"Překročíme Alpy," zasnila se postarší učitelka a bokem se otočila k řidiči autobusu. "Jako kdysi Hannibal," dodala jaksi nepřesvědčivě a váhavě. Šofér nechápavě pokrčil ramen. Noc byla vysoká, téměř staletá karosa uháněla se školními dětmi přes rakouské velikány. Za okny probleskovala světla vesniček a kostelíčků. Místy ležel mokrý květnový sníh.
Celníci poklimbávali, nikdo nic nechtěl, nikdo nikoho nezdržoval, takže časně ráno zastavil turistický speciál na pobřeží. Bibionská pláž zela prázdnotou. Tu a tam se třepotalo ve větru pár slunečníků, všude kolem koleje od nákladních automobilů - a moře? Nesmírná vodní pláň byla zkalená předchozí bouří a příbojové vlny pokrývaly jemný písek trsy chaluh, ulitami všelijaké mořské havěti i tělíčky mrtvých krabů. Děti byly ale nadšené. Nemusí týden chodit do školy a takovou slanou louži doma také nemají.
Ubytování v apartmánech proběhlo stejně rychle jako v minulém roce, kdy tu bylo mnoho děcek s rodiči poprvé. Hned po vybalení se běželo rovnou na pláž. Voda snad byla naplněna ledovou tříští, vzduch měl sotva dvacet stupňů, ale voněl jódem i vůní vzdáleného obzoru, jenž se ztrácel a zase vynořoval z mlžného oparu.
Dny míjely, vše probíhalo v poklidném tempu. Drobotina měla fialové rty, když s výkřiky proskakovala příbojem. Pak se všichni honili kolem označených plážových sektorů, aby se alespoň trochu zahřáli. Italové snad ještě v zimních bundách budovali přístupové cesty z betonových dlaždic.
I Jakub, rozvedený otec devítileté dcerky, trávil převážnou dobu své neplánované dovolené na rozhraní země a vody. Občas zašli spolu k majáku, odkud byly již vidět hory bývalé Jugoslávie.
"Tam bych také chtěla," povzdechlo si děvče a chytilo tátu za ruku, "možná v té dálce rostou palmy a z bambusů dělají všelijaké frkačky a flétny," pokračovala malá slečna. Záhy na vše zapomněla, neboť šlápla na sépiovou kost.
Jakubovi se honily hlavou podivné myšlenky. Zůstal sám s dítětem, změnil zaměstnání, známí zmizeli neznámo kam. A posléze začal zjišťovat, že najít někoho, s kým by si rozuměl, bude čím dál těžší, složitější. Ani nechtěl domyslet. Několik pokusů už měl za sebou, dokonce nastoupil cestu kompromisů - žena nemusela být blondýnka ani štíhlá a bohatá, ale i když se snažil sebevíce, neměl štěstí. Možná se mu pouze vyhýbalo, jako by chtělo naznačit, že dosud v knize osudu nenalistoval tu správnou stránku. Kdy se tak stane, nevěděl. Raději o tom s nikým nemluvil; tušil i vnímal, jak ho podobné otázky zraňují a zanechávají hluboké jizvy kdesi uvnitř čím dál častěji.
A pak se to stalo! Ležel na plážovém lehátku, oči přivřené, moře opětovně hučelo, když ho napadlo, že musí změnit taktiku. Již nebudu hledat žádnou maminu, říkal si v duchu, pro sebe ani holku. Nemohl přece všechno zlámat přes koleno, třebaže sílu vstávat ráno dřív než ostatní v sobě dosud nacházel, ale nepřinášela mu žádnou radost. Dařilo se mu každý večer usínat únavou. Vzápětí odháněl sny i představy a konejšil se tím, že úspěšně vzdoruje smutným depresivním náladám. Mohu-li vstát, dodával si ubývající odvahy, není tak zle, abych neviděl svět z té lepší a hřejivé strany. Moc tomu sice nevěřil, avšak nedával to znát.
Předposlední den, kdy se mnozí chystali k odjezdu, ji potkal. Černovlasou, pokrytou pískem, který na ni házel její malý prvňáček. A všemu se smála. Její smích byl úplně jiný, nežli znal. Zachvěl se...
Žena se jmenovala Andrea a hned řekla, sotvaže se k ní přiblížil pod nějakou záminkou, že není nikomu nebezpečná, a že tváří-li se ustaraně a nepřístupně, je to jen tím, že jí svítí slunce do očí.
