ANDREA ZANZOTTO

   Malá elegie
   Mladá a nešťastná
   sem vrací se má duše
   ponurá a stále neodbytnější láska.
   Znovu tě vyslovíme, jméno pohřbené
   tam mezi vršky, kde v loubí
   snubní se rozvírá růže
   a mlžnatý červen vod a hub
   nehodlá ukončit necitlivé mrholení
   před svátkem květů a včel.
   Nezdolný dolní proud však sám sebe pohlcuje.
   Jsem tu sám a nemluvím o lásce.
   Já - nejisté údy
   zrak vyčerpaný
   krutým pohybem věcí zbylých
   a coby živé protiklady sevřených
   v samotném toku večera.
   Ach, mladý ještě a nešťastný jsem
   a nic nemohu
   a nic nemohu dát.
   Na vlastním srdci nacházím
   napsanou elegii
   a nestydím se za svůj pláč
   ani za volanou ozvěnu. Bez cíle
   a bez počátku v jakém to jen
   protikladu, v jakém to jen
   údolí, které po tisíciletí
   skřípe a klouže a praská, které hřímá
   duby ve smrtelné křeči
   1957

   (…)
   Usnulas a spíš celá v sobě
   oči vlasy záření ústa
   a další něhyplné věci na ně nesahat
   celá právě ono »ty«, na které nesahat
   - vzpomínka co jsem se napotil a naplatil
   vzpomínka na to co jsem nikdy nebyl
   na tehdejší kdo-tam-to-jsi-ty skrze déja-vu
   - »Nezrušíme nadšení jednou provždy?
   i to co nikdy nebudu a co jsem být nechtěl
   zrušíme – odkloníme? Už nebudeme číst: peri hypsus?«
   - Jenže ty se chceš ptát
   v odklonu nezrale báječně
   s nadšením zde se podepsat
   - Jenže ty se chceš ptát
   v odklonu nezrale báječně
   s nadšením sem podpis
   - Já ty nebo všichni mám vztah ke zdejší krajině
   s těmito sny o šrámech prasklinách těla
   fabulačních nikdy nedozrálých
   - Je to snad pohřeb svatba křtiny
   avantýra sutura?
   Předjížděli jsme štafety v autíčku troubili
   s opicemi a s jing-jang a s pingpongem a harlekýnem
   a listovím a pícháním v zádech a decibely v kupách
   a pak nerovnost a zima
   1969

   Přeložil ZDENĚK FRÝBORT

   Andrea Zanzotto patří, jako Edoardo Sanguineti k básníkům, kteří okamžitě, od samého počátku, předali své psaní experimentu.
   Narodil se v roce 1921 v osadě Pieve di Soligo u Trevisa v Benátsku, tam trvale žil a tam také letos, 17. října, nedlouho po svých devadesátých narozeninách, zemřel.
   Jeho básnická prvotina, Za krajinou, vyšla v roce 1951. Dědictví po hermetismu, který ovládal italskou poezii před druhou světovou válkou, Zanzotto brzy opustil a nechal ve své poezii vládnout jazykový experiment. Ten pak coby tématiku záhy přemístil z milovaného benátského venkova do postoje společenského, do stále naléhavějšího odmítání industrializace a konzumismu, který ničil jeho rodný kraj i ty, co v něm žili. Jeho verše byly neseny úsilím vyslovit – a tedy uložit v textu svůj vlastní niterný svět se všemi jeho kontradikcemi, které se tak stávaly kontradikcemi jazyka. Jeho básnické dílo jsou jazykové koláže italštiny, latiny, provensálštiny, skrytých citací klasických básníků i žurnalistických a televizních jazykových banalit a nářečních úsloví.
   S Andreou Zanzottem jsem se setkal v roce 1970 v Miláně; po návratu jsem publikoval překlad jeho básní v tehdy vycházející Světové literatuře. Občas mi napsal a poslal svou novou básnickou sbírku.
   Čtenářům Obrysu-Kmene nabízíme ke čtení jednu z jeho prvních básní a závěrečnou část jeho poezie výrazně experimentální, poémy Pohledy fakta a senhal. (Senhal je výraz označující ve středověké provensálské poezii fikci milované ženy.)
   zf



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)