Žijeme až po krk v době, kdy se zdánlivě může do politiky zapojit každý, nicméně brzy téměř každý zjistí, že jedině coby hospodský komentátor nebo pasivní čtenář českého tisku (vesměs bulvárního). Ve volební den vhodíme do urny poseté razítky hlasovací lísek (bůh suď, proč se vlastně musíme vláčet za plentu?!) a pak už jen smíme číst, kolik humrů sežral, kolik lidí přejel (opilý), kolik čestných doktorátů sklidil, kolik kampeliček vytuneloval, kolik milenek si ten který politik narazil. V polistopadovém dešti vyrostly stovky nových úřadů a v nich sedí již noví papaláši, nekonečně nablýskanější než ti otesilovaní. Kdepak tesil - nejkvalitnější anglické sukno, nejkoženější boty, nejdráždivější feromony, nejluxusnější automobily! Ten tam je šedivý čas šestsetrojek a šestsetřináctek. Dnes politika nespatříme na prvomájové tribuně s mávátkem, nýbrž na obrazovce ve slipech, an slézá z některé z nerezových dam, podle toho, jde-li o Akci Olovo, Cín nebo Železo! Politik je virtuální hvězda stejně jako hokejový brankář nebo hromadný vrah Kájínek. Pan prezident na poddané bezostyšně vyvalí své milióny, paní prezidentová vypustí do oběhu pohádky svého pohlaví.
   Knihy mají své osudy, kopírující úděly lidí - pisatelů i čtenářů. Jaroslav Matějka napsal knihu o časech, kdy politika byla dosud králem. Tehdy se ještě politikové obraceli o radu k proslulému florentskému cynikovi a jeho Vladaři. Napsal ji ovšem už v letech 1969-70. Texty tak dávné vyšly v roce 1997 v libereckém Dialogu, až na kapitolu věnovanou Stalinovi. MACHIAVELISTICKÉ ETUDY (nakladatelství East West Publishing Company Praha, 2001) tedy v úplnosti předstoupily před veřejnost po 31 letech!
   Knihu otevírá starý lišák Winston Churchill. I on ctil zásadu "účel světí prostředky", nicméně velikost okolností způsobila, že i jeho podrazy byly veliké. Matějka nic nepřikrašluje, boří některé legendy, leč s chutí vytváří nové, včetně nezbytných anekdot, dokreslujících charakter i pracovní metody politika, který přijal amerického prezidenta ve vaně. Churchillův život - to je i život impéria ve zkratce. Směsice hrdosti, pýchy a noblesy s protřelostí a hrabivostí, velkorysosti s malostí, směs licoměrnosti i nelíčeného obdivu ke spojencům. Velká Británie nepůsobí v tomto úhlu zření nijak mysticky, tím méně její první ministr. Vše, co dělají lidé, zůstává lidské a může být lidskými silami a důvtipem zvráceno. Politika i politikové nejsou všemocní, i když si to často myslí. I Churchill musel prožít scénu, kterou vtělil Osborne do svého Komika: "Buď slušný na lidi, když jdeš nahoru, mohl bys je potkat, až půjdeš dolů." Churchill sice několikrát za život vystoupal i sešel po schodech a vyjel i sjel výtahem, nicméně nejhorší pád zažil paradoxně v zenitu své moci a slávy. Poválečná vítězná Anglie se ho bála, jeho i jeho nelítostných metod. Krev, pot a slzy, jež sliboval spoluobčanům po Mnichovu, se změnily v pot poválečného budování znovuzrozeného státu. A že vše dopadlo zase jinak, na tom už Churchillovo umění či neumění nemělo zásluhu ani vinu. Churchill se nenaučil ani nejvyššímu umění politiků - včas odejít, a byl odejit jako poslední poslíček. A přece - čteme-li tyto řádky, ucítíme závan z dob starých anglických králů, kdy rozhodovala divoká krev a lví srdce.
   Franklin Delano Roosevelt je proti tomu civilnější, "dobře" vychovaný kazatel zkřížený s rozmazleným děckem a poživačným bonvivánem se sklony k autokracii. Roosevelt měl sice díky cvičení po obrně bicepsy silnější než tehdejší idol Ameriky Primo Carnera, ale stejné svaly pracovaly i v jeho mozku. Přes veškeré divadelní představení demokracie byl samovládce, sice zvolený, ale přece samovládce, pracující ovšem v rukavicích tam, kde jiný třímá v holých prackách hasák. Rooseveltovi předhazovali, že je komunista, bolševik, ale jeho New Deal nebyl nic jiného než pokus-omyl zachraňující kapitalismus před přespříliš zdivočelými naboby. Že se nakonec musel i on sklonit před úradkem dějin, před strýčkem Joem, před hrdiny od Stalingradu, že byl přinucen vzít při stavbě nové poválečné budovy v potaz i plány bývalého třídního nepřítele, v tom se prosazuje mez, kterou nesmí herec překročit, nechce-li být smeten z jeviště hned v prvním jednání. Ačkoli kdo ví, co v Jaltě vlastně všichni upekli. Však ten koláč vylizujeme ještě dnes.
