Okna v pokoji byla zatemněná, u postele hořelo několik svíček, které dávaly teplé a slabé světlo. Stařenka ležela a tiše oddychovala s přivřenými víčky. Na okolí nereagovala, jen se zdálo, že koutky jejích úst, lemované vráskami na unavené a bledé pleti, jsou malinko zvednuty v téměř nepatrném úsměvu.
Občas do pokoje nahlédla její pravnučka, to malé střapaté děvčátko s vizáží a chováním roztomilého zlobivého skřítka. Neustále s sebou všude tahala ušmudlanou papírovou figurínu, jíž chyběl kus levé ruky. Když potichoučku docupitala k posteli, vyzvedla figurku a ukazovala jí babičku. Pak zase odběhla.
Venku se setmělo.
Tichost svatá kryje černý les,
tiše dřímá, tiše celá ves,
na niž jasně Luna svítí bledá.
Usni ty též srdce, tiše jen,
pod pahrbkem, tam jest tichý sen,
tam jest pokoj, jejž zde člověk hledá.
- František mi, maminko, umí pěkné básničky recitovat. Zná jich tuze moc zpaměti a některé si i sám píše. Ty se však nejvíce stydí mi říkat. Maminko, líbí se vám také? Jeho bych za muže si klidně vzala, stál- li by o to. Je jiný než ti ostatní naši chlapci, ti co tu byli třeba v pondělí na pomlázku. Viďte, maminko?
Zjara láska více pučí
než všechny stromy světa...
Otec se vrátil. Musel se přivítat nejen se svými dvěma děvčaty, ale i s papírovou figurkou, která se ode dneška jmenuje Toník. Pak odešel i se svým malým skřítkem na procházku.
Jitka poklidila a potom přisedla na okraj babiččiny postele.
- Babičko, jak je ti?
- To je František, maminko.
Dál už Jitka jen mlčela. Pozorovala dřímající stařenku. Semtam se jí tvář pohne, jak se jí hlavou honí myšlenky a vzpomínky. Vypadá lépe, než když nemoc propukla a bylo s ní opravdu zle.
Jitce je těžko. Babička nemocná a Karel přijde o místo. A třeba ne, třeba fabriku nezavřou. Nemůžou přece tisícovku lidí jen tak bez pardonu vyhodit na dlažbu. To nejde. A když, tak si najde něco jiného. Tak to si, holka, jenom namlouváš. Zkus si sama, ty chytrá, "něco" najít. Vždyť jsi doma už dost dlouho.
Chytila babičku za ruku a zaplašila nepříjemné vtíravé myšlenky. Všimla si, že ruka, kterou tiskne, je velice horká.
Klepneme tě do hlavičky,
vstrčíme tě do rakvičky -
tam si můžeš diktovat.
Dopisů od Františka z Oranienburgu přišlo jen několik a pak přestali přicházet úplně. Jejich čtení uvádělo Marii v naprosté zoufalství. Četla je jako nepochopitelné shluky slov cizího člověka. Člověka, kterého jednou potkala na ulici. Srdce měla bolestí rozedrané a tak otupělé, že ji z toho polévala horkost.
Byla sama s dvouměsíční dcerkou. Doba byla zlá, republikou pochodovali pod černým praporem zástupy smrtihlavů a vše bylo prostoupeno chladem, zradou a beznadějí. A smrtí.
Celá hrobka, všecky stěny
černě stojí obestřeny,
černý závoj kol se dme.
Stávka ve fabrice vrcholila. Byla uspořádána demonstrace, které se účastnilo i nezaměstnané dělnictvo. Následoval pochod městem.
V mladé republice to vřelo. Nezaměstnanost, bída, v pohraničí se neúnosně množily incidenty s henleinovci, jejichž strana mohutněla a stupňovala donekonečna své nesmyslné požadavky.
- Františku, vidíš tu lávku přes potok, že ji nepřejdeš se zavázanýma očima.
Má radost z květiny, jež sladce voní
a pro mne, pro mne právě rozkvetla,
to není ryčné řehotání koní,
to tichá modlitba je do světa...
Karel, skřítek i papírový Toník se vrátili z procházky. Byli voňaví a usměvaví, přinesli zlatý déšť. Dali ho do vázy s vodou a postavili na stůl.
- Jak je s babičkou?
- Myslím, že je jí líp.
- Jitko, v práci to vypadá špatně.
- Já vím.
Jitka pustila televizi. Byl 5. duben 2002.
Autor: Michal Polický
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)