Zaslechl jsem nedávno slova našeho výborného historika vyjadřujícího se ke svým mladším následovníkům. Postěžoval si, jak je jim vlastní používání příšerné češtiny. V čase mého více než třicetiletého působení v konstrukční kanceláři obráběcích strojů plzeňské Škodovky, usazené v Praze v bývalém paláci Škoda v Charvátově ulici, poznal jsem dalšího výjimečného historika. Byl jím Antonín Klimek (1937-2005), zanícený milovník studia všeho, co předznamenalo vznik naší první republiky. Jeho živá očka, ruka probírající se vousiskem, odložená stařičká aktovka, na kterou pokládal svůj klobouk, aby na chvíli postál mezi rýsovacími prkny po vyjetí výtahem z podzemí paláce Škodovky, z útrob neskutečně velkého podnikového archivu, a podíval se z pátého patra budovy na stráně Petřína, nelze zapomenout. Patřilo k tomu i zapálení nezbytné cigaretky. V archivu to jaksi nešlo. Ostatně někdy se historik z podzemí telefonem dotazoval, jaké je venku počasí... Místnosti, ve které jsem se od roku 1959 podílel na konstruktérské dřině, jsme všichni pro její okna umístěná v polokruhu říkali Hvězdárna. Archivář Antonín Klimek se odtud vydržel dívat na střechy Prahy často i beze slov.
   On sám přišel do podnikového archivu v roce 1960, když jako výtečný student filozofické fakulty a znalec klasické německé filozofie nemohl sehnat zaměstnání. Později se stávalo, že A. Klimek někdy z aktovky vyňal jakýsi dopis, co psal hradnímu pánovi T. G. Masarykovi třeba spisovatel Karel Čapek, zrovna v roce 1926. Věděl, že bratr mé matky u Čapků zahradničil a šoféroval. Pravda, A. Klimek po několik let bádal v dějinách našich podniků a Škodovky, ale po deseti letech se díky svým přátelům mohl věnovat i materiálům z archivů prezidentů první republiky, uložených v Ústavu marxismu-leninismu. Po léta se tak ve své malé místnosti na stejném patře, označené cedulkou Badatelna, věnoval práci, aniž by věděl, zda bude vůbec někdy zveřejněna.
   Úžasná lidskost, laskavost a pochopení pro zvídavého člověka ze strojírenského oboru byly příčinou, proč jsem někdy skončil u něho v archivu, kde jsem ztuhl nad starými fotografiemi různých potentátů pózujících u kanonů a děl pořízených v různých zemích, kam je plzeňská Škodovka exportovala. Doplnil jsem si tu vědomosti třeba i o tzv. Malé dohodě, dvoustranných smlouvách mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem a seznamoval se s historií sice zapomenutou, ale neustále se opakující. Za export zbrojního materiálu tehdy kdosi z našich lidí třeba i na čas usedl do vězení, ale jeho účet v bance byl v tuzemsku navýšen. Nakonec kvalitní zbraně produkovala Škodovka i za německé okupace, některé kanony vyrobené po válce zase místo v Jugoslávii skončily v roce 1949 v zemi Velkého bratra. Historie se opakovala i v čase mého škodováckého působení, kdy se děla menší ráže zkusila opět vyrobit, ale zapomnělo se, že ti, kteří to uměli, už byli na pravdě boží a těch několik rentistů dokázalo nové produkty uvést alespoň do stavu, že mohly být odeslány do jiných zemí, kde se pořád střílelo. Historie je parchant a pořád se opakuje, jak se historik Antonín Klimek často vyjadřoval. Jako dějepisec si nevšímal jen vítězů, ale věnoval se i jejich chybám a nepřehlížel poražené. Těžil z pevnosti svého osobního charakteru. Přes veškeré těžkosti ve své práci měl úžasný smysl pro humor a vždy velice vtipně komentoval běh současného politického života. Neuměl urážet, jen bránil historickou pravdu, byť někdy i posmutnělou. Do svého zaměstnání přicházíval z bydliště na Vinohradech velice často pěšky. Trpěl totiž klaustrofobií a přeprava městskými dopravními prostředky mu činila problémy. Někdy vynechal či opustil i přeplněný výtah v nižším patře v budově Škodovky. Nikdy ale přitom nezapomínal na úsměv.
