Neštěstí má také svůj heroismus a svou slávu.
   Napoleon

   V místnosti, kde žiji, visí na okně přede mnou dlouhé bílé záclony. Když jimi prochází slunce, lesknou se jako pavučiny obrovského, neznámého pavouka a když venku za sklem před nimi prší, trčí smutně černým, jemným mřížovím a nahánějí mně strach a hrůzu. Jsem stále vězněm světa i vězněm svým, uzavřen mezi čtyřmi stěnami z cihel, malty, skla, dřeva, železa a betonu, v krabici, které se říká dům. Salve, volám odtud vstříc životu, když jdu, proplétám se, hrdě kráčím nebo se plazím tímto světem. Stojí za to žít na této zemi, i v zamračené a deštivé nukleární atmosféře. Kolikrát nit života, která se trhala, slátal opět sám život? Dokud regenerujeme, máme ještě naději. Naději, která zemře až s námi...
   Za stěnou, kde leželi v humpoleckém plicním sanatoriu již přes rok, duněl na pražcích tvrdě nákladní vlak. Odněkud zněla tajemně hudba Myslivečka nebo Duška a spánek, osvobodivě narkotizující spánek, si je odváděl sebou. Jakou pravdu měl potulný cyklista, starý Valchář, když pak ráno v tom pokoji řekl: »Mně se zdálo vo muzikantech, že někde hráli, jo, hráli, ale já ani nevím kde a komu a kam. Ach jo!« Životy lidí, které šly většinou bídami, se pro změnu vlečou nemocemi.
   Tonda, starý, téměř hluchý pomocný dělník z Třeboně. V naražené čepici, v kostkovaných šouravých bačkorách s fajfkou u úst, nedůvěřivý a stále čekající na důchod. Jednou dávno, před lety, když se dva na stavbě smáli nějakému vtipu, Tonda myslel, že se mu posmívají a jednoho z nich bacil zlostně do hlavy násadou od lopaty. A teď tedy ten, kterému snad nikdy a nikde nikdo neřekl jinak než Tondo, odjížděl po patnácti měsících léčby domů, do domova důchodců do Třeboně. Své věci si naházel do režného pytle od brambor, podal spolupacientům mlčky ruku. Pak si ten bezejmenný nemocný člověk hodil pytel do sanitky, usadil se vedle řidiče jako na kozlíku, auto opsalo půlkruh nádvoří a dalo se na dalekou cestu. A Tonda navždy odjížděl. Kolikrát jel takhle autem ve svém životě? Teď se vracel do míst, kde dřel celý život v krutém úvazku těžké práce; z mlhy Humpolce do mlh Třeboně. Všechny tak z Humpolce jednou někam rozvezou. I ti, kteří budou v popel proměněni a ti, kteří chtějí raději do hlíny, se někam vrátí.
   A co potulný cyklista Valchář? Dělával také u zedníků a tesařů, ve sklárně, na poli i v lese. Po pětačtyřicátém pletl ošatky ze slámy a vrbových proutků, roztáčel kola v hrnčířských dílnách. Se svým starým drncajícím kolem vyrážel s ošatkami a hrnci za svými velkými, ale hlavně malými a chudými kupci. Spával na sýpkách mlýnů a v panských maštalích, v kupách sena i v teplých stodolách a stozích. Často se vracíval z cest znavený a propocený, jen s několika korunami v kapse.
   Sám na to vzpomínal: »Tah sem s tim kolem jako po svatbě, jo, po svatbě, napořád za jednu kšandu, jo. Vozil sem ty slaměnky, hliněný hrnky vobyčejný a puncláky na mlíko a tady rendlíky s ručičkou. A cezáky na vomáčky, aby šlupky do toho nevběhly. A žíce, jo žíce, pírka na mazání a sejta. Jé, to toho něhdy bylo, až sem z toho byl zmátnutej, jo, že sem si v lesejčku namoutě poležel.
   Ten bicygl už sem vocejchoval tolika cestama, všude sem se žmodrchal sem a tam, furt pryč, mušeli byste se přeptat, namoutě, namoutě přeptat, kde sem všade byl, jo a v jakejch velikejch lijavicích, blesky, šplouchalo a šplíchalo jako když jedu rybníkem. A záděry sem měl na nohách, jo, na prstech a mezi. Vod toho kola sem strženej na kříž a z těch dob kroncám. To moje kolo, jo, furt na ňom pryč. Jo, nohy mě pálej, namoutě pálej. A zasejc bída a hlad, a kdo moh, nedal a kdo by dal, zasejc neměl. Prasenčí maso? To sem jed jednou za dlouhej čásek... Já už byl ve škole chudej, jo, chudej mezi bohatejma, pucoval sem jim střevíce. A jak byli na mě zlí, jo, zlí, v některejch místech a famílijích i psa za mnou poslali, namoutě, vypustili.
   Mušel sem si vytrpět. A kolikrát sem se kácnul, přestože sem bedlivě šlapával, širokej jak dlouhej a rozbil hrnky, spadlo to z držadla bicyglu. Jo a co hovadníků a komárů mě štípalo, ne, hojnost sem nikdá neměl a tu nemoc, tu, tu, tu chytnou nemoc, tuberu, co si léčim, tu mám taky z toho šlapání.«
   A když se Valchář dozvěděl, že sanatorium opustí Tonda? Rozpovídal se: »Zamanul si vodejet. Za kus cesty tam je Třeboň. Co sem se tam najezdil na bicyglu, to nejni k vyprávění, ne, nejni. Taky, jo, taky sem tam prodával i mazadlo, vix – ať se boty svítěj. Jednou sem jel do Třeboně z Chlumu, po dešti po slejváčku, co louží mně utíkalo přes cestu, namoutě, utíkalo, byl sem tam až k večíru. Na předměstí, víme, Daskabátech, kde čoudil komín, byla taky polívka, zadrobenka. Třeboň - tam sem měl taky zákazníci a družnou peřinu, jo, v jednom baráku u jedný žencký, ale kde, to nepovim, ne, nepovim. Jakpa je to dlouho, co sem tam byl naposledka, tehdá sem byl eště zdatnej,« zarazil se Valchář a opustil své spolupacienty na pokoji.
   Zápasy, kopance, prohry i malá vítězství. Hluchý Tonda, svérázný cyklista Valchář. Lidé bídy, sešití ze záplat staré zlé doby, doby hladové a kořistící. Ubohé Valchářovy nohy, úzké a křivé v roztrhaných plátěnkách. Možná, že z těch nohou kapala i krev, červeně třpytivá krev do prachu hladových cest.
   Daleké cesty bez marného volání. Vždy někde něco začíná a vždy někde něco končí, aby to zase jinde pokračovalo, skončilo a opět začalo. A za stěnou budovy sanatoria, kde spali všichni ti pacienti, duněly těžké nákladní vlaky a jejich kola tloukla jako Beethoven v deváté, zoufale do pražců. A co ten Valchář? Řekl to za všechny ty nemocné nešťastníky: »Až budu zdravej, tak budu slavnej. Všichni mí známí už stejně vodešli, sem i támhle, taky já pudu, namoutě, domu.«
   Tluč, Beethovene, zběsilý Beethovene, tluč, ty divoký, hořký, smyslně nádherný, tluč čtyřikrát tamtam osudu za všechny prosté a nešťastné světa.
   Pulsate et aperietur vobis.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]