Nakladatelství Větrné mlýny už několik let (od roku 2005) zasílá našemu časopisu výtisk svého RozRazilu. Pro informaci, k recenzování, k navázání spolupráce dvou periodik, a my zatím ani řádku, ani slůvka odpovědi. Přitom se v redakci Obrysu-Kmene nenašel nikdo, kdo by sepsal nejen slova chvály, ale i několik dobře míněných rad kamarádům redaktorům a přispěvatelům „Revue na provázku“ a vskutku „poutavého časopisu“? Marná sláva, když všichni mlčí, musí se toho ujmout Dobromil Krutihlav. Každému, co jeho jest, a rozpaky jsou namístě.
   Žijeme ve svobodné zemi, my svobodní lidé, svobodně píšící milovníci svobody bez nesvobodných přívlastků. Ovšem ne vždy tomu tak bylo, museli jsme projít peklem totality, dlouhou cestou ústrků a bojů, než jsme mohli opravdu svobodně vydechnout a být odpovědni za své svobodné rozhodnutí (s kým, proti komu, kdy, kde, za co, za kolik, jak a vůbec – ještě s finanční podporou města Brna i ministerstva). Boj s totalitou ještě zcela neskončil, kupř. jakékoli schvalování zločinů bolševismu a nacismu je odporné a zavrženíhodné, svobodné lidi ve svobodném světě ohrožující. Redakce RozRazilu to jako mnohé jiné pochopila, odhaluje, ukazuje, svědčí, přesto ještě zůstala na půli cesty, jak vidíme i na čísle posledním, osmatřicátém.
   Vyhlásila se třeba soutěž Dopis Gagarinovi, což je dobrý nápad, protože je nutné připomenout tuto ikonu komunistické propagandy, kterou byl využit a zneužit, aniž se zastyděl, aniž by pípl slovo protestu proti stamilionům umučených v komunistických lágrech a zavřených v zadrátovaných zemích. FUJ! Alespoň by všem, kdo se nechali opít rohlíkem, jeho kouzelným úsměvem, ale i pseudoliberálům současným, čichajícím ke komunistickým zadkům, mohlo číslo otevřít oči a říci pravdu o jedné falešné matrjošce. Především silou očitého svědectví, nepřenositelné zkušenosti se zlem, úsměvem se slzami na krajíčku a se zaťatými pěstmi. Avšak líbil se mi jen - a s výhradami - dopis Pavla Řezníčka, jenž se Gagarina ptá: „Mám Vás nenávidět, nebo alespoň trošku mít rád?“ Rok co rok, vždy 12. dubna, cítí Řezníček „divnou pachuť i zápach ďáblovy síry“, ale přece jen se čehosi z bolševismu nezbavil, když si posteskne - „byl jste součástí mého mládí, tak Vám budiž odpuštěno“. Cože? Odpustit? Ta hrůza slyšet namísto hudby „Radia Luxembourg“ stanici Praha a její zvěsti o „sovětské raketě“, to muselo být opravdu strašlivé, chápu surrealistovo rozhořčení: „Rozhlédnul jsem se po perlíku, kterým bych to rádio rozdrtil, ale kladivo po ruce nebylo.“ Kdybych mohl být na jeho místě, jistě kladivo najdu a tu jejich bolševickou rozhlasovou bedýnku rozbiji jedním úderem. Proč se s nimi mazlit, ne?
   Tedy k těm dopisům: Petra Bečková napsala dvě postskripta na reklamní papír značky Ikea, ale dopis nikde. Milan Andrássy („narozen 1958, básník“, obsadil druhé místo v soutěži) chápe souvislost mezi startem rakety a Ostravou, která „se utopila ve smogu. Všichni čuměli do nebe, ale nic neviděli. Bylo šedo, zima a hnusno. Někde tam lítáš, a co já s tím“. Ještě že bylo dost toho chlastu a „bordelmamá s šestkami kozami“, aby mu to začalo docházet. Rusáci se tehdy cítili s tou jejich vodkou neporazitelní. Vítěz soutěže, Milan Ohnisko („narozen 1965, básník“), vytváří jakousi popletenou snovou vizi, při níž „padají andělé, rakety se soudruhem Gagarinem a opony“, prostě „šeredný šáša“ i „šílený šáša“. Diváci by z představení měli pochopit, co to bylo za hnusný spektákl s Gagarinem, ale... Nějak jsem také nepochopil text J. A. Pitínského, který začíná svůj dopis oslovením „Mlíňoši“ a je zřejmě určen – hlavu si mohu ukroutit – Gagarinovi? I když zase „jsou tam i hvězdóšky a jaksi prvně se mi vyjevivší pořadí“, no což, bolševik coby „hvězdóška“, Rusák, na to nepotřebuje „partu borců-analytiků“. Ale pochopí z dopisu čtenář, jakou odpornou ikonou byl ten Alexejevič Jurij G. - slizká matrjóša? Dejte mu do rukou ještě srp a kladivo a nechte ho chodit po pódiu, ať je jasné, co si kdo má o komsomolské ready made myslet.
