O životě s Evou Frantinovou

   Mohla byste se popsat a charakterizovat?
   Těžká otázka. Popsat jsem se zkoušela někdy v osmnácti letech v básni Autoportrét: "Na černobílé fotografii je to sloupec/ samá šmouha vyplněná krví/ prostě špatný záběr/ co se někdy směje/ nad tím jak dědeček rok za rokem/ v prkýnku lavice prošoupává lesklé srdce/ někdy pod balvanem smutku výská radostí..." Dnes stojím před zrcadlem a napadá mne odpovědět slovy své rozepsané knihy: My můžem sami sebe hádat - kdopak jsme? My můžem tápat jako slepci - ruce před sebou - až narazíme na hrudník díla nad kterým zahřmí: dáš se poddat? Možná jsi ticho jež obrací se v řev. Možná jsi klapot podpatků - hle láska už je na schodech! A možná tady vůbec nejsi. Sama sobě se zdáš i když se štípeš do stehen. I když ležíš vedle milence sbalená do věnce. Vzbuzením usínáš. Usnutím vstaneš. Tvým povoláním je povolání kopistky světelného originálu. A ani ornamenty začátečních písmen jména, ptáci E plus F, kteří se usadili v koruně lípy nebo třeba na růži, nejsou tvoje.

   O čem v poslední době nejvíce přemýšlíte?
   O smyslu - dnes už tak běžného - inzerátu z novin: "Koupím les" a šířce lidské stopy na pěšině vysypané jehličím. O kontrastech v nás, které mi potvrdily dvě vyznání pod sebou. Na výstavě módy 50. - 70. let v Uměleckoprůmyslovém muzeu jsem četla v návštěvní knize: 1. "Je krásné vidět šaty, ve kterých je na starých fotografiích maminka." 2. "Výstava připomíná hrůzy uplynulých let." O klíči, který tiskne na své oko Palestinec žijící v Jordánsku a všem vzkazuje poselství o třetím, nad všemi kontrasty vlajícím pohledu: "Návrat do rodného domu se nedá ničím vykoupit!"

   Chtěla byste něco ze svého života škrtnout?
   Škrtnout ne, ale umět překročit.

   Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
   V lednu 1997 se mi zdál sen. Ulice byla plná loučí. Vyběhla jsem z domu: co se stalo? A davem zašumělo: "Umřel prezident, vy to nevíte?" Za pár dní mne porazilo auto. Zní to strašně, ale šlo o mimořádný mimotělní zážitek. Obrovské světlo mi ukázalo modré skleněné město, které omývalo cosi podobného dešti. Spatřila jsem centrální kartotéku, v níž je vše: knihy, současné i budoucí, naše činy, historie. Tenhle zážitek mi dal "čichnout" k bezčasí, k nepřetržité rozkoši... A potom mne vezla záchranka městem - na kliniku, kde ležel prezident!

   Bez čeho se neobejdete?
   Bez "opery chudých" - postele.

   Co vám dalo dětství?
   Tatínka. Jeho tatínka. Josefův Důl. A s nimi Sady Lesy
   Zahradnictví ještě netušené poezie. Všechno, co leží na nejvyšší příčce místního žebříku.

   Čemu vás naučil život?
   Že nejtěžší klettersteig života, nejtěžší kolmý výstup se nenachází v Dolomitech, ale na opuštěné josefodolské zahradě, kde jsme se s kluky Jirkou a Járou Žďánským bili v prsa, zatímco jejich tatínek - blízko od tohoto místa - vytáhl z pouzdra trubku. Otáčeli jsme hlavy a nad námi se nesly tóny zlatých výhledů. Život mne naučil, že nejtěžší túra života nemíří k ledovcům po cestách jištěných lany, kolíky, kramlemi, ale míří k zábradlí hostince Beseda: stiskneš ho a obyčejné rezavé zábradlí spustí slzu přes sedlo Tvář, protože my všichni, kteří dnes vidíme uprostřed hostince růst břízu, slyšíme cinkot sklenic, šustění jídelního lístku v blízké dlani, jež je zatlučena - tak jako dneska dveře kdysi krásné Besedy.

   Co vás v životě nejvíce zklamalo?
   Já. Když jsem pochopila, že hodiny a roky cvičení neudělají z člověka Oistracha, ale - když všechno dobře dopadne - jednoho z mravenečků orchestru.

