Veřejný dům

   Rodiče měli Soukromý dům, pěkně obestavěný ze všech stran před dotěrnými zvědavci. To aby náhodou nikdo neviděl, jaký mají koberec a co jedí k obědu. V tom domě se opevnili jako v nedobytném hradu. Pečlivě vážili, koho vpustí dovnitř. Hned tak někoho by nepřijali. Jeden byl pro ně moc hlučný, jiný podezřele mlčel, jeden byl hloupý, jiný zase přechytralý.. Taky se neradi loučili s tím, co bylo jednou uvnitř. Než něco vyhodili, desetkrát to mezi sebou projednali. Ke konci života neotvírali dveře skoro nikomu a ničeho se nedokázali vzdát a vyhodit to z okna. Tak uhynuli sami na sebe, utopili se ve vlastní šťávě. Pohřbil jsem je spolu s mrtvolou jejich Boha. I ten se v zatuchlém ovzduší udusil.
   Dům potřeboval svěží průvan. V první řadě jsme vytloukli okna, aby to tu luftovalo. Třeskot skla mi zněl jako vánoční rolničky. Střechu jsme zrušili. Jen ať sem může slunce, ať sem vidí hvězdy a ať si klidně přijde déšť. Nejsme z cukru. Dveře zůstávaly ve dne v noci dokořán, až se vyvrátily z pantů. Ze Soukromého domu se stal dům Veřejný.
   Ve Veřejném domě člověk nikdy dopředu neví, kdo přijde. Veřejným domem proudí tisíce kroků, každý něco nového přinese, každý něco starého vezme s sebou. Přicházeli zvaní i nezvaní, hlavně ti druzí. Po společných posezeních, která hýřila nápady a nadšením, jsme se rozcházeli každý do nějakého toho kouta. Čím dál víc se ale stávalo, že jsme jen tak polehávali po špinavých rohožích nebo bloudili po domě jako stíny. V jednom domě a zase každý sám. Několikrát jsem ve svém oblíbeném koutku našel neznámého vetřelce. A jednou jsem si odložil kafe a někdo mi ho prostě vypil! Chci si uvařit nový, ale někdo rozbil vařič. A jak sem otevřenými dveřmi táhlo...
   Jednoho dne jsem se naštval a vydal se hledat zbytky rozbořeného plotu. Skládal jsem kámen ke kameni, plaňku k plaňce. Na vrátka jsem nakonec přibil ceduli "Soukromý pozemek. Vstup přísně zakázán!" A je to. No co vejráte? Mám přece nárok vypít si v klidu Svoje kafe ze Svého hrníčku. Nebo ne?


   Zima a jaro

   Jdu prosluněnou ulicí. Vzduch je provoněný hlínou, z holých keřů tíkají ptačí hlásky a za ploty zahrádek sklánějí hlavičky bledule. Jaro máme snad všichni rádi. Básníkům přináší inspiraci a všem živočichům teplo a procitnutí. Konečně se nebudeme muset choulit mrazem na zastávkách tramvají.
   Vcházím do parku. Zeleň ještě pořádně nerozbujela a nestačila zakrýt, co tu zbylo z loňska nebo dokonce z předloňska. Mezi keři se povalují vajgly, rozšklebené plastikové kelímky a psí lejna. Už aby rozkvetly zlaté deště. Budeme chodit okolo a kochat se zářivě žlutým plápoláním. Kdo by přemýšlel, co je pod ním? Říká se, co oči nevidí, srdce nebolí. Jeden východní mudrc ale naopak varuje: Pozor na to, co není vidět!
   Jaro ve velkoměstě je jako žena, která pod krajkami a makeupem schovává špinavý krk. V zimě by se skryla pod bílou řízu sněhu, kdyby mohla. Ale městská zima je většinou nemilosrdná a nechává starý nepořádek pěkně na očích. Jaro je krásné pokrytectví a zima ošklivá pravda.
   Ale zima je taky šance. Je to jediné období, kdy máme možnost vidět, co je jinak schované pod listím a květy a něco s tím udělat. Takovou příležitost by měl člověk využít. Nebo je lepší zavřít oči a počkat na zlaté deště?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]