Ve čtvrtek 24. dubna, při interpelacích přenášených televizí z Poslanecké sněmovny, dostal premiér Topolánek dotaz týkající se jeho medaile udělené jím bratrům Mašínům. Snaha učinit z těchto vrahů národní hrdiny přes odpor veřejnosti táhne se již dlouho naší politickou scénou jako hnisavý hlen. Premiér tvrdošíjně obhajuje jejich vraždění jako odboj, proti prý zločinnému bolševickému režimu, který prý tehdy začal popravovat své nepřátele a krást posvátný majetek bohatým podnikatelům a velkostatkářům poté, co prý tu vyhlásil třídní boj, tedy válku. Podle Paumera, komplice Mašínů, tady prý byla válka.
Jako pamětník mohu souhlasit, že na naší západní hranici roku 1950, kdy jsem tam v Železné Rudě byl jako voják v základní službě u prvního ročníku PS útvaru, se to válečnému stavu vskutku podobalo. Když vojenská posádka odešla cvičit na vzdálenou střelnici, Američané z druhé strany přejeli hranici a tanky rozjezdili její dřevěné ubikace.
V té době americký Kongres odsouhlasil sto milionů dolarů na diverzní akce v socialistických státech a přes hranice se k nám začali hrnout agenti »chodci«, pověření pácháním sabotáží a špionáží. Za těchto okolností nebylo možno proti granátům, jimiž bývali vyzbrojeni, bojovat »švestkovými knedlíky«, jak o své diverzi hovořil Paumer, který také uvedl, že se chtěli prostřílet na Západ, aby mohli vystoupit do americké armády, o níž byli přesvědčeni, že záhy zahájí válku proti »komunistickým státům«. To se tehdy skutečně stalo v Koreji a později ve Vietnamu, tedy v Asii, ne však v Evropě.
Poté co Američané svrhli atomové bomby na Japonsko, zmocnila se Evropanů, jásajících nad skončením války, znovu hrůza, že válka bude pokračovat. To, co se nepodařilo Hitlerovi, vyzbrojenému západními koncerny (jak to věrně líčí film Soumrak bohů), aby zničil Sovětský svaz, což se nepodařilo ani předtím, hned po Velké říjnové revoluci, vojenskou intervencí, to by se jistě podařilo atomovými bombami. Zatímco všichni slušní lidé zatrnuli hrůzou, Paumer a Mašínové se na pokračování války těšili, jak o tom bezostyšně mluvil. Záhy se však ukázalo, že bombu mají i Sověti a tak k velkému zklamání krvežíznivých žoldáků válka sice pokračovala, ale jen jako »studená«. Albert Einstein, jeden z největších vědců a lidí této doby, ve své závěti uvádí, že vše, co souvisí s válkami, vojenstvím a třeba i jen když slyší hrát vojenský pochod, naplňuje ho hlubokým odporem. Je však bohužel mnoho takových, kteří potřebu bojovat, rvát se i zabíjet mají i dědičně vrozenu a k ničemu jinému se nehodí.
Premiér Topolánek, školený též ve vojenském gymnáziu a jemu tudíž blízcí »bojovníci« Mašínové a Paumer, prohlašují, že tady po roce 1948 komunisté »vyhlásili třídní boj«. To je blaf, neboť třídní boj je všude, kde proti sobě existují třídy bohatých a chudých. Komunisté odstraněním třídní nerovnosti odstraňují i třídní boj. Další blaf je, že začali krást bohatým majetek. Znárodněním výrobních prostředků a nadměrného bohatství se toto vše stávalo majetkem státu a všech jeho občanů. To tedy pozemkovou reformou po vzniku Československé republiky Masaryk a jeho vláda také kradli šlechtická panství?
Ke skutečnému rozkradení státního majetku v hodnotě šesti a půl bilionu korun do rukou tunelářů, dravých chamtivců, spekulantů, podvodníků a zahraničního kapitálu došlo privatizací za vlády neokapitalistického režimu po roce 1989.
Jestliže v 50. letech skutečně docházelo k násilné kolektivizaci zemědělství, po jejím uskutečnění si sedláci i chalupníci - jako družstevníci - libovali. Vím o čem mluvím, jsem z vesnice, po otci ze selského rodu s rozsáhlým selským příbuzenstvem.
Zato však nyní, po odstranění socialistických forem a po restitucích, je naše s velkou slávou opět soukromé zemědělství na cestě k zániku. Ochrana půdního fondu padla za oběť »podnikatelským záměrům«, stavbě dálnic, satelitních městeček, plechových výrobních hal a překladišť pro kamióny zahraničních firem. Celkově však naše zemědělství nejvíc utrpělo radikální změnou svého původního poslání, jímž byla výživa domácí populace, na zcela jiný program, závislý na směrnicích Evropské unie.