   Co je pro vás v životě nejdůležitější?
   Nemám ráda soutěžní předponu nej, ale moc důležité pro mne bylo i to, že jsem včas zaklapla pouzdro houslí, a potom volnost, tvorba - jejich bratrství.

   Co pro vás znamená být sama sebou?
   Fasovat pravidelně odpadkové koše na opasky a jiná škrtidla.

   V co věříte?
   Věřím na centrální kartotéku v modrém skleněném městě, kartotéku, v které nic nemizí, která nás nakonec všechny spojí dohromady jak verše dávno napsané básně - věřím, že každá dobrá báseň je zázrak, a nejen báseň - každé dílo.

   Jste někomu za něco vděčná?
   Za všechno jsem vděčná okolnostem, které kolem mne rozestavěly drahé tváře, věci, události, barvy, za všechno jsem vděčna okolnostem, které - v rukou dědečka - brousily kámen mého zraku tak, že mi otevřel oči.

   Co je zbytečné?
   Všechno má smysl.

   O čem nejčastěji sníte?
   Někdy mám krásné sny. Třeba ten, který se mi zdál po vydání knihy Kosti jsou vrženy. Dědeček seděl v kostkované flanelce za dlouhým jednacím stolem, a pak mi řekl: "Tak co, ty písmáku!" Nebo sen o Josefově Dole: jedu sem na běžkách, zabrzdím u první chalupy, ptám se na dědečka a potom zjistím, že žije. Nebo sen o svatbách ve vzduchu - nevěsta s ženichem letí na starém létajícím stroji, opírají se o zábradlí, do tváří jim vane čerstvý vítr, a já se na vše dole dívám, zatímco někdo řekne: To je teď moderní, brát se ve vzduchu. Nebo sen o počítači: stojím před ním, obrazovka se plní, čtu něco strašně krásného, co jsem dosud nenapsala a volám: Pojďte sem, píše to moje věci a úplně samo! Nebo sen o dvou krásných červených mašlích v krabici, kterou přinášejí mému milenci dvě holčičky a on krabici otevírá, aby se přesvědčil, že široké stuhy jsou ze silonu a vypadají jako pivoňky. Sním ale i když jsem vzhůru. Třeba i o tom, že mi někdy vyjde poslední, právě rozepsaná kniha plná snů.

   Jak prosazujete svůj názor?
   Jsem spíš po tatínkovi a tatínek byl vždycky krytý rýsovacím prknem, za kterým namáčel pera v tuši - jen občas od svých zlepšováků vykoukl v bílém plášti za roh pauzovacích papírů, tam, kde se odbývala jednání i souboje, zápasy kohoutí i slepičí, jež často končily společným zpěvem s harmonikářem panem Mezerou, aniž se prosadil něčí názor. Myslím, že vůbec není zbabělé chodit s pěstmi v kapsách, nechávat druhé mluvit a řečí kartáčovat sesle pro hlediště názorů - možná se někde vystřídají pokladní, někde se začnou tisknout nové lístky nebo malovat jiné opony. Za třicet, padesát let vymění se i diváci a divoké říčky slov začnou sjíždět jiní - na raftech víry, že ten tok změní okolní krajinu. Kniha může být mostem, ale i stanovým táborem pro ležení tvých názorů, které - i v úplné tichosti - dokážou nanosit dříví, rozdělat oheň...

   Z čeho v životě neslevíte?
   Z bankovního konta volnosti.

   Kdy si říkáte: Na tohle nepřistoupím?
   Když si musím jít koupit do Sportu boxerské rukavice a říci prodavači: "Dejte mi ty proti svědomí!"

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Léta jsem v zimě v létě jako dítě jezdila do Pece a celá ta léta čekal tatínek u výdejního jídelního okénka na porcelánovou mísu plnou polévky - aby byl první a vylovil to nejhustší pro mne, pro celý stůl, nakonec pro sebe. Jednou po takovém obědě přednášela vedoucí chaty, paní Božena Chudanová, zpaměti celou Nezvalovu Manon. Pamatuji se, že pod planou třešní ztichli i nejhlučnější kuchaři - tohle byl zákusek rozdávaný bez fronty a všem kolem zeleného krkonošského stolu. I když si potom každý sliboval: stanu se rytířem, druhý den někdo zamknul na záchodě holčičky Boturovy a já vylezla v bílých punčocháčích na komín chaty. Myslím, že umění je možnost, abys v životě vylovil to nejhustší, aby sis přilepšil na talíř skutečnosti, který by bez barevného lemu umění byl porcelánovým krámem. Myslím, že umění má moc - ať jsme lepší, horší, a v nejhorším polepšení - obracet srdce i hlavy směrem k ústům z nichž vychází báseň, umění má moc rozplakat, ale i moc ukazatele cest.

