Když naše těla jsou oddělena, zbraně zahalené mlhou odjezdů jak plédem, když leháme si, každý jinde, jinak, a peřiny po nás zůstávají rozházené pro cizí hlazení, když lisujeme z dopisů jak z bílých těžkých hroznů kapky šťávy, když tedy naše těla - dřív horká jako plotny, kterým utekl vypínač i zeď -, stala se pomlčkami nebo vykřičníky, před nimiž čtu: a co ty, co napadá tě, vždycky když spatříš po ulicích milence, milence zaklesnuté do sebe, zuby nehty, milence s letními baťůžky, na jejichž dnech se blýská střenka, navštívenka stesku tištěná postelemi, za jejich čely objevíme sami sebe, ona mi řekla miláčku a já zařval kde je jídlo, chlubí se mladík na rohu a ostatní mu tleskají, bravo, když naše těla úpí do našich dlaní, protože stala se vagóny, do kterých nikdo nepřistoupil, vagóny, které se těší, až rozkoš uškubne lístek na cílové stanici našich jazyků, zatímco na prostěradle sykne přejížděný had, když naše těla po měsíci lehnou si, spíše se ale zboří na sebe, když vzrušení šlápne na pedál šicího stroje, jenž vyťukává polibky v jemné látce pleti, v tu chvíli těla vzpění a dlaní sebereme růžovou - jako se sbírá pěna budoucích malinových zavařenin, pro štěstí a smysl života hrnců, pro plné spižírny a jejich nedočkavé, věčně natažené dřevěné paže polic, milovala jsem jejich suky, milovala jsem zahradu a v ní sadaře opřeného o násadu, stejně jak vlastní tělo po dešti, nežli mi volnost ulétla, hle knoflík mezi zuby povinností, které sebou na konci léta trhají, když naše těla stávají se kořenkami, jsou plná oregana, mateřídoušky i pepře, když těla po odmlce zkouší salto a ty mi kladeš hlavu do jamky klíční kosti jako do krmelce, srdce je plné vášně a nezní to jak kýč, srdce tančí a kolem sebe rozhazuje třásně, jde o lásku, když třásně dojedou do konečků prstů na kolečkových bruslích, ach, dráha je dlouhá, když těla po třicet dní oddělena jsou, nádherné mokro za sebou, když těla vyjí, přitisknutá na dveře, za nimiž nikdo není, jen šusťák pošty vyšlý z módy na háku času, když těla jako mořské hvězdice roní slzy - za rodnou skálou, od které odtrhli je nenechaví turisté, když už si představuješ těžké vůně ve sprchách, těžké vůně hor pod lopuchovými listy, které jsem jako dítě nosila nad hlavou, ach zakopnout a narazit hrudníkem na stráň znamená tvořit, neživořit, když těla spí, dechem škrtají dny kalendáře, a dny padají k zemi jak plátky sádla, dny jako přehrady i přeskoky vycpaných koní, a tělo ohlédne se: hříva července pádí a kopyta jsou hudbou, víří prach koryt vádí, sucho, kamení, šupiny opálení, jež shazujeme různými moři odděleni, duše je medúza s obrácenými chapadly, zvon odlévaný za horka, otvírám před zrcadlem své otvory, mořský svět lastury, na zádech kyslíkovou bombu, na nohou ploutve, osahám prsy jako hnědé napínáčky, osahám podpaží jak rozevřené černé deštníky, vystřelovaly přece nad tebou, znáš dobře ten zvuk sklapnutí desek, v kterých je založen soudní spis o tělech, zatímco damašková síň šumí, tak jako zrezivělé bubny praček, tak jako ovečky v zajetí svetru i drceného česneku na balkánském talíři, tak jako baloňák a deset narozenin, které z něj udělají utíkáček, slízneš mne nahou jako zmrzlinu s oříšky, a po rozkoši zůstane oplatková pánvička, lehká a prázdná jak byt, kterému říkali jsme domov, smutná jak schránka, kterou opustil krab, dnes ale ještě praží na ostrov, já zvrátím hlavu do slunce jak do polštáře, to nemohu se dočkat až převrhneš má ústa jako popraskanou slánku, až spustíš kalhoty a nesundáš nám boty, jediná tkanička zakopnutím ponoří nás do sebe, jeden výtisk básně psaný na patře, já nemohu se dočkat až skřípnem, jako dveře do kterých děda strčil kdysi malíčkem a spatřil ještě teplou kávu uprchlíků na stole, a prádlo srovnané do německých symfonií s větami Osobní a Ložní, ať brzy skřípnem jako pomazané veřeje, i jako letadla co přistávají a rolují svět do ruličky, než naše těla - ode zdi ke zdi házená zavazadla -, odbaví ten vzdech, pro který hořké schody berem po čtyřech..
Autor: Eva Frantinová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)