Že se u nás v oněch 50. letech popravovali nepřátelé státu, někdy i jen domnělí, je smutná pravda. Nemělo to být, ale děje se to v každé revoluční době velkých střetů protikladných společenských sil v neurotizující atmosféře pocitu stálého ohrožení. Je to asi stejné, jako bědování nad tím, že po skončení válečných hrůz lidé pobíjeli jejich původce, Němce. Žádná odplata a pomsta nemohla potrestat tak obrovskou vinu, ale její naléhavost se vymyká racionální úvaze. Každá revoluce má vždy mnoho obětí, i nevinných, ale dochází k ní vždy kvůli nesnesitelnému útlaku vládců, kteří mají na svědomí daleko větší množství lidských životů. Velká francouzská revoluce, aby zvládla množství poprav, používala k tomu speciálně vynalezeného nástroje - guillotiny a přesto její symbol, den zboření Bastily, je francouzským státním svátkem a Marseillaisa národní hymnou.
Nemůže být sporu o tom, že po skončení 2. světové války v Československu většina národa z vděčnosti ke svým osvoboditelům, sovětským slovanským bratřím, ve svobodných volbách zvolila komunistickou stranu a její socialistický program. Že byla většina národa proti tomu, to je opět blaf pana premiéra a těch jemu drahých hrdlořezů, kteří vedli soukromou válku proti svému národu a chtěli se stát proti němu žoldáky v cizácké armádě. Za to a za vraždění nevinných, překážejících jejich loupežím, dostává se jim nyní od vrcholného představitele vlády odměny: metálů a oplachování jejich krvavé minulosti. Od vlády, která vede zběsilý třídní boj proti všemu socialistickému, co nazývá zločinným a bolševickým. (Původní název Ligy proti bolševismu zněl »židobolševismu«.) Od vlády, která nechává demonstrativně pochodovat neonacisty a pendrekovat jejich levicové odpůrce, anarchisty, židy, jen ne ty fašisty.
Dobu, kdy se Mašínové prostříleli, provraždili a proloupili nenáviděnými socialistickými státy na kýžený Západ, premiér Topolánek pamatovat nemůže. Nezažil ji, byl tehdy, jak se říká, ještě na houbách. Má tedy vše jaksi z druhé ruky, i od Mašínů a jejich příbuzných. To mu ale nevadí, aby pronášel přímo prorocká varování, začínající slovy: »Běda národu...«
Já si tu dobu dobře pamatuji, neboť mi bylo už třicet let a moje umělecká profese je podmíněna ostrým vnímáním a cítěním. Její atmosféru si dovedu živě vybavit i se všemi jejími smyslovými efekty, vůněmi, pachy, melodiemi a obrazy. Jistě v ní bylo i plno absurdních nesmyslů, stejně jako dnes, způsobených kariérismem, oportunismem nebo prostě lidskou blbostí, která i dnes podle slov vynikajícího psychiatra profesora Cyrila Höschla postihuje třetinu obyvatel této země, kde každý sedmý občan je debilní, dementní nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel má podprůměrný intelekt. Když k tomu ještě zohledníme dvacet let mediální lumpenmasáže a propagandy finanční totality, ono »Běda národu« zdálo by se oprávněné. Doba začátku 50. let byla přesto plna opravdu budovatelského nadšení a víry v budoucnost a lepší, spravedlivější uspořádání společnosti, plná naděje. Žádná nuda, beznaděj, drogy, virtuální protézy reality. Jestli tohle dnes lidé nevidí, zdá se, že profesor Höschl má pravdu.
Nevím, při jaké příležitosti a kde to bylo, ale viděl jsem v televizi, jak pan Topolánek požádal přítomné, aby povstáním a dvěmi minutami ticha uctili ikonu kapitalismu Miltona Friedmana. Pamatuji se z dětství, že tímto rituálem bývala za první republiky vždy na bílou sobotu provázena ve všech obcích u pomníků padlých tryzna za oběti války. Uctívaly se dvěmi minutami ticha. Ale za Miltona Friedmana? Že by také tryzna za rozkládající se kapitalistický řád?
Všechny průvodní jevy rozkladu připomínající dobu konce říše Římské tomu nasvědčují. Amerika dokáže tento neodvratný konec oddalovat a čelit krizím jen ustavičným zažehováním válek, k jejichž potřebám je přizpůsobeno 80 % veškeré průmyslové a zbrojní produkce. Proto ten zuřivý boj proti socialismu, jenž ke své existenci nepotřebuje války, nýbrž mír.
Jestliže premiér Topolánek ve své apologetické odpovědi na interpelaci o medaili pro teroristy pateticky zvolal: »Běda národu, který se nedokáže podívat pravdě do očí a vypořádat se se svou zločinnou minulostí«, bylo by spíše namístě zvolat: Běda národu, jenž se nedokáže vypořádat se zločinnou přítomností, s vládou ochotných vazalů cizí velmoci, která pro vlastní zištné zájmy cynicky a drze ignoruje názory, přání, práva a potřeby vlastního národa.
Běda slouhům, běda renegátům!
Autor: FRANTIŠEK SKÁLA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)