Napsal jednou pan Vrchlický takovou báseň o nešťastném kouzelníkovi. Podmanivě popsal sněhobílou bradu, věnec ze třpytin a pás z jíní setkaný. Kromě brady snad vybavení pro fintivě luznou vílu než pro kouzelníka důchodce, ale dá rozum, že takový mocnář, vládnoucí pomocí triků zástupům, se neobléká v second handu, jak teď vzdělanci říkají vetešnictví.
Sluší se uvést, že až na nízký průměr teplot kouzelníkovo teritorium jakž takž šlapalo. Nikdo nikoho neosočoval ze zlodějny. Bylo výhodnější učinit zlodějnu normou. Mzdu za práci požadovali jen extremisté například mezi učiteli. K potlačení těch excesů vybaveno žactvo instruktáží akčními filmy, prakticky pak kyji, později palnými zbraněmi. Zesnulí se začali objevovat mimo svatá pole. Například na ulicích, a v hospodách se přestali podávat k pivu utopenci, pokud nebyla doložena přehrada jejich původu.
Přes takové idylické poměry končí ta báseň dobře - nedobře. Nic nepomohl kouzelníkův srdcervoucí údiv nad všeobecným, náhlým a nepředvídaným nepochopením jeho čarovných představ, nic nebylo platné mohutné vzepětí sil v telefonní síti. Tu kouzelníkovi konečně došlo, jakou paseku způsobil místo slibovaných kvetoucích luhů. Věren své zásadě vlastní neodpovědnosti za pokles teplot hluboko pod bod mrazu v pracně budované oblíbenosti, ještě zjeví svému zrádnému národu původce tohoto debaklu a nastíní mu neblahý osud bez vlastní přítomnosti ve veřejné věci. Bez jeho zásad v obsazení míst na žebříčku hodnot. Pak se uchýlí do ústraní a sám si hlavu srazí. Tolik básník.
Pídíme-li se po smyslu básníkova sdělení, lze se domoci úsudku, že se tvůrci podařilo poetickými prostředky přiblížit v praxi velmi nepravděpodobnou sebekritiku voleného zástupce. Podle mého mínění by stačilo, kdyby týž šel za roh a vrazil si facku k návratu do reality. Nejsem krvelačný.
Autor: František Stavinoha
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)