Hvězdné vteřiny reality

   Navzdory globálnímu oteplování zuří chronická studená válka občanů propadlých nutkavému konzumu proti zbytku světa, který na to nemá anebo jemuž zblblá reklama dosud nevytloukla z lebky humanitu, solidaritu, krásu...
   Co nevidět bude považován za nebezpečného blázna člověk, který píše, modeluje, maluje...
   Jistě, bulvár s oblibou zveřejňuje výši honorářů, kupní cenu, tržní hodnotu umělce. Jenže jak ocenit či spíše jak zaplatit Máj, Osudy dobrého vojáka Švejka nebo Zámek? Nikdo by se Máchovi, Haškovi ani Kafkovi nedoplatil a proto jsou všichni spokojeni, když je autor po smrti a vůbec nejspokojenější, když je po smrti sedmdesát let a už se smí po libosti rabovat.
   Minulý týden televize se zřejmým potěšením představila umělce, kteří malují na tortily. Vynálezce ještě šmejdil po kukuřičné placce štětcem, ale jeho následovník už jen jazykem. Hlasatelce se tento způsob malby nezdál nikterak nešťastným. Veřejnost byla opět na chvíli vzrušena. A umění? Ještě o nějaký ten televizní den přežilo. Zrnko písku do soukolí všeobecné spokojenosti nasypala jen zmínka o rostoucí ceně kukuřice - hrozí prý nebezpečí, že hospodářská recese malíře o tento originální materiál připraví.
   Malovat na kukuřičný lívanec je možná k přírodě ohleduplnější než nacpat potravu těch nejchudších do chřtánu stále nenasytnějších čtyřtaktních molochů, nicméně kručení nafouklých bříšek o to vtíravěji stoupá k chlupatým uším boha, který už nemůže předstírat, že nedoslýchá.
   Umění však funguje jako nepovinné ručení, že se naše prokletá a proklínaná civilizace ještě nezhroutí.
   V pražských Ďáblicích žije malířka, která nezištně, sobě a druhým pro radost, maluje pávy, akty, Karlův most, zahrady, kytice...
   Za jejími okny se rozprostírá jedno z nejsmutnějších míst Prahy - kobyliská střelnice. Na jaře se tu pach nevinné krve mísí s vůní o překot říjící přírody.
   Objekty Evy Fišerové jsou prosté jako květiny, jež nepotřebují svůj půvab ozvláštňovat vychytralými technikami. Stačí je jen vyjmout z přirozeného prostředí a zarámovat. Obraz není nic než rám, jehož pomocí tvůrce vymezí - nikoli omezí - všeobecně známou realitu a postaví ji do hledáčku srdce. Stále platí antické "nevstoupíš dvakrát do stejné řeky", ale právě jen umění dokáže ustálit prchavé kruhy na hladině.
   Kdo je hluchý a slepý, získá tak naději proslechnout a prohlédnout, avšak i slepý a hluchý je účasten, byť nevědomky anebo proti své vůli. Takovou moc má umění, že pracuje i za ty, jimž otrnulo, kdo podlehli představě, že vše stvořené bylo stvořeno pro získání zisku. Kdo už nedovedou pohledět na orosené šeříky, aniž jim vytane na mysl ceník.
   Hvězdné okamžiky tvarů, pohyb zachycený sotva započal, věčnost trvající právě onu vteřinu, v níž na ní spočinul jitřní zrak.
   Pávi dokřičeli ryčné písně, ale díky malířce stále ještě v naší dimenzi natřásají své pyšné vějíře.

   (ze zahájení výstavy Evy Fišerové v Galerii Futura v Praze 1)
   


Autor: KAREL SÝS


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)