Občas se i na našem knižním trhu objeví knihy poezie. Někdy jsou spíše útloučké a krátké, málokdy vzniká velký »špalek« poetických čísel. Takovou malou knížkou je i básnická kniha Davida Jana Žáka SPODNÍ ZRCADLA (Mladá fronta, Praha 2007, s. 129). Již pro poměrně řídký výskyt básnických knih je třeba Žákovu sbírku uvítat, očekávání spojené s obsahem knížky se však rázem změní ve zklamání.
   David Jan Žák se již před léty uvedl v soutěži Strážnice Marušky Kudeříkové v Českých Budějovicích jako básník a porotu zaujal jistým svěžím pohledem na svět a neotřelým viděním skutečnosti. Jeho první básnické pokusy samozřejmě nesly stopy formální i obsahové neurovnanosti a nevyzrálosti. Od té doby autorovi nejen přibylo let, ale také se profiloval politicky úměrně s vývojem doby, zkoušel proniknout do umění i coby malíř-ilustrátor, autor rozhlasových příspěvků i filmař. Zdá se, že jeho umělecká dráha může pokračovat, ale již nyní se prokazuje, že ve své poetické tvorbě mnoho nepokročil.
   Do jisté míry je si toho vědom i autor závěrečného slova Ivo Harák. Sice jemně a skoro nezřetelně píše o jistých výhradách, které má k poetickému tvoření Žákovu (»Občas přestřelí a nerozmáchne se příliš do široka«), vyjadřuje však spíše ocenění směru, kterým se Žák ubírá. Předpokládá, že »jde s kůží na trh«, silně prý na něj působí pasáže, v nichž se »teprve od reálného vjemu dostáváme k jeho transpozici«, dovozuje, že Žák má dar vidět a ustanovuje jistou »normu«, že slovo, aby mohlo být vybaveno konotovanými významy, »musí se nejdříve stát věcí, věcí vevázanou do nejrozličnějších vztahů«. Tak tohle už je úplné nedorozumění již z hlediska jazykového vývoje lidstva, který nemůže být přehlížen.
   Za nejcharakterističtější prvek Žákovy knížky pokládám fragmentárnost. Ne že by útržkovitost, úlomkovitost básní neměla v poezii místa. Vzpomeňme na sílu třeba řeckých básní z doby antické, které se dochovaly ve fragmentech, ale tyto trosky neznámých děl mluví i k nám silnou řečí. Ne tak u Žáka. Žák tyto fragmenty skládá, tvoří, všechno mu vzniká jaksi uměle a seschle, z jinak solidních náběhů na metafory se ztrácí především jejich obsah. A tak bychom se dostali ke vztahu »obsahu a formy« s potřebou respektovat již dávno vyřčené závěry o této vazbě (Aristoteles).
   Dávné stopy svěžího vidění nalezneme sice i dnes, ale jen okrajově, není znát pokrok ve srovnání s opusy vytvořenými před desetiletími. Kusost a zašifrovanost čtenáře brzy unaví. Lze říci, aniž bychom propadali pokušení věštit, že tato básnická kniha sice rozšíří autorovu osobní bibliografii, ale ve vývoji moderní české poezie se závažným počinem nestane.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]