Každá doba si svým způsobem libuje v určitých formách, jejichž pomocí se vyjadřuje, deklaruje svou jedinečnou současnost. Představitelé či reprezentanti každé doby se právě prostřednictvím těchto forem vyjadřují, prezentují, deklarují. Pozorný čtenář jistě postřehl, že vzpomínám reprezentanty, tedy ne všechny ty, kteří v dané době žijí. Jsou i tací, kteří svou dobou sice žijí, vždyť ani nemohou jinak, ale nemají potřebu ji stádně přijímat a s otevřenou pusou ji bezezbytku deklarovat. Všichni je známe z dějin reálných i mythologických Jen namátkou Sokrates, Diogenes, don Quijote, každý si můžeme dosadit další, dokonce ze svého okolí. Stav stádnosti má mnoho nejrůznějších podob a poloh. Stručně ho můžeme nazvat In.
   Obraťme se k jednomu z takových projevů, který nám o příslušné době, tedy o naší současnosti, vypoví velmi mnoho. Mám zde na mysli mluvené či psané slovo. Nejsou to však jen prostá slova, ale také jejich výběr, spojení, intonace, uplatňování v kontextu, tradičních a netradičních souvislostech.
   Každý dobrý historik ví, že verbální podoba doby je mu jedním z podstatných a někdy dokonce nezastupitelných pramenů pro pochopení doby, časového úseku, který zkoumá. Bez nějakých hlubokých sentencí nás v této souvislosti napadne, co tedy budoucí historik najde coby typické, jedinečné pro naše léta? Nechci předvídat, ale bude jistě zděšen, když bude číst noviny a časopisy, a hlavně když si bude přehrávat rozhlasové a televizní pořady. Jednoznačně bude nejfrekventovanějším jedno slovo, a to ve všech souvislostech, a tím slovem je - samozřejmě. Předpokládám, že tento pomyslný historik bude znalcem svého řemesla a že bude hledat vysvětlení. Proč v té dávné době, v době jeho předků, bylo všechno samozřejmé. Ani nebude muset dlouho bádat a bude mu zcela jasné, že čím více dávný pisatel či hlasatel toto slovo používal, tím méně to, o čem psal či co hlásal, bylo samozřejmé. Ba právě naopak. Bude mu jasné, že se za tím slovem skrývá velká nejistota, neznalost, a to nejen ve sférách praktického života, ale především v oblasti duchovní, myšlenkové. Tento budoucí historik si jistě bude klást otázku, kdo tedy byli autoři, kterým bylo všechno samozřejmě samozřejmé?
   Pravděpodobně zjistí, že to byla velmi početná vrstva diletantů, a to diletantů působících v nejrůznějších oborech lidské činnosti. A tak se zeptá: Cožpak naši předci, tehdy dávno, neměli profesionály? No jistě že měli. Ale proč tedy se jejich myšlenky nedostaly na televizní obrazovky, na stránky novin a časopisů? Proč na závažné otázky odpovídal stále stejný okruh diletantů, stále samozřejmě dokola se stejnými samozřejmými frázemi. Náš budoucí historik zřejmě nebude v pravém slova smyslu schopen představit si a hlavně pochopit jeden z dominantních fenoménů naší doby, tedy pro něj dávné historie, a tím je - celebrita. Celebrita dneška, tedy pro něj dávné historie, má patent na všechno, jen ne na to, co se vyučila či co možná někdy dokonce uměla. Po delším bádání náš snaživý historik pochopí, že se tehdy, v té dávné době, vytvářel jakýsi podivuhodný uzavřený kruh, kdy se diletanti či neodborníci ptali stejných diletantů na otázky, a to často velmi odborné, dokonce naprosto profesní. Když náš budoucí historik bude hledat nějaké zákonitosti mezi těmi, co otázky kladli, a mezi těmi, koho si volili pro svou odpověď, dojde "samozřejmě" k poznání: Ti, co kladli otázky, měli na svůj diletantismus právo, vždyť se ptali. V čem však byli diletanti, to byl právě výběr respondentů, těch odpovídajících, trousících "samozřejmá" moudra. Na první pohled se mu bude zdát, že se tyto celebrity grupovaly z umělců, většinou výkonných, tedy interpretů. Toto zjištění by ještě skousl. Bylo tomu tak téměř ve všech historických dobách, že tato sorta lidí eminentně toužila po "zviditelnění" - tohle slovo počátku 21. století našemu historikovi zvlášť zapadalo do celkového kontextu. Vždy však záleželo na společnosti, jak si slova těchto hlásných trub, tato moudra, "samozřejmě" brala k srdci. Ale co našeho historika překvapilo bylo to, že se do tohoto kolotoče otázek a "samozřejmých" odpovědí zapojovali řekněme i ti, kteří fungovali docela úspěšně ve svých řemeslech. A tak si náš historik mohl přečíst "zasvěcené" diletantské soudy týkající se komplikovaných filozoficko-historických otázek od lékaře, který své soudy přednášel s takovou jistotou, jako by řezal slepé střevo. Hrůza pomyslet, kdyby se vše realizovalo v opačném gardu! Snad nejvíc byl náš historik překvapen "samozřejmými" soudy obecných diletantů. Do této skupiny - tedy mezi absolutní neprofesionály - řadil například politiky. A tak před budoucím historikem vyvstával podivný svět. Nemohl se vlastně rozhodnout, jaké dějiny z tohoto materiálu, z těchto pramenů bude psát. Jak vlastně vypadal svět jeho předků na počátku 21. století? Nemohl uvěřit, že to byl svět samozřejmě samozřejmých diletantů. Doufal, že tehdy dávno, na počátku 21. století, přece jen existoval opravdový svět, kde všechno nebylo samozřejmé.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)