Jsou jistě květy vzácnější a velkolepější než čekanky. Všichni milujeme nádherné a vzrušivé šalebné květy orchidejí kvetoucí vysoko nad zemí v dusném šeru pralesů, ženám s láskou darujeme květy sametových růží, okouzlující umnou složitostí květů a něžnou vůní, na venkovských loukách ještě stále můžeme najít vznešeně urostlé upolínky nesoucí hrdě zlatou korunku na vysokém stonku, ale žádná z těch květin neroste u cest mé rodné Vysočiny.
   Čekanky...
   Modrá očka květů se rozevřela na rozvětvených stoncích a zvídavě se zahleděla do kraje právě v těch chvílích, kdy léto vrcholí a přírodou běží nedočkavý vítr pokoušející se urvat první žluté listy jeřabin a břízek. Ale i kdyby ten nezbedný vítr řádil sebevíc, čekanky se nadají strhnout k nepředloženostem. Drží se pevně svého místa a střeží vzdornou osamělost cest do polí i do luk. Jejich široce otevřené talířky květů hledí ze všech strání, dokonce i z rumišť a suchopárů. Zcela prostě a naprosto samozřejmě. Podobají se lidem na Vysočině.
   Nikdy je netrhám. Do vázy se příliš nehodí, nejlíp je jim v přírodě pod vysokým nebem. Babička o nich říkala, že to jsou oči chudých dětí. Jejich matka odešla do světa vyprosit pro ně kousek chleba. Děti stály u cest a čekaly, až se matka vrátí. Čekaly dlouho, oči jim zmodraly od toho zahledění do dálek. A bylo jim smutno. Jen se na ně podívejte, každý květ má pro ránu slzy rosy v modrém očku. Kterási dobrá víla se nad nebohými dítky slitovala a proměnila je v květy, jimž pak lidé začali říkat čekanky.
   Proto je nikdy netrhám a chodím kolem nich po špičkách. Co kdyby se ta matka přece jen jednou vrátila?
   Nečekané bylo moje setkání s čekankami na jihu u moře. Blížil se večer. Odpočívali jsme se ženou na lavičce na nepatrném návrší kousek od mořského břehu. Modravý obzor byl jemně zamlžený, jeho obrysy se rozpíjely jako na starých čínských svitcích. Společnost nám dělala jen osamělá palma. A najednou jsem zahlédl v uschlé trávě kousek od nás čekanku. Modré očko si mě zvědavě prohlíželo.
   Kde se tu vzala? Co hledá obyčejná čekanka v hýřivém bohatství subtropické květeny?
   Ale byla tam a připomněla si domov.
   U nás sice nekvetou oleandry, vějíře palem se nevznášejí na štíhlých kmenech vysoko nad zemí. Kmeny jabloní jsou na Vysočině pokřivené, kmeny borovic orvané vichřicemi a zbytky korun vlají ve směru větrů jako orvané prapory, z kamenitých terásek vyrážejí jen žluté a růžové hvězdy rozchodníků a netřesku, ale u jedné z těch zídek, jimiž jsou chráněny vesnické chalupy, za tichých večerů sedávala moje babička, dědeček tam pukal z fajfky, občas si přisedla maminka nebo tatínek. Jejich dech se tam stále ještě chvěje ve večerním vzduchu. Tam jsou mé kořeny.
   Tam jsou stále ještě cesty, u nichž trpělivě čekají chrásty čekanek a modrá očka květů upírají do dálek, až se vrátí matka s bochníčkem.
   Buďte pozdraveny, čekanky!



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)