VLADIMÍR JANOVIC
Advent
Přišel jsem že jste nevolali
nesu vám odpověď
když jste se netázali
Stál jsem u vašich dveří
a neměl na sobě nic kromě
slunovratu
Pavlače rozkvétaly mrazem
zajaté ryby ploutvemi
drnkaly o telefonní dráty
až z toho bylo smutno na poště
Stál jsem u vašeho prahu
a dlouho čekal že se narodíte
ale zatím
jenom stydnoucí sádlo
zmarněných hus
přijímalo barvu křídel
Ó dveře silnější než epocha
Básníku táhni!
Čtyřverší ve stylu
Sira Waltera Raleigha
1.
Svět je tyátr a jarmark
V naší hrudi měšec bije
Všechno jsme už zpeněžili
Jenom život bezcenný je
2.
Zkyslé víno politika
v ústech žurnalisty sládne
Moc vždy končí u hřbitova
Za zdí se už těžko vládne
3.
Každého z nás jednou setnou:
lotra později granda dříve
Ten den - míní Walter Raleigh -
oběd zřejmě oželíme
4.
Jestliže tě umlčeli
je to menší ze dvou zel
Pokud se však bojíš pravdy
sám sebe jsi umlčel
Podivný rozhovor uprostřed léta
- Podšívkou rozumu je bláznovství -
řekl mi v chalupě na spadnutí
muž s tváří vesnického blouda
- Občas jsem tady... ale
trvale bydlím v nekonečnu
číslo popisné 5 -
Odkudsi z nevýslovné dálky
vpadl sem jeho soused vítr
až zasténaly skřipky na stěně
- Víte jak dlouho hlodá červotoč
než porozumí sonátové formě? -
V dvojzpěvu s prolomenou střechou
žádný hlas není dostatečně druhý
Proto jsem řekl nejistě:
- Záleží na tom má-li sluch... -
- Housle zní nejlíp pod vodou
I červotoč to ví
Hrál jsem tam... na svatbě
páteru Nekolovi
Znal jste ho? Pocházel z Koloděj -
- Asi tak jako Jižní kříž
Prý za něj dáváte sloužit mši
přestože nikdy nežil -
Zjevně jsem hospodáře urazil
Do síně vešly kopřivy
a s nimi jeho lítost
Tou mě sešlehal:
- Spěcháte Máme teprv žně
a vy už chcete držet posvícení -
Pak mě vzal pod paží
a vedl na hřbitov:
- Pohleďte kolik je tu hrobů!
V každém leží páter Nekola
To není trpěný nocležník
v herberku očistce
Vidíte jak jste se rouhal? -
Náhle jsem pochopil
že mluvím se svým guru
a uctivě jsem poprosil:
- Vemte mě do služby
Umím pást kozy a zapisovat sny -
Shovívavě se usmál:
- Polívku nemůžou vařit dva
Já věřím že na rumišti slova
zvláštní řeč bláznů znovu stvoří svět
A jestli Nekola nikdy nežil
alespoň budu mít předplacíno -
Confiteor
Povím vám malou příhodu, která se stala někdy v roce 1882 ve Slaném. V kuchyni skrovného obecního bytu seděla u kamen asi čtyřicetiletá, předčasně zestárlá žena a s grácií sobě vlastní házela do ohně papírové peníze. Byla to zchudlá baronka z Tiefenthalu, jíž ani ve stavu pomatenosti nebylo možné upřít jistou vznešenost. Opodál stál vyděšený patnáctiletý chlapec a volal: "Maminko, co to děláte?" A ona odpovídala: "Přikládám, Jeníčku, přikládám."
Myslím, že už tehdy se rozhodovalo o tom, že budu básníkem. Baronka z Tiefenthalu byla totiž moje prababička a vyděšený mladík můj dědeček.
Tuhle příhodu mi kdysi v dětství vyprávěl tatínek a já jsem její smysl pochopil teprve nyní: Nemít, a házet do ohně - gesto jistě absurdní, ale zároveň úchvatné, protože symbolizuje odvěký úkol básníka: odhazovat malé jistoty pro pomíjivé vyšlehnutí plamene.
Nemít, a házet do ohně... Ale co je plamen? Není to obraz unikavého jsoucna? A co je jsoucno samo? Lidé je kupují i prodávají, závidí si je a vedou kvůli němu války. Ale básník - stejně jako filozof nebo teolog - se ptá, co jsoucno je. Proto má každá skutečná poezie rozměr metafyzický nebo - moderněji řečeno - ontologický.
V raném mládí jsem prošel rostandovským romantismem, o něco později na mě silně zapůsobil Mallarmé a vůbec celý symbolismus - francouzský i český - včetně dekadence. Vpád realismu pro mě představoval rok 1958, kdy svůj život dobrovolně ukončila maminka, a znovu podzim 1974, kdy dlouze umíral můj otec. Ve druhé polovině 60. let jsem vlivem tísnivé životní situace i díky přátelství s literárním historikem a překladatelem Zdeňkem Kalistou podlehl bolestnému kouzlu českého baroka. Tuhle etapu svého vývoje jsem nazýval existenciálním barokem a její stopy jsou patrné zejména v Romulově nářku. Mocným inspiračním zdrojem byla a je pro mě antika, nikoli však ta, kterou nám zpřítomňují klasičtí filologové, ale antika deroucí se zpod omítky bytů římské chudiny, antika vybuchující ve felliniovském třeštění nebo zaznívající v chraplavém smíchu etruských krásek na piazze Navona.
Jen jedním jsem nikdy nebyl - spiritualistou, přestože mi to bylo v 70. letech částí kritiky předhazováno. Spiritualismus je podle mne cesta, která zpravidla vede do neplodných končin abstrakce. Je to duše bez těla.
Nevím přesně, kam patřím, ale kdybych si jako pokorný dělník na vinici slova směl vybrat, v kterém z čeledníků české poezie chci přespávat, spěchal bych tam, kde polévku pro chudé vyvařují Bridel, Mácha, Březina, Halas nebo Holan.
Děkuji, že jste přišli, hovořili i naslouchali.
Přeju vám vlahé léto a dlouhý život.
Toto vyznání Vladimír Janovic přednesl 23. června na autorském čtení u příležitosti svých 70. narozenin
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |