aneb Orgie (ultra)vulgárního sociologizování
Revue Proglas přináší - počínaje druhým číslem letošního roku - tzv. "cyklus úvah" pod názvem Česká literární xenofobie. Autorem série článků pozoruhodného obsahu je dramatik a politik Milan Uhde, vzděláním brněnský bohemista. Jak jsme si mohli přečíst v editorialu Františka Mikše, šéfredaktora RP, jsou výsledkem kritického čtení domněle nekriticky uctívaných autorů, "s jejichž nekritickým přijímáním se stále můžeme setkat i v českých čítankách počínaje Fidlovačkou a Strakonickým dudákem Josefa Kajetána Tyla přes Karla Havlíčka Borovského, Svatopluka Čecha, S. K. Neumanna a generaci Devětsilu až k české poúnorové literatuře a snad i k některým autorům současným". Článků pozoruhodných nikoli zjevnou věcnou neznalostí, nedostatkem faktografie, nýbrž perfidností smíšenou s interpretační neschopností, ba hloupostí, s níž je látka tlumočena. Autor se pokouší o jakési "druhé čtení" (sám klade uvozovky) klasických i moderních děl české literatury, "se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání". Dejme tomu, že je náš poměr ke "klasikům" přece jen obdivný, že se o nich spíše učíme, než je čteme, že je sakralizujeme, ale ve skutečnosti (tedy čtenářsky) neznáme. Co však předvedl Milan Uhde, člen redakční rady zmíněné Revue, to má do "kritického" čtení tuze daleko.
Doposud (nemám k dispozici 5. číslo) vyšly v RP tři - dejme tomu - kritické úvahy. První je nazvaná Tylův manifest malosti (č. 2), následuje Karel Havlíček Borovský: "Pročež musí, kdo chce být Čechem, přestati být Židem." (č. 3) a pokračuje dürrenmattovsky Spisovatel, soudce a kat. Tím je míněn Svatopluk Čech, třetí v řadě literárních zločinců. A čehopak se dopustili, čím tak iritovali pravověrného konzervativního liberála, byvšího stalinistu, poté reformního, poté váhavého, poté chartistického, poté antikomunistického, v 90. letech pak demagogického pravicového politika? Tyl zvláště Strakonickým dudákem, o němž píše, že "jde o scénický manifest malosti a o ideologický plakát, který nazírá svět mimo nás nejen posměšně, ale i nenávistně a přímo xenofobně". Tento závěr má vyplývat z interpretace hry, v Uhdeho podání ovšem jen posměšně převyprávěného děje. O Havlíčkovi píše, že prý bezděčně "doložil, s jak sektářsky nesnášenlivou úzkostlivostí pěstovali čeští obrozenci umělou květinu své literatury a omezovali její ústrojný růst" (ta logika - je-li obrozenecká literatura umělá, nemůže asi růst). No a Svatopluk Čech to schytal ze všech nejvíc: "Veliké české literární tažení proti měšťákovi, jež posléze a občas nabylo otevřeně xenofobní povahy a dokonce podob štvavé a udavačské výzvy, zárodečně začíná právě u Svatopluka Čecha". A nebohý ruchovec a vydavatel Květů se tak dostává do přímé spojitosti s tím, co "masoví vrahové dvacátého století, přesněji řečeno jejich spřeženci z kulturní a školské oblasti" reprezentovali.
Nabízí se otázka, zda s tímto manifestem předpojatosti a s prominutím připitomělosti polemizovat, zda se snižovat na úroveň myšlení zde prezentovanou. Mohli bychom jistě mávnout rukou a ne bez oprávnění tvrdit, že žádný gramotný literát, učitel, natož literární historik nebude brát pisatele vážně, ale skutečnost je složitější. Totiž otevřeně bude polemizovat s Uhdem jen málokdo, ten muž odstrašuje už svou vizáží, stylem a intonací pronášených vět. "Uh, jde," znělo parlamentními stěnami, když se blížil jeho krok. Nejde o problém osobní, o individuální interpretační selhání, na něž má snad právo každý soudný člověk. Tyto vpravdě xenofobní úvahy pana Uhdeho - xenofobní proto, že píše o něčem, co je mu bytostně cizí, co se vzpouzí jeho omezenému chápání a z čeho má možná ne zcela neodůvodněnou obavu, ba strach - souvisejí se snahou zásadně zpochybnit program národního obrození, znovu položit otázku, zda Češi mají právo na samostatnou (národní) existenci, jaké jsou jejich pozitivní tradice (všude samý lhář, zloděj, vrah, smějící se bestie, Švejk) a konec konců zproblematizovat vše, co je v české literatuře demokratické, sociálně kritické, plebejské, národní a lidové, vlastně zproblematizovat i samotné pojmy lidovosti a demokratičnosti a nahradit je liberální frází, podle níž je hledisko obecně lidské rovno hledisku liberálnímu, jak také čteme v první "xenofobní úvaze" na domněle tylovské téma. Diskvalifikace projektu a reality češství pod egidou boje proti nacionalismu. Druhým důvodem xenofobie per Uhde je fakt, že středoškolská výuka literatury (a k literatuře), zvláště literární učebnice a v neposlední řadě i čítanky ignorují "nová čtení" a vpravdě hloupé útoky na české klasiky, díla, v nichž se zrcadlí kolektivní národní paměť a v neposlední řadě i kolektivní zkušenost národní, třídní, profesní a obecně lidská, neztotožňovaná s liberální frází. Knihy jsou lampičkami světla obecného, jak v jiné souvislosti psal Komenský, jsou malými strážci kontinuity, trvání a paměti, bez níž není literárního, kulturního ani národního vývoje. Je možné zglajšaltovat tisk, rozhlas i televizi, je možné zglajšaltovat společenské vědomí a mínění, ale ne knihy, texty Boženy Němcové, Karla Havlíčka, Aloise Jiráska, Jana Nerudy, Františka Palackého a stovek dalších. Je možné zglajšaltovat myšlení o literatuře, ale ne literární artefakt starý 100, 200 nebo 1000 let, popř. literárnost samu. Je možné znásilnit myšlení, ale ne pravdu, která čeká, až bude oslovena a vyslovena. Atak vedený mj. proti literární výchově na základních a zvláště středních školách, pohrdání určitými literáty a tím, co domněle nebo skutečně reprezentují, má kořeny právě zde. Jak skvělé konzervativní gesto: Nikdo z napadených literátů z hrobu nevstane, aby panu Uhdemu vyťal políček do tváře tak okázale mravopočestné a mravokárné, až běda pohledět. Nikdo z mrtvých jej žalovat nebude, nevyvede jej za uši z chrámu, ale možná přece - až se i za Uhdem zavřou brány života a otevřou vrata posmrtná, bude muset kamsi vcházet ustrašen a s hlavou pěkně sklopenou. Kýmpak bude asi vítán, pane Deml?
Ale vážně: Kdybychom podobným ahistorickým aparátem, myšlenkovým haraburdím a tupou pilkou analyzovali, resp. kurvili díla třeba barokních autorů (neuvádím tento příklad proto, že RP chce být "konzervativní" a názvem se hlásí ke stejnojmenné církevně slovanské básni), udělali bychom nelidského misantropa z jezuity Fridricha Bridela, jehož "pojetí" lidství jako pejří poledního, bublínky večerní či jakéhosi tlejícího smradu, hnoje má asi do moderního humanismu dosti daleko. Komenského pojetí světa jako přízračného labyrintu a alegorie nelidskosti bychom se stejnou logikou vykládali jako hnilobnou vizi náboženského fanatika, neúctu ke světu a člověku, jako lež otravující vědomí pozitivně myslících lidí, ústící do nezdravé pasivity, oslabující podnikatelského ducha, vedoucí k neproduktivnosti. A což potom husitství, třeba vzrušený chorál Ktož sú boží bojovníci. Ta by se nám jevila jako vyznání českého hizbalahu, manifest domněle vyvolených božích bojovníků, fanatiků toužících dostat se smrtí v boji rovnou do křesťanského ráje. A konzervativně vzato - vrahů, mordýřů a lupičů majetku počestných katolíků, ovšem; zajímavé je, že se s takovým výkladem husitství dnes zhusta setkáváme (kdyby to byl chorál katolický, to by se jinak pělo!). A co ještě starší literární legendy, exempla a legendistická vyprávění, zvláště ta o svaté Lucii nebo Kateřině, Václavovi, Ludmile, Vojtěchovi, Johanu z Nepomuku, Ignáciu z Loyoly. To by byly patrně historky pro chudé duchem nebo pro dětičky, doklady náboženské malosti, primitivnosti a hlouposti. A to nemluvím o vrcholných dílech umění renesance, klasicismu, osvícenství či sentimentalismu. Jakpak by asi obstál Goethe se svým "Utrpením" nebo Faustem? Na jedné straně "velebitel" sebevraždy, na druhé služebník Satana, špatné jedno i druhé, což? A český Karel Hynek Mácha by byl pravým zplozencem Antikristovým, vždyť obhajoval otcovraha! Jak by obstál Shakespeare se svými "balkonovými scénami", židem Shylockem a očividnými faktografickými prohřešky? A copak pohádky? Joj, to by se zesměšňovalo, to by se mustrovalo o xenofobii, netoleranci, antihumanismu, fanatismu, a to stejně, jako kdysi jiní Uhdové psali o tom, že dílo je cizí dělnické třídě, nelidové a nestranické, resp. straní feudálům, tedy vykořisťovatelům, až tomu museli kovaní stalinisté (ano, byť i ti se nechávali zlákat vulgárním sociologismem, jinak typickým pro Milana Uhdeho) učinit přítrž. Nechce se vůbec věřit, že pisatel vystudoval humanistickou fakultu, která proklamovala historismus jako princip interpretace uměleckých děl.
Ale závěrem si přece jen neodpustím jeden unfair argument. Na hrubý pytel patří hrubá záplata, jaképak ohledy. Pokud se domnívá pan dramatik, básník, esejista, politik, učitel etc. pan Uhde, že ztrapnit jím napsané hry, básně, eseje a esejičky, politické traktáty či vysokoškolské učitelování by byl interpretační problém, šeredně se hoch mejlí. Úrovně děl zesměšňovaných stěží dosahují a takové "Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl" je hra, za kterou by se styděl, nebo alespoň měl stydět každý dramatik.
Autor: Josef Kohout
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)