   Vedle zajímavých, ale moc sofistikovaných Dopisů Gagarinovi zaujme třeba i Kulatý stůl na téma dopis a epistolární literatura, moderovaný Radimem Kopáčem. Jen opět nevím, jestli mohu se vším souhlasit, jestli je vše tak, jak se tu vyprávělo. To mám věřit Jakubu Šofarovi, že „na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let posílal Petr Cibulka do Žďáru nad Sázavou informace na koresponďáku a vůbec se s tím nemazal, žádná konspirace“? Že mu „opilí kamarádi posílali jednou z vandru nějaký veselý lístek, a protože jsem bydlel naproti stanici VB, napsali Naproti fýzlárně.“ A ono to došlo prý „úplně bez problémů“? No prrr, za něco takového se kdysi zavíralo do koncentráku, vedly se výslechy, lámaly kosti, bolševik se s námi nepáral! Oni si ho estébáci určitě evidovali, a kdo ví, jestli třeba nebyl... Alespoň že Šofar nepopírá, jaká těžká traumata si odnesl ze studií na filozofické fakultě v Praze. Takový rok strávený „s profesorem Vladimírem Štěpánkem výkladem sentimentálních románů“ každého „pronásleduje dodnes“. A takové přednášky Jiřího Hájka „o kritickém realismu“, které „sentimentální román“ propojily „s Bedřichem Engelsem“, musely být opravdu, opravdu odporné. Jak ale rozumět větě: „To uměl bezvadně, Marxe a Engelse znal, jak když bičem mrská.“ Jako nadsázce? Proč tomu hnoji diskutér tak podkuřuje? Normalizační kádr byl přece hlupák trpící ztrátou paměti, marxistické pindy opisoval z Rudého práva a na vzdělance si jen hrál, jako ten Štěpánek a spol.
   Naopak je vhodné připomenout cenzory za minulého režimu, konkrétně lidi typu Karla Poláka, historika nevalné úrovně a editora Nerudovy korespondence, který „vyhýbal se určitým místům, například když Neruda píše, jak obtížně se mu chodí močit“. Protože souvislost močení a psaní je očividná, zvláště vystihuje tempo a rytmus Nerudových veršů, je zřejmé, co vše nám tito cenzoři zatajovali, o co nás chtěli připravit jedním škrtem své tužky. A jak lhali, když např. z Karla Havlíčka Borovského udělali někoho, „kdo trpí ve vyhnanství“. To dětem vtloukají do hlav ještě dnes jejich soušky, ty „učitelky ve školách“ a šíří komunistickou lež, že Havlíček „v exilu strádal“. Mně ty tanečky okolo Havlíčka byly vždy podezřelé, prý mučedník, a měl se v Brixenu jako prase v žitě. No nechrochtal blahem? A není i proto naše školství nemocné, když nesmysly o mučednících šíří lidé, kteří se s komunismem patrně ještě nerozešli, nevyrovnali se s tím, že kdysi podali ďáblovi ruku!? A proč o tom mlčíte, lidé z RozRazilu?
   O tom všem by měli více psát všichni naši svobodní lidé se svobodnými názory, zvláště když jsme konečně členy euroatlantického obranného souručenství. O zločinné komunistické totalitě se v časopise dočteme, pravda, bolševik bude jenom chroupat pysky a jeho křivá huba se bude ještě více křivit, ale co dál? Nestačí přece jen prohlásit, „že tu dlouho fungovala cenzura, respektive autocenzura“, zatímco „dneska už nefunguje“ a že „můžeme psát, co chceme“ (a ne že ne!), ale současně s vážnou tváří hořekovat nad tím, že „řada věcí je nadbytečných“ nebo že v poezii je „místo obecnin“ mnoho parciálních fenoménů „s často jepičím životem“. Jakým jepičím životem? Když naši vojáci bojují na všech frontách proti terorismu a vůbec šiřitelům zla, když přinášejí nejvyšší oběti v Iráku a v Afghánistánu i na jiných místech planety, chystají se po boku spojenců osvobodit Libyi a Sýrii, očekával bych přece jen větší pochopení pro svobodnou volbu našich svobodných občanů než tu, která se zde v intelektuálních svobodných kruzích předvádí. Ano, nepíši to rád, ale tento vztah k současnosti se mi jeví jako póza, která zakrývá fakt, že se ignoruje boj proti všemu, co nám draze vybojovanou svobodu odnímá a přibližuje ji zase totalitní šibenici. Nekňučte a nestrkejte hlavu do písku, vy čeští spisovatelé, vám přece patří svobodná budoucnost svobodné planety. Gagarinům navzdory!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]