MILAN DUBSKÝ
Korupce
Stará známá lepá diva. Je tu dávno. Odjakživa.
Sestřenice nejstaršího řemesla. Při jednání lidí sedí u vesla.
Předvádí se dobrotivě. Po penězích jde vždy chtivě.
A těch podob, různé formy, mění různé uniformy.
Co se o ní vede řečí. Je v ní každý. Není něčí.
Zatím je boj bez výsledků. Není katů, není svědků.
Teď však má tvář zcela novou. Změnila se v systémovou.
V Česku stojí právě na tom, že pro ni neplatí zákon.
Co s tím nyní uděláme? Vzít zas na to staré známé?
Probůh, jenom tohle ne. Nepřipusť to, občane!
Škodné z říše lidských ptáků nutno obléct do tepláků.
Odebrat jim kradené. Ne jak dosud. Občané!
ANTONIO GUERRERO
Poutník
Přicházíš-li v míru podej mi ruku
ve dvou se lépe kráčí
říčka roste posbíranými prameny
bratr posiluje bratra
Příteli poutníku zamiřme na jih
bez strachu z křižovatek a pastí
Do cíle se nepřichází náhodou
nýbrž cestou mezi životem a smrtí
S láskou nezabloudíš
květ který neseš neuvadne
bolest poleví žal se ztratí cestou
Láska je neomylný průvodce
Z mé výšky
IV.
Po nedosažitelné hvězdě
vycházející nad tvým obzorem
pošlu ti své ráno
s hrstí rosy z hor
Po hvězdě – lampě
ze zlata a slonové kosti
abys oslněná leskem
spatřila nový den
Dlouhá je cesta před námi
nezměrná bezpočtem kroků
ale na konci čeká hvězda
královna míru
V.
Sotva se rozednilo
viděl jsem přicházet muže
člověka znalce věcí
každé dal nové jméno
Obloze přiřadil radost
zemi milosrdenství
moře obdařil svobodou
a slunce nazval srdcem
Život – řekl – je děcko
květina se usmívá
přátelství se přátelí s láskou
a láska s mírem
XIII.
Včera jsem vešel do krajiny
v níž mne napadají básně
když přiletěla holubice
v zobáčku ratolest míru
Čistou oblohu zdobila
dvě zbloudilá oblaka
slunce vyvázané z chmur
stoupalo na stožár
Krásu přehlédneš jedině
z vysoké věže lásky
a nejjitřnější je zrak
když se smí rozhlížet v míru
Věnováno tobě
Pro tebe píšu verše
z rozbouřeného srdce
bouří se proti zlu
bije pro dobro v duši
K tobě má daleká hvězdo
jež svítíš ať noc je či den
tečou mé řeky běží má vášeň
k tvým svrchovaným nohám
Kdo by chtěl přebít cit
nicotou nenávisti
nepozná co je to žít
na úpatí milovaného těla
Tváří v tvář slunci
Neber mi chládek který skýtá řeka
nenuť mě zpívat na jedinou notu
ponech mi moře co mi bouří v prsou
vrať mi na obloze vyhlédnutou hvězdu
Dopřej mi kráčet vlastní cestou
netvrď že jen ty znáš pravdu pravd
nenařizuj abych mířil jinam
nesuď mne když nevyslechneš srdce
Neporoučej abych za trest hleděl do tmy
nechovej se ke mně jako ke zrádci
Jsem muž a jaký! Tomu věř a věř i
že až umřu budu ti stát tváří v tvář
Zpívání za úplňku
Sám nad rozepsaným veršem
utěšuji se jeho svitem
Ta nebeská lampa prosvěcuje
tajemství lásky i vesmíru
Nemohu předvídat jeho běh
hledat ho za každým novem
A nevidím co ty děláš na zemi
hledám tě ve výšce
Nevím zda slyšíš mé vzkazy
a jestli je ozvěna vrátí
Mluvím k tobě má spící
a zpívám pro ty kdo bdí
Vítězný smích
Nezáleží na tom kam tě uvrhli
odraného větrem jak větev po sklizni
Hlavně že kdesi v hloubi srdce
se směješ směješ smíchem vítěze
Co na tom že ti vysušili řeku
že ti upírají pohled do slunce
slunce nezajde za obzor ponížených
když je posiluje láska tisíců
Nevadí že se nemohu smát s tebou
když se s tebou směju v myšlenkách
v útočišti kam za mnou pláč nemůže
a kde se budeme smát spolu navěky
Chci
Chci najít píseň pro každý svůj den
chci najít píseň pro každého bratra
rozdat vše co mám do potřebných rukou
aniž bych se na okamžik litoval
Chci aby déšť porozumění
smáčel ramena každé lidské bytosti
aby se zlo a zlost
změnily v dobro a pokoru
S každým svítáním ať roste
nebetyčná hora dobra
ať mořský vánek přivane nad břeh pokoj
a zanese ho hluboko do našich duší
Ať se už všichni rodíme s láskou v srdci
všichni společně - plátky jednoho květu
Cípek nebe
Vyživené láskou starou jako svět
zaplavené ušlechtilou krví
povstaly prahory i bujná vegetace
ukrývající rovnovážný mír mého nitra
Člověk často zmírá na své chyby
a sám vraždí jiné – údajné nepřátele
Já však nemohu přijmout za své
žezlo válek a korunu smrti
Čelím zločinu a mé uzamčené oči
touží pootevřít aspoň cípek oblohy
abych jím přikryl mír po němž volám
Sepjaté ruce zdvihám k nebesům
ruce a srdce a slova a vztek
abych žehnal lásce jež nás bez rozdílu ozařuje
Mezi čtyřmi zdmi
Čtyři zdi tvoří hnízdo
vyletuje z něj verš po verši
čtyři zdi vyzděné záštím
mne nedokážou zazdít
Čtyři obílené zdi mě měly
zaklít do černého vesmíru
čtyři zdi však nenávratně zbořila
touha žít tam na venku za zdí
Čas plyne stejně volným jako spoutaným
nezlomí mě zimou ani surovým mlčením ticha
víra nezmrzne ani nezapomene mluvit
Víra v zítřek volnější než dnešek
Naopak – krutost a mlčení nás učí
jak vykovat muže z kusu oceli
Za sbírky Především člověk
Přeložili Věslava Kedyková a Karel Sýs
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)