Ten večer, kdy děti dali spát, sešli se na promenádě poblíž hotelu Miramare a celou noc, co chodili a brouzdali se pláží osvětlenou žlutými lampami, si obřadně vykali a smáli se jako blázni všemu, co zavánělo lidským neštěstím, neúspěchy či jenom odvrácenou tváří Měsíce. Potom muž jaksi neopatrně zakopl o malý oblázek, hned toho využil a vykročil tak, že Andrea do něho narazila. A než si toho všimla, otřela se o něho svými vlhkými rty a usmála se provinile, jako by ji přistihl v zakázaných zahradách při česání divokého vína. Polibek ukončil jejich noční setkání.
Druhý - a poslední den dovolené byli zase spolu.
"Nic o mně nevíš," začínal se svou řečnickou samomluvou.
"Vyprávěj mi o svém manželství - a ne aby to bylo o cestě do pekel!"
Cítil, jak mu hoří tváře, jak ho dostala, jak z ní do něho proudí elektrické jiskry, dotkne-li se jí jen zlehka a jakoby omylem. A zašeptá: "Promiň, chtěl jsem tě stisknout ještě silněji."
Rozpovídal se o tom, jak ho ženy, které miloval, opouštěly, jak mu nejednou uletěly včely; vykládal o tom, kolikrát upadl, klesl až na dno a znovu a tvrdohlavě vstával a klopýtal. Jako Sisyfos, který každodenně musí valit ten svůj balvan nejprudší cestou, aby si na sklonku dne matně uvědomil, že špínu a pot spláchne ledovou lázní, ale že má tak nesmírné štěstí, neboť má tu svou vyvolenou horu, smí ji vidět i milovat, kdy si vzpomene. Ostatní možná žádný takový báječný kopec nevlastní.
Páteční soumrak před cestou k domovu byl nekonečně dlouhý. Čekal na ni na konci ulice, jež obtáčela jejich městskou vilovou čtvrť, pokrývala se zelení a z piniových hájů sem doléhal zpěv cikád.
Možná nepřijde, strachoval se, zapomene, co mu dnes slíbila. Chápal ji a uvědomoval si, že se začíná cítit nezvykle provinile. Na rozdíl od Jakuba má celou rodinu, nic, naprosto nic jí neschází a ve svém manželství může vše jen vylepšovat. Nedávno se odstěhovala, jak se dozvěděl, se svým manželem na venkov a pořídila si stádo divoce vyhlížejících koní, čímž si splnila svůj dětský sen. Nemá důvod na svém životě cokoliv měnit, bolestivě si opakoval a zrychloval chůzi a roztržitě se díval na hodinky. Ne, již nepřijde; snad je to lépe, nic se prozatím nestalo...
Náhle nevelký stín pronikl kuželem světla, zmizel a záhy ho ucítil v zádech.
"Andreo," vydechl, "bál jsem se..." a podlomila se mu kolena.
Když se vzpamatoval z její blízkosti, spiklenecky zašeptal:
"Mám to víno, nejlepší italské šampaňské..."
"A ty skleničky?"
"Nezapomněl jsem."
"Mohu ti věřit?" zasmála se a popoběhla směrem do tmy. Rozběhl se za ní.
Seděli proti sobě na pláži, liduprázdné a ozářené jen sloupovím s ostrými neóny. Mraky pluly vyzývavě nízko a nad nimi, skoro na dosah, duněla letadla, nesoucí své bomby nad neklidné Kosovo.
Jakub si vzpomněl na školu, na dobu, kdy se učil jako knihkupec a měli pročíst povinně i nepovinně desítky knih světové literatury. Viděl před sebou Romaina Rollanda a jeho Petra a Lucii, jak se schází v chrámu, v němž naleznou smrt. To přece, probůh, není možné! Tolik stejných náhod!
A neviditelné letouny F 117 A letěly nad jejich počínajícím přátelstvím, které mohly tak dobře prohloubit jako zničit. Mohlo se stát úplně cokoliv, věděli o tom, váhali a jedině čas jim nezbýval.
Než dopili z hořčicových číší červené víno, klečel těsně před ní, hlouběji se bořil do písku a cítil, jak její vůně i smyslnost ho spoutává, jak se nemůže ani nechce bránit, i kdyby ne zítra, ale hned v příštím okamžiku mělo vše krásně skončit. Pohladila ho něžně po vlasech a Jakub se k ní přitiskl.
Celou sobotu lilo jako z konve. Vedoucí zájezdu vehementně rozdělila účastníky do dvou autobusů. Andreu zahlédl jen letmo, ale musel se ještě jednou přesvědčit, zda má její adresu napsanou na posledním bloku z místního diskontu. Stálo tam: láhev sektu, kilo soli ve větších krystalech, čokoláda, snad ta zakázaná s příchutí broskvoní...
Autobus se rozjel. Za ostrou hradbou Dolomitů a nočních Alp, které se dotýkaly nebe, neboť do něho vystupovaly již od nepaměti, byly vzdálené Čechy pokryté ranními mrazíky.
Autor: Vladimír Stibor
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)