Není námětů ani krásných, ani ošklivých.
Gustave Flaubert
Potkat se s ním – s otazníkem? V tom malém intermezzu, kdy trochu nahlas přemýšlíme o životě a kdy si jen tak přehazujeme myšlenky. Na výhybkách vedoucích do krásna i do cynismu. Teprve když opustíme loď dětství, píšeme dospěle. Teprve když ztratíme iluze, píšeme krásně. A teprve když si neklademe závory autocenzur, když spustíme přadena osvobozených pamětí, vybavují se nám události, které jsme snad ani nikdy nepotkali, šli nevšímavě kolem nich. Na sítnici se objevuje vše čistě a jasně, nezastřeně. Nemuset psát pro peníze a ohavnou slávu...
Kdysi jsme dostali v jedné redakci nového šéfa. Přišel, zadupal u stolu a technický redaktor Vráťa řekl: »Je to deista.« Když si ten nový šéf – měl jakési určité ptačí jméno – odskočil na hajzlík, vzal jsem do rukou jeho široký, staromódní klobouk. Měl dole přišitou značku – Tonak. Stručně jsem tehdy podotkl: »Je to Tonak.« Žádné krásné ptačí jméno, ale »Dupista« a »Tonak«. Dvě oznámení přerostla v přezdívky.
Kde a proč se překrývají významy slov? Jak život zasunuje vše do velikých registračních paměťových knih jako dokonalý počítač a až bude třeba, jako účetní v knize svých škrabů »má dáti« - »dal« - to v patřičnou chvíli umístí opět na patřičné místo. Jak hezky a nezaujatě vdechujeme život do plic. Jak jsme jen synáčkem dějin. Jejich nevlastním synem – pastorkem, ale i panchartem, pohrobkem. Život si z nás dělá pičičandu.
Oznámení?! Pyramida slov, příliš nabitá třaskavými dojmy. Slávo života! Kde je ten bájný přístroj Sonoma, utíkající jako hodinky, uspávající třesy zapomenuté marginální lokálky tlukotem vlastního srdce? Oznámení! Jako ta Anča, neznámá Anča na jedné z těch kroutivých pohraničních tratí na severu. Jela odněkud jen kousek někam a vyprávěla mi o svém chlapci a také o jiném, který se ji pokusil znásilnit. Nepovedlo se mu to, ale zle ji pohmoždil a strážník, kterému to pak vše vykládala, jí nakonec řekl: »Nedivte se, vždyť jste hezká!« Oznámení. Stálo, stojí to nejen za přemýšlení.
A to oznámení s otazníkem? Moje babička šukávala po pokoji, když hledala brýle. Na záchodech, uprostřed sexuálních kreseb a v lidové mluvě to slovo má docela jiný význam. A v jedné teskné polské písni zpívá džezová zpěvačka: »Šukám tě, šukám...« - Polsky to znamená hledat. Jednou mne zastavila na konci Václavského náměstí turistka z Varšavy a řekla mi mimo jiné: »Já šukám tramvaj tši«. Moje představivost je veliká, ale někde přece jen končí... Není lepší, když někdo šuká po pokoji jen tak, než když moje známá Marta se svým hochem na houpací židli a klidně se přitom se mnou baví mobilem? Vím, že to není vůbec nemravné, jen bizardní, nezvyklé. A lidé vše, co se vymyká průměru, odsuzují. Nejen v oblasti sexu, ale všeobecně. Je tak málo smyslu pro fantazii a hledání v lidské člověčině. Proč? Snad je to ta strašná tíha tradice, ustálených pout, která si člověk sám nasadil proti své nádherné, smyslné lidské dravosti, svobodě a volnosti.
A oznámení s humorem? Šel jsem jednou s jedním svým známým za jiným známým do Mikovcovy ulice na Vinohradech. Na bytě domovnice bylo verzálkami napsáno: JSEM V PRDELNĚ. To Á tam domovnici prostě vypadlo. Vždy, když jdu kolem, tak si na ten kouzelný nápis vzpomenu. Jak se jí to jen mohlo stát? Šťastná to žena!
Život je přece jen fantastická univerzita. Kdy mu saháme odvážně do kapes a bereme tam vše, co můžeme. Čmajzneme mu, na co jen přijdeme. Vesele pobertíme. Všude jsou nějaké dobroty. A ty »zakázané« lákají a chutnají vždy nejvíce.
Autor: KAREL AKSAMIT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)