Právě jsem se chystal s ovladačem v ruce rozzářit obrazovku televizoru, když se rozdrnčel domácí telefon. Znechuceně jsem pustil dovnitř bratrance Jardu, který mi neumožnil sledovat můj oblíbený pořad o zvířátkách.
- Půjč mi deset tisíc korun.
Náš rod, pokud sahá paměť mých předků a paměť moje, se nemohl pyšnit tím, že by někdo z jeho příslušníků převyšoval průměrného občana, byť jen o vous. Na druhé straně žádný z našich předků i současníků nebyl notorickým opilcem, drogovým závislíkem, zlodějem či násilníkem.
Pokud muži našeho rodu sloužili v armádě, zůstávali prostými vojíny, pokud byli nasazeni ve válečných vřavách, vrátili se nezraněni, avšak bez medailí.
Nikdo z našeho rodu nedosáhl vysokoškolského vzdělání, ale všichni ukončili základní školu a vyučili se nějakému řemeslu.
Ani naše rodné sestry neoplývaly žádným výjimečným nadáním, ale dobře rodily, měly vždy ke kojení dostatek mléka, byly dobrými matkami a snad i věrnými manželkami.
Pokud jsme se sešli na svatbách, oslavách narozenin či na pohřbu, vždy se hovor stočil na téma, že jednou určitě někdo z našich musí prorazit tu trapnou průměrnost a náš rod zviditelnit a proslavit.
- Deset tisíc? To jsou pro mne pěkné peníze.
- Potřebuji je velmi nutně.
- Že neřekneš strejdovi Jindrovi?
Přece jen existuje v našem rodu jeden výjimečný muž. Je to černá ovce naší rodiny a nikdo z nás, bezúhonných, se k němu nehlásí. Říká se mu strejda Jindra a za bývalého režimu, kdy musel být každý zaměstnán, byl členem nádvorní party a kromě zametání, nakládání, vykládání udržoval i podnikovou zeleň. Jeho život plynul zdánlivě klidně a nezajímavě, ale skutečností bylo, že se třikrát oženil a třikrát rozvedl, jednou byl odsouzen za napadení veřejného činitele v opilosti, více než třicetkrát byl nucen střízlivět na záchytce a mnohokrát se vyhnul odsouzení tím, že se nenechal chytit.
Jediným jeho majetkem byla dřevěná bouda na nářadí, kterou stloukl z nakradených palet. Jeho zahrádka byla pod neustálou kritikou funkcionářů zahrádkářské osady, kteří několik let marně usilovali o jeho vyhoštění. Uvedená bouda velmi často posloužila k tomu, aby se v ní strejda Jindra vyspal z kocoviny. To, že se v osadě dopouštěl drobných krádeží piva či rumu, nesužovalo výbor osady tolik, jako plevel, který se z jeho parcelky šířil na vypleté zahrádky ostatních osadníků.
Nikoho z členů našeho rodu nikdy nenapadlo, že by právě strýc Jindra se mohl stát tím, který by prorazil mnohagenerační prokletí průměrnosti Šamšulů. Ten okamžik však přišel. Jeho nenadálý vzestup odstartovala sametová revoluce, která strýce vyburcovala k neuvěřitelné aktivitě. Stal se čelným představitelem Občanského fóra, Konfederace politických vězňů a bojovníků proti totalitě. Brzy ho byly plné noviny: Šamšula trpěl za boj proti svobodě, Šamšula trpěl za své přesvědčení.
"Jo, trpěl za své přesvědčení," řekl můj bratranec Emil, "byl přesvědčen, že ty peníze v pokladně Dřevony jsou jeho."
Za pár měsíců byl v regionu tak známý, že mu banka půjčila na tu jeho boudu na nářadí dva milióny a on v malé privatizaci vydražil podnik za pět melounů, ten rozprodal za osm melounů a peníze si ponechal. A takto privatizoval dál a dál, až měl peněz, že nevěděl, co s nimi.
- Tak strejda Jindra ti nepůjčil a ty chceš na mně deset tisíc, když já beru osm litrů měsíčně?
- Kurňa, mně dluží zaměstnavatel tři platy a já nemám na zaplacení činže, elektriky, plynu, vodného, stočného...
- Půjdeme za ním spolu, to by bylo, vždyť je z rodiny.
Dávno již strýc Jindra nebydlel v zatuchlé sklepní místnosti prastarého činžovního domu. Vlastnil přepychovou vilu, obehnanou vysokou zdí, na které byla u vchodu umístěna tabulka s nápisem: Henrich SCHAMSCHULE, finanční makléř. Netušil jsem, že se zastyděl za ty české háčky ve svém jménu. Už už jsem se chystal zazvonit, když se za kovovou bránou mihla hlava pitbulteriéra a ze dveří vily vykoukla holá lebka bodyguardova.
- Jardo, pojď pryč, ty prachy ti půjčím já, nějak to už udělám.
Odcházeli jsme od toho honosného sídla s vědomím, že náš rod strejc Jindra neproslaví. Leda bychom se všichni nechali přejmenovat, ale to neuděláme.
Autor: Jiří Knopp
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)