Akademický sochař Miroslav Pangrác se narodil 16. října 1924 v Rakovníku, v rodinném domku, v někdejším tatínkově truhlářství a pohřebním ústavu naproti rakovnické synagoze. Mezi nejbližšími brzy nabral do své bytosti koš velkého poznání. Ve svém takřka devadesátiletém životě vytvořil úctyhodné dílo, rakovnické hlavy důvěrně známé - maminku, tatínka, Karla Mejstříka, Karla Koubka, Václava Zoubka, Ivo Mičku - až po nejznámější monumentální sochy a busty - Tomáše Garrigua Masaryka, armádního generála Ludvíka Svobodu, armádního generála Karla Klapálka, skladatele Antonína Dvořáka, Josefa Kajetána Tyla, Karla Havlíčka Borovského, Karla Čapka, Jiřího Wolkera, malíře Vladimíra Komárka, spisovatele Miloslava Švandrlíka.
   Svou sochou Hudba přesvědčivě zvítězil v mezinárodní soutěži v Rotterdamu na náhrobek pro skladatele Františka Škroupa, autora písně Kde domov můj - české národní hymny. Na přání Holanďanů musel tělo krásné dívky s houslemi částečně umělecky zakrýt. A pak kde už v šedesátých letech žili skuteční puritáni? Když se Pangrácovo dílo 3. června 1961 odhalovalo, odjela do Rotterdamu početná delegace politických i uměleckých papalášů, jenom jeden člověk chyběl. Tvůrce. Na místě v zahraničí své dílo nikdy nespatřil, ač i v pokročilém věku jej toužil aspoň v nynějším zchátralém stavu opravit.
   Pro Národní muzeum vytvořil Karla Havlíčka Borovského a Karla Čapka, Otýlii Beníškovou pro Divadlo na Vinohradech, pro Národní divadlo malíře Františka Ženíška, pro karlovarskou kolonádu poprsí architekta Josefa Zítka, poprsí Jana Slavíčka a K. V. Raise, portrét Jana Otty pro stejnojmenné pražské nakladatelství. Pamětní deska připomínající spisovatele Basse a Drdu na domě v sousedství pražského Tančícího domu a hlavičky dcery Gábinky si získaly celý Podzimní pařížský salon. Nezapomenutelnými realizacemi jsou busty Jana Slavíčka a K. V. Raise v Kameničkách, pamětní deska a reliéf Antonína Pelce na rodném domě v Lišanech, stejně jako Lidická žena, majetek Rabasovy galerie. Příliš neexperimentoval, byl však úžasný sochařský řemeslník, umějící malovat a kreslit.
   Sám jsem poznal mistra Miroslava Pangráce jako člověka čistého, ryzího srdce a charakteru. Netajím se, že jsem přispěl spolu s fotografem Petrem Brodským a s tehdejším místostarostou MČ Prahy 11 Milanem Česalem a s jinými k vytvoření busty Karla Klapálka od Miroslava Pangráce v roce 2010 v pražském Jižním Městě, na domě, v němž bydleli Olga a Karel Klapálkovi, a konečně i k odhalení busty spisovatele Miloslava Švandrlíka.
   Pangrácovi se nakonec dostalo udělení Čestného občanství Prahy 11-Jižního Města. Byl oceněn i Pamětní medailí Ludvíka Svobody. Z obojího měl opravdovou radost.
   Pracoval do konce svého života, byl oslavován, urážen i odstrkován. Ani v životě mu vždycky všechno nevycházelo. V jednom z mála dopisů, které jsme si vyměnili, mi Mirek Pangrác mj. napsal: „Pár ´grandumělců´ si myslí, že jedině oni jsou ti praví a že dělají to, co diváci chtějí a schvalují. Skromnost, nepovyšovat se nad druhé, byla vždy vlastnost velkých lidí, tedy i umělců - umět chápat a uznávat i práci druhých.“
   Pangrácova busta prvního pražského primátora po květnu 1945 Václava Vacka byla v roce 1990 stržena ze stanice metra Roztyly, jeho Gottwaldova socha pro Rakovník byla roztavena. Nikoliv každá zakázka tvůrce potěšila, ale vždy usiloval o to, aby žádný jeho „paňáca“ nebyl po sochařské stránce propadák. V ateliéru mi jednou pevně sáhl na hlavu a prohlásil: „To by byla busta!“ Ale čas jsme si nikdy nenašli.
   Znal můj vztah k armádnímu generálu Ludvíku Svobodovi; Svobodův pomník pro Třebíč byl v roce 1989 před realizací, po roce 1990 se však pod patronací mocných ztratil.
   Miroslav Pangrác významně obohatil svým dílem Rabasovu galerii v Rakovníku a Galerii a Salon Znovínu v Louckém klášteře ve Znojmě. Zejména tam a díky svým skutečným přátelům se cítil v posledních dvaceti letech opravdu šťastný; velkou zásluhu na tom měli především jeho životopisec, nedávno zesnulý Mgr. Ivo Mička, a ředitel Galerie Václava Rabase, akademický malíř Václav Zoubek.
   Po Miroslavu Pangrácovi zůstalo v české národní kultuře nepředstavitelně rozsáhlé a bohaté sochařské a malířské dílo. V úterý 19. června 2012 se jeho bohaté a úspěšné konání navždycky uzavřelo.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)