   Doba se změnila a s ní i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
   Trvalou platnost ve všech dobách má jen to, co tě přesahuje. A protože to krátké slovo je stokrát adoptovaným a otlučeným, a protože to slovo je často jenom slovem a rozvaluje se v bulvárních plátcích na loži banalit, odpovím otázkou z křížovky: Cit na pět je...

   O čem jste si dělala iluze?
   Také o tom, že lidé musí poslouchat lásku, šlapat podle ní, že každá láska jednou skončí - doručena jak dopis - v P. O. Boxu náruče, ke které přece ona sama vyrobila klíče i zámky, že schránku té náruče za tebe nevybere nikdo cizí, že rytci známek budou mít věčný život.

   Jaké máte ideály?
   Dokonalost u nás lidí je zcestná. Dokonalost věcí má za zády záruční listy, a i ty za nějaký čas propadají. Dokonalost umění vidí - každý z nás nedokonalý - v něčem jiném. Ideál je ta nejtěžší sjezdovka, na které rozsekáš sebe i lyže.

   Na co jste zvědavá, co byste se ráda dozvěděla?
   Mezi slovem zvědavý a zvídavý je rozdíl jen jednoho písmenka. Vždycky jsem byla strašně zvědavá i zvídavá a ráda bych se dověděla, jestli ještě někdy spatřím černé bakelitové ptáky se zlatým hrotem zobáku - ti ptáci plnicích per klovali při procházkách do tvrdé kávové kůry náprsní kapsy tvého saka, dědečku...

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Na všechny, o nichž ještě neví, že jsou největšími chybami.

   Litujete něčeho?
   Před čtyřiceti lety jsem pošlapala záhon kopru a musela být rajská omáčka.

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Vznik básně. Otvírání neznámých šuplíků.

   Daří se vám rozeznat lež od pravdy?
   Myslím, že víc než dřív.

   Co si dnes lidé nejvíce nalhávají?
   Šátek štěstí kolem hlavy - vypraný nad šedesát.

   Co dnes považujete za statečnost?
   Žít život pětadevadesátiletého pana Lukaře, zachránce knih, který s kolečkovou taškou chodí obden do antikvariátu a umiňuje si, že musí žít a hledat někoho, komu svou knihovnu odkáže, protože jeho dvanáctiletou sousedku - čtenářku - přejelo včera auto.


   Stojíte si za vším, co jste vytvořila, anebo byste se k něčemu nejraději neznala?
   Když jsem viděla číst svoji knihu Prstem po mapě těla a pozorovala obracení stránek, představovala jsem si, že právě teď knihu čtenář odhodí s tím, že jde o něco strašně sprostého, jak řekl jeden známý - "čuňačiny." Je mnoho těch, kteří se ke knize neznají i přesto, že ji tajně žijí, že ji mají pod polštářem a ne vystavenou v knihovně. Když jsem viděla Prstem po mapě těla číst v metru, krve by se ve mně nedořezal, ale ze země bych ji zvedla - jako každou knihu.

   Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
   Uznávám pokoru vždy všude tam, kde se ujímá a klíčí - pokoru pěstitelů ovoce před řádem ročních období, pokoru orchestrů před gestem dirigentů a před hudbou, pokoru před svítící žárovkou na stole. Může být člověk pokorný před lunaparkem, hypermarketem, účtem, populární hvězdou spadlou z průměrného nebe nebo televizním seriálem?

   Co vás ponižuje?
   Když mi někdo půjčí brusle a podél rybníka nainstaluje teplomety. Když nadřízená strhne dvě stovky z platu a jedině tak nabije zdroj své radosti. Když se vydělává na dětech a starcích.

   S čím se nikdy nesmíříte?
   Se vstáváním v šest ráno.

   Co dělá člověka skutečným člověkem?
   Truhlárna plná tebou tvořeného nábytku, který se začne užívat a ty víš: na té a té adrese je tenhle prádelník a tahle skříň.

   Děsí vás něco?
   Orlí zobáky mladých dravců - ta část generace, která se za třicet let vrhne na nás jako na zbývající podíl kořisti.

