyku, nechtěli mít opletačky. Věděli, že jsou satelité.
KSČM přijala oficiální dokument »Prohlášení k 90. výročí«, kde se praví: »První pokus o socialimus... měl i závažné chyby... KSČ postupně ztrácela důvěru občanů. KSČM na základě těchto zkušeností došla k závěru, že socialismus může existovat jen jako vysoce demokratická a humánní společnost, bez diktatury jakýchkoli privilegovaných elit či institucí. V tomto závěru spočívá hlavní rozdíl mezi KSČ a KSČM.« Jak vidět, hovoří se zde o existenci socialismu, která tedy podle tohoto Prohlášení logicky nebyla, neexistovala. Byl zde ovšem sociální stát, v něčem kvalitnější než v západní Evropě, ale neměl základnu v podobě vyšší produktivity práce, lepší kvality výroby, vyšší úrovni techniky; neměl patřičný politický pluralismus, svobodu a demokracii. Vinu na tom má také politika Západu vůči sovětské zóně, a ne malou; o to tam vládnoucím kruhům vlastně šlo - dosáhnout toho, aby se zde nezrodil skutečný, autentický socialismus. Toto konstatování však nelze použít jako důkaz, že tu tedy socialismus byl, jak tvrdí Kučera. Pouze lze Západ zahrnout mezi těžce obviněné, kteří v této části Evropy socialismus znemožnili. Přitom podrobné čtení Kučerova článku o reformismu ukazuje, že takový přehled o vadách toho systému, který zde byl, v celé integrované soustavě, se těžko hledá. Vždyť on tvrdí, že v Rusku a Číně byly postupy poznamenané »feudální politickou kulturou«, což hlásal také Mlynář. Už jsem slyšel názor, zda se Kučera možná jen zaštítil konstatováním, že zde socialismus byl, aby mohl podat obraz toho, co zde bylo, v tak zdrcující podobě, jak to učinil. Anebo jde o snahu nerozházet si to s neostalinisty v KSČM? Vyhnout se sebekritice?
To, že tu nebyl socialismus, neznamená, že tu jednou nemůže být. Bělohradský, Kohák, Pehe aj. ho zatím nechtějí, ale to nesnižuje jejich velký význam jako bojovníků proti soudobé podobě kapitalismu. Je to evidentně nevyhnutelná etapa v úsilí za další, příští cíle, jež nemusí být krátká. Je možné, že se nakonec i oni v další etapě přidají, to není nyní rozhodující. Takže k názvu Kučerova článku s otazníkem je třeba prohlásit: Reformismus pomůže spasit naši planetu. Ovšem jen jako mezistupeň a to nesmírně významný na cestě k dalším cílům. Kučera si myslí, že tito lidé vzhledem ke svým názorům mohou být vážnou překážkou v úsilí o tyto další, vyšší cíle. Je to možné, ale nyní jsou cenní. O tom svědčí průzkumy veřejného mínění. Díky za Peheho, i když si klade za cíl brát také vítr z plachet radikální levice. To, co nyní říká, je k nezaplacení. To, co dělá Kohák pro záchranu životního prostředí je nevídané, taktéž Keller pro sociální stát, co Bělohradský pro demokracii.
Kučera je zřejmě fascinován atraktivní publicistikou Bělohradského a jeho nepochybným vlivem na mnohé intelektuály. Pro mnohé na pravici je to však zrádce, pravdoláskař, kvazisociální demokrat, nástroj komunistů. Jeho vliv však nelze přeceňovat, neboť jeho styl psaní je pro širší okruh voličů příliš těžký. Když odboráři demonstrovali, podpořil je v tisku, ale na tribunu by ho asi nikdo nedostal. Tam se však představila mladá socioložka Tereza Stöckelová a svým krátkým projevem pravičáky doslova šokovala. Už se objevil názor, zda tu nemáme obdobu Rosy Luxemburgové. Vlastně obdoby dvě, když se počítá i Ilona Švihlíková. Navíc obě jsou současně vědeckými pracovnicemi v takové disciplině, jako je politická ekonomie, politologie a sociologie. Tereza neváhá také jemně kritizovat Bělohradského za jeho výroky, že s korupcí vlastně nejde nic udělat, čemuž se Kučera vyhnul. Správně konstatuje, že »rétorika boje proti korupci zastiňuje politickou debatu o principech reformních politik«. Jak vidět, rodí se nová generace vědců, kteří chápou význam angažmá jak ve veřejném prostoru a sociálních hnutích, tak v politicko-expertních orgánech. Objevily se publikace jako Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu, autorem je Michal Pullmann. Už v úvodu doporučuje »pečlivě analyzovat třeba projevy Andropova nebo Štrougala«. Dokazuje, že mezi tzv. normalizací (1969-89) a transformací (1990-2011) není žádný významný rozdíl. To sice nepotěší některé politiky v KSČM, ale mnohé na pravici to rozzuřilo; podobně jako skvělý článek Michala Černíka v Literárních novinách »Konec iluzí v Čechách«. Bělohradský konstatoval: »Tato nejhorší vláda postkomunistické éry má jeden pozitivní dopad: legitimizuje roli protestů v demokracii, učí nás učit se protestovat.« Mimochodem, Leninův výrok »učit se, učit se, učit se«, tolikrát zesměšňovaný, byl prosbou, aby se sovětští komunisté učili zvládnout špičkovou techniku a masovou výrobu např. u Forda, jehož fotografie visely v úředních budovách až do roku 1929, než to Stalin zarazil. Bělohradský: »Současná stávka odborů a občanské iniciativy jako ProAlt nebo Cesta jsou sice skromné, ale zlomové v tom smyslu, že v naší chatrné demokracii... se konečně formuje její nejdůležitější pilíř: produktivní protest jako pojistka proti vládě nelegitimní ex modo, tedy způsobem vládnutí. Myslím, že vládní bossové to tak pochopili, snažme se to pochopit i my.«
Autor: JAROMÍR SEDLÁK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)