   Výjimečný historik Antonín Klimek ve dvou knihách věnovaných prvním prezidentům svobodného státu poopravil mínění o úrovni naší demokracie, byť ji považoval za v tehdejší Evropě unikátní jev. Bývalý první posametový prezident vznik polemik po vyjití knížek předvídal, ale A. Klimek dokázal svůj přístup k českým dějinám obhájit. Jeho práce tvrdě postihla prvorepublikovou politickou praxi, která je běžná i v současných dnech 21. století - korupce, úplatky, podvody se vším možným, vliv dalších mocenských center na rušení či zavádění konkurenčních výrob apod. Bohužel nevyšel rozsáhlý životopis prezidenta E. Beneše, na kterém pracoval s profesorem Zbyňkem Zemanem z Oxfordu.
   Pár týdnů před odchodem A. Klimka (9. ledna 2005), trpícího zdravotními potížemi, mu telefonuji opět o informaci, neboť držím v rukou dopis psaný T. G. Masarykem finančnímu správcovi Šípovi v Moskvě 6. 3. 1918, ve kterém mu sděluje, že bude třeba dát na politickou akci Rusku větší obnos, až do 200 000, a že ten je má dát sekretáři Klecandovi, jenž je o věci zpraven... Ptám se na jméno pana Šípa. Následuje okamžitá dlouhá vysvětlující odpověď bez přeřeknutí, bez váhání, jako by ji historik z čehosi předčítal. Přišla řeč i na Ing. Emila Škodu, který jako první v c. k. rakouském mocnářství rozpoznal, že strojařina se bude rozvíjet se stoupající výrobou oceli a že tuhle skutečnost znali samozřejmě později také ti za našimi hranicemi, kteří po příchodu sametového závanu neviděli výrobu legované oceli na Kladně rádi...
   Dějiny mají svoji vnitřní sílu a záleží na tom, jak je známe a jak svých vědomostí umíme využít. Nenávist totiž plodí vždy jen nenávist. Učitel národů Jan Ámos Komenský chtěl válečné zlo likvidovat vědomostmi. Nepovedlo se, a proto snad je pochován až v Nizozemí. Je stejně tak nemilé, jestliže prosba exprezidenta V. Havla vyslovená ve Švédsku o navrácení originálu Kralické bible jako lupu švédských vojáků ve třicetileté válce, po kterých zůstala v knihovně Strahovského kláštera jen bota loupeživého nájezdníka, nebyla vyslyšena. Lidská kultura totiž vyžaduje pohlížet na dějiny v co nejširším záběru. Vývoj kultury odtržený od kořenů není nikdy to pravé ořechové a plodí příští nesrovnalosti. Vědomosti o naší historii prezentované na české parlamentní půdě by si často zasloužily ohodnocení známkou pět... Historie se opakuje a všechno už tu bylo, byť v jiném hávu, ale člověk je čím dál globalizovanější. Chyby a omyly by měly trvat jen krátce. Pěstování představ, že jen jeden pohyb je ten pravý, je historická hloupost. Přijde vždy pohyb opačný. Tohle historik A. Klimek věděl a upozorňoval na nadšení Čechů v čase budování svobodného státu.
   V roce 1990 byla opuštěna budova paláce Škoda a odvezeny tuny archivního materiálu, často velice živého. A. Klimek poté působil ještě několik let ve Vojenském historickém ústavu, kde byl vyhledáván svými kolegy od nás i ze světa. Jeho zásluhou se dokonce začalo k našim dějinám přistupovat jinak.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)