   Z čeho se dovedete radovat?
   Z natahovacích hodinek: včera nešly, dneska jdou! Z dvaadevadesátileté pratety Hermínky, když malovala auto a pod něj psala: "Hermína, tvá láska v záběhu!"

   Jaká je vaše největší životní zkušenost?
   Loni o Vánocích stál celý den v naší ulici promrzlý zatoulaný stařík. Přinesla jsem mu čaj. Přivolaní policisté se divili: To ještě existuje, služba roznosu tepla a světla? Všichni jsme stáli v kruhu kolem auta a pili - zatímco lidé v naší ulici obtěžkáni balíčky rozráželi ramenem domovní dveře. Největší životní zkušenost se vejde do doušku na dno termosky.

   Čemu jste porozuměla až teď?
   Špatná předpověď počasí nemusí znamenat: Bude ošklivo. Kvalitní obuv neznamená otisk hluboké stopy. Pevná linka a ani mobil v kapse neznamená dovolat se. A vana plná pěny propustí ze světa akrylátu i špinavého.

   Jaké poznání vám přinesla nová doba?
   Porcelánový šnek pračky i ždímačky Perobot přestoupil z našich sklepů do lidí. A pořád se točí!

   Z čeho nechcete slevit?
   Nechci dát do aukce plátna snů.

   Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
   Prostor na rozpažení i rozkročení. Nezbytná je postel, dvě židle, stůl, hřebík ve zdi na pověšení bílé košile.

   Bez čeho si nedovedete představit svůj život?
   Bez soklu dětství a ateliérů, kde se zázračně lámalo světlo i proto, že jsme netušili: místnosti jsou pronajaté.

   Jak chápete pocit štěstí?
   Jak hrací kostku v dlani když padá šestka. Jak procházku po pláži Tel Avivu, kde jsem potkala na pláži kopii své babičky - ženu, která si vyhrnula rukáv a ukazuje vytetovaná čísla, aby tě potom objímala: Žiju! Jak pýchu beduínky, která mne provedla svojí domácností a pohladila po hlavě dva syny - a chlapci plazili se vstříc pohlazení pískem Negevu za pomocí berlí. Jako mžik zjevení pratety Adély, která mi vzkázala do jedné noci: "Jsem tu jen na skok z Treblinky, miluju vás." Jak slzu - když jde o štěstí, neví o soli. Jako úlevu odpouštění - prošla mnou, když jsem byla svědkem padání do náruče otce i syna a dodnes vidím rozestavění tatínkových a dědečkových chodidel na linoleu v předsíni.

   Na co se těšíte?
   Vždycky se těším, až mi na čelo zaťuká zelený kloub jara a udělám si vycházku kolem nuselského pivovaru k Botiči.

   Přejete si něco pošetilého?
   Křišťálovou kouli. Indiánskou čelenku - z kapesníku ji na chatě šila maminka.


   Eva Frantinová studovala na státní konzervatoři (obor hry na housle), od r. 1975 se věnuje psaní. Publikuje od r. 1975 časopisecky (rozhlas, Viola, Tvorba, Literární měsíčník, Kmen, Host, Obrys-Kmen, Salon Práva). V r. 1979 vydala v nakladatelství Mladá Fronta básnickou sbírku Noci bez krajnic, r. 1992 v mnichovské PmD sbírku básní Brýle pro jestřáby. V r. 1999 vydalo nakladatelství Alfa Omega básnickou sbírku Vzkaz bosé stopy, za kterou byla autorce udělena Masarykovou akademií umění Cena K. H. Máchy. V tomtéž nakladatelství vyšla r. 2000 sbírka básní Beseda pro jeden hlas. Od r. 1991 píše básnickou prózu. Erotickou básnickou prózu Prstem po mapě těla vydalo r. 2000 nakladatelství Host, knihu Kosti jsou vrženy r. 2000 Futura. Cyklem básní proti agresi V Jugoslávii je zastoupena ve sborníku Terče mezi terči, kterou vydalo Orego. Básnická próza Hudba psaná pro měděný drátek vyšla r. 2001 v nakladatelství Cherm. Ve slovníku Literatura s hvězdou Davidovou (Votobia) je zastoupena samostatným heslem. Zatím poslední knihu - Vteřinové romány - vydalo letos nakladatelství OREGO. Její básně vyšly také v almanaších Peřeje (SNK) a Granátové jablko (MF). Žije v Praze.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)