Měli jsme jich hodně v každé době. Básně se psaly, sbíraly, kupovaly, darovali jsme je svým drahým, přednášeli jsme je na školních i osvětových pódiích, ctili jsme jejich recitátory a doma jsme si opakovali nejednu z nich. Básníky jsme uctívali.
   Jak šel čas a střídala se v našem životě politika, básně se staly nejen Popelkami, které nikdo nečte, protože je to nemoderní, protože na ně není jaksi čas nebo doba, protože básně jsou zastaralé a protože básně? Prosím vás, psali je tam či jinde? Leda tak v té naší staré Evropě... Musíme být in v té globalizaci.
   Básně se prostě zasuly kamsi mezi odložené šatstvo plné molů, občas je někdo položí na popelnici společně s Jiráskem nebo Raisem, a já je tam seberu, pohladím, a je mi jedno, že se na mne paní od vedle pohrdavě podívá... už dávno vím, že jsem na tento svět byla vhozena asi omylem coby semínko neužitečné. Vždyť se zdržuji tím, že po ulici sbírám v čase pampelišek načaté věnečky, pohozené květy, ušlápnuté větvičky břízek.
   "Co to děláte? Proč to sbíráte?" ptal se mne kdosi kdysi.
   "Jak vidíte, někdo utrhl a pohodil květ, jiný jen ušlápl, další bude šlapat..."
   "No a co? K čemu vám to bude dobré?" smějí se.
   "Mně jen k dobrému pocitu... Květině se uleví, když ji položím tuhle dál, ke stromu, kde je trs trávy. Tam ji položím do stínu... Umírat na betonu... to té kráse neudělám..."
   "Pchch!" sklidím pohrdání. Je mi to jedno od toho, kdo mne nechápe.
   "Podívejte se, tyhle dvě sedmikrásky, ty dám do skleničky..."
   "Pojďte radši na skleničku..." říká rozverně muž.
   Potom se zamýšlím pro sebe: sedmikráska malá, už by dávno spala, kdyby po ní moje ruka k zemi nesahala...
   Je to jako s tou holubičkou, kterou jsem našla polozmrzlou a v krabici od margarínu jsem se snažila ji zachránit. Stejně skonala, a já musela jen její smrti přihlížet... To mám za to!
   S básněmi je to jiné. Některé mne provázejí celý život, jiné mi odnesou známí, některé zapomenu, a jsou i takové, které mi nikdo neodnese a nikdy je nezapomenu, pokud nezaniknu.

   Na hradě král Bedřich hlučné hody dává
   a na Bílé Hoře svoboda skonává,
   skonává a hasne, rudé slzy roní,
   palašem jí Buquoy umíráčkem zvoní...

   To je ta, kterou jsme v tento čas červnový pokaždé ve škole recitovali. Nebo tuhle si pamatuji. Napsala ji Eliška Krásnohorská, můj vzor lidský, moje láska literární:

   Leží mraky vrané, leží nad Čerchovy...
   Hu, to v noci vstanú všechny noční sovy...

   Je dost velká na citování, ale opakuji si ty vášnivé verše na několika místech Chodské, zejména často:

   Pokyd vy nám chcete řeč i duši bráti,
   budem proti vám vždy jako vojsko státi.

   To prý už se nesmí ale vůbec recitovat, natož tisknout, když víte, jak jsme na tom vůbec s tím vlastním tiskem. Takže si jenom šeptám a v duchu připomínám:

   a to spíš ty hory v nebes dálku zmizí,
   nežli řeč svú dáme za tu vaši cizí!

   Někdy si přidám varovného Svatopluka Čecha, posledního básníka národního obrození. To když čtu různé ty slibovačky, co bude, až bude...

   Nevěřme nikomu na světě širém,
   nemáme žádného přítele tam,
   věřme jen sobě, své práci a píli,
   věřme jen svatému nadšení v nás!

   Když neustále poslouchám ty řeči, jací jsme malí, máme malý národ, malé území, málo lidí, nerodíme se, vymíráme a nic nám nezbývá než zase nějaké nejisté spojení, fata morgana, mlha přede mnou a mlha za mnou, myslím si, že jediné, co máme malé, je malé sebevědomí. Potřebujeme nového Jana Nerudu. Toho, který by nám určitě rád zopakoval:

   Vzhůru již hlavu, národe, k nebi své zvedni oči.
   Jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí.
   Toť prostě tím: ty malé snad z jadrného jsou kvádru,
   ale ty velké a poslušné jen z plynových jsou hadrů...

   Po Nerudově povzbuzení můžeme být jen s Wolkrem, pokud bychom si příliš mysleli, že se kolem nás musí točit svět. Nemusí. Jsme tu jen na krátkém, krásném výletě, kde můžeme mnohokrát zakopnout na cestě, zlomit si nohu, srdce i páteř. Přitom můžeme a máme udělat dost dobrého a nepromarnit nám darovaný čas. Snad by potom svět byl jiný. Potom by nám určitě nevadilo nikdy, že každý z nás, tak jako básník, vy, ty i já -

   stanu se menším a ještě menším,
   až budu nejmenším na celém světě...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]