Přibližně dvacet kilometrů východně od jihomoravské metropole leží městečko Slavkov, přesněji Slavkov u Brna, pro cizince Austerlitz. Slavkov mám rád. Rozhodl jsem se, že si tam časem koupím domek a usadím se. Časem - tedy až naspořím potřebný nemalý peněžní obnos. Určitě se tak stane, neberte mi naději! I má žena si Slavkov zamilovala, a tak šetříme, čas od času do Slavkova zajedeme a děláme pěší nebo cyklistické výlety po jeho okolí, které bylo svědkem "bitvy tří císařů". O Napoleonovi ale mluvit nechci.
Já a moje žena jsme letos při našem prvním jarním výletě na kolech dorazili cestou od Jalového dvora do Heršpic. Heršpice se nachází možná pět kilometrů od Slavkova, na severním úpatí Ždánického lesa. Heršpice jsou v naší vlasti jen jedny, nepočítám-li brněnské Horní Heršpice, a tak je podle názvu nelze s jinou obcí zaměnit. Malá dědina s několika stovkami obyvatel se ale jinak na první pohled neliší od ostatních vesnic v okolí, vlastně od většiny našich vesnic. Po únavném výstupu do kopce, za nímž se Heršpice skrývají, jsme odbočili doprava a z kol sesedli pod břízami u kostela. Kolem nově omítnutých kostelních zdí běhaly děti. Hrály si na schovávanou. Skrývaly se kolem chrámu, u hřbitovní zdi a dokonce i v samotném kostele. Myslím, že měly klíče od jeho postranního vchodu. Nebývá zvykem, aby si děti hrály v kostele, navíc tak rozpustile. Dospělé jsem poblíž neviděl.
Až později jsem zjistil, že v Heršpicích stojí kostel evangelický, ne římskokatolický. To mohlo být důvodem, že se zdejší chrám stal účastníkem dětského dovádění. Dole při návsi je jen římskokatolická kaple. Mnoho heršpických jsou evangelíci. Kolik je dnes u nás míst, kde žije velký počet evangelíků? Věřím, že by se daly rychle spočítat. Heršpice jsou jedním z nich, i když si mně místní evangelická farářka posteskla, že zde evangelíků ubývá. Zejména mladí lidé odcházejí z vesnice, v níž poslední srpnový den roku 1880 přestoupil na evangelickou víru i pozdější československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Dodnes tady tuto událost připomíná pamětní deska.
Jsem člověk, který se označuje za ateistu, avšak to mi nebrání zeptat se: Jak je možné, že evangelictví žije v Heršpicích v takové síle, a jak je možné, že neproniklo do většiny našich měst a vesnic dnešních dní? Heršpičtí jsou dědici víry Českých bratří, kteří se zde před více než čtyřmi stoletími usadili. Možná v sobě mají i kapky habánské krve, krve lidí prchajících Evropou šestnáctého století před mocí, která měla bránit jejich touze po společnosti bez vrchnosti a poddaných, a jejichž dočasným domovem byly kdysi také Heršpice. Protestantství v Heršpicích pomohla přestát pobělohorskou protireformaci a dožít se Tolerančního a posléze i Protestantského patentu odvaha několika rodin, jež odolaly tlaku moci, nezlomil je špilberský žalář a nevzdaly se kralické bible skryté za trámem pod stropem kučerovic chalupy. Osobní odvaha jednotlivců, ta byla rozhodující, ta rozhoduje o věcech i nyní, dává příklad druhým a je pramenem sebevědomí celého národa.
Heršpičtí se pro mne stali jasným důkazem reformační historie naší země. Nezřekli se víry zrozené v 15. století, nevzdali se své pravdy. Heršpičtí v sobě nezapudili to dobré z našich předbělohorských dějin.
Heršpičtí jsou ale jen viditelnou špičkou ledovce, která mi umožnila zamyslet se a uvědomit si, že duch minulých časů je stále přítomen ve většině Čechů. Naštěstí. Jen jej nevidí, jako ho neviděl já, nebo vidět nechtějí. Hlásíme-li se k jakémukoliv náboženství či církvi, jsme-li ateisty, reformace v nás skrytá žije, jako v nás žije i víra starých Slovanů, žijí v nás naděje v lepší zítřky, jejichž nositeli byli naši předkové.
Možná jsem se svým názorem osamocen, ale mám pocit, že na Moravě a v Čechách současnosti je protežována jen jedna víra, jediná církev, církev římskokatolická. Ale byli Češi někdy vůbec ve své většině římskými katolíky? Magické slovanské praktiky, kulty rodů a předků, přírody, slovanská božstva a démoni plodnosti, úrody, slunce, hromu, pramenů, stromů, řek a hor se u nás udržely až do pozdního středověku. Co to mluvím, jsou zde stále! Nějaký český a moravský Svantovít je jistě s námi! Několik pohanských zvyků přijali i křesťané. Zpěvy, okázalé obřady, pestré obrazy, mše, kazatelé s ornáty předkřesťanských kněží. Spolu s tím v sobě chováme i Bratrské učení a další krásné myšlenky spravedlnosti a pomoci bližnímu, kterým sloužili naši dědové a pradědové. Máme to v sobě všichni, nevěřící nevyjímaje. Nelze tvrdit, že by ateista byl menším humanistou, než je člověk věřící. Nikdy se o tom nehovořilo veřejně, ovzduším devadesátých let minulého století to ale prostupovalo. Nelze samozřejmě tvrdit ani opak. Věříme, doufám, všichni, bez toho nelze žít, jen vegetovat. Není možné spokojit se s jedinou vírou, není možné v jediné víře zaslepeně spatřovat všelék. Je třeba o svých představách den co den pochybovat. Čím více pohledů na svět, tím větší pro nás naděje, že světu a sobě porozumíme. Tím více hodnotných myšlenek, které především nám dají nesmrtelnost. Bez nich nás současný svět bezohledně zašlápne. I přes početné proklamace, toto podle mne naší zemi chybí. Věřím ale, že se tomu naučíme. Neznám jinou alternativu.
Viděl jsem naši minulost, která je trvale s námi, kterou se pyšníme, i tu, kterou si nepřipomínáme. Možná jsem zahlédl také špetku budoucnosti. To všechno v Heršpicích.
Autor: Michael Doubek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)