   De Gaulle zprvu působil jako pitoreskní postavička, nafouklý, leč vypelichaný galský kohoutek, pro něhož nezbylo místo na smetišti, avšak vyrostl svým pěstounům navzdory do výše, kterou oni dostali jaksi darem. Snad proto uměl - sám příkrý - zacházet s mocí daleko jemněji, asi jako kapitán hvězdoletu, který ovládá iontové supermotory páčkami jako pro panenky.
   Ale i generál, kterého tak dlouho odstrkovali, až naopak on své protivníky odtlačil od koryt a vesel, dělal si skoro co chtěl, vyvazoval a vevazoval Velkou Francii z a do atlantických struktur, zlobil, třískal do stolu a když ho chtěli sejmout, dokázal se odvolat k lidu a lid ho poslechl, i on zažil sešup z Horních Míseček. Trčel osamocen ve svém venkovském hnízdě, očekávaje povolání do hlavního města, ale nikdo nepřišel, d´Artagnanovi nakonec nezbylo než naložit si kord do octa.
   Hitler ve všech dějepisech patří k nejslabším kapitolám, protože jeho zatracení je vlastně již předem zadáno a spisovateli nezbývá než navěšet na kostru nějaké to nově uštrikované maso. Je to pochopitelné lidsky, nikoli však vědecky a historicky. Škoda, že se skoro každý spokojí s definicí o "géniovi průměrnosti." Hitler byl génius, stejně jako Lucifer, a byl všechno, jenom ne průměrný. Nelze pořád jen opakovat, co si o něm zaznamenal Rauschning a další nohsledi, neboť ti kletbami přikrývali (podobně jako v jiné situaci Chruščov) vlastní bércové vředy. Ludvík Souček blahé paměti přičetl k jeho ďábelským vlastnostem dokonce i hygienické návyky: "Po každém jídle si čistil zuby, stále se myl a několikrát denně se koupal." (Případ Hitlerových zubů, ponorek, letadel, charakteru a sebevraždy). Tak bychom se nikdy nedobrali anatomické stavby zla, natož jeho fyziologie, stejně jako kdybychom se spokojili konstatováním, že bacily tubery jsou od přírody bekané.
   Nakonec tedy přichází Josif Vissarionovič. Matějkův živočichopis Džugašviliho není nic senzačního, natož senzacechtivého. Bez zbytečných či nadbytečných emocí shrnul Stalinovu závratnou životní dráhu a naznačil hlavní body učení a jeho výsledky v praxi. Výsledky kladné i záporné. Ze všech kapitol je tato nejvěcnější, ale také nejopatrnější a nejméně osobní. Pochopitelně. Vadila před 31 lety (a je škoda, že nevyšla v dobách, kdy ještě bylo možno mnohé udělat) a vadí i dnes, i když to nikdo raději nepřizná. Už fakt, že kremelský strýček musel čekat třetinu století, hovoří sám za sebe. Čím to, že dnes, kdy s překážkami, ale přece jen vyjde Mein Kampf a deníky každé krvavější divize SS (bez překážek), zůstávají Stalinovy spisy nedostupné a o nejdůležitější tezi - o zostřování třídního boje - se mluví s despektem a výsměchem stylem "jedna paní povídala"?
   Uveďme si jen jeden citát (který však - říkám pro pořádek - v Matějkovi není, ale najdete ho v Otázkách leninismu; pochází z diskuse s Bucharinem na plénu ÚV VKS/b/ z dubna 1929): "Je možno vytlačit kapitalisty a vymýtit kořeny kapitalismu bez urputného třídního boje? Je možno úplně odstranit třídy, budeme-li uskutečňovat teorii i praxi vrůstání kapitalistů do socialismu? Nikoli, to není možné... Věc se má tak, že žijeme podle Leninovy formule kdo z koho: buď kapitalisty položíme na obě lopatky a zasadíme jim, jak pravil Lenin, poslední rozhodující ránu, nebo položí na obě lopatky oni nás... Kapitalistické živly nechtějí dobrovolně odejít ze scény: stavějí se na odpor socialismu a budou tak činit, neboť vidí, že nastávají poslední dny jejich bytí... V dějinách se dosud nestalo, aby umírající třídy odcházely ze scény dobrovolně. V dějinách se dosud nestalo, aby umírající buržoazie nevyzkoušela všechny síly, které jí zbyly, k uhájené své existence. V tom je sociální základ zostření třídního boje."
   Už jste pochopili, kde je zakopán dynamit?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]