(příběh knihkupce)
Jsem knihkupec a prodávám v malém krámku na okraji Prahy. S výjimkou předvánočního šílenství sem nezavítá moc lidí. Mám úzký okruh stálých zákazníků a tu a tam přijde někdo nový. Rád mluvím s lidmi o knihách. Doporučuji jim dobrou četbu a radím, pro koho koupit jaký dárek. Celý den jsem mezi knihami, hovořím o nich, ale teprve po pracovní době mám čas si něco v klidu přečíst. Žiju sám, takže mi v tom žádné jiné povinnosti nebrání.
Jak vidíte, moje práce i můj život jsou jedno a totéž, ale nebylo to tak vždycky. Nejsem vyučený knihkupec ani prodavač. Nejsem ani literát, i když se v poslední době pokouším psát. Možná vás překvapí, že jsem vystudovaný ekonom - informatik. Ještě před jedenácti lety jsem zastával klíčovou funkci ve vedení jednoho investičního fondu. Ušetřím vás podrobností. Řeknu jen, že jsem byl fascinován, co všechno je v otevřené společnosti možné. Viděl jsem do zákulisí velkých obchodů a připadal jsem si jako pán světa. Chtěl jsem si z něho taky urvat svůj díl - jako náhradu za zkrachované manželství. Minulost mě ošidila, budoucnost mi to vynahradí. Viděl jsem ji jako něco neurčitého, třpytivého. Zář, která ke mně přivábí skvělou ženu, zaplaví ji a oslní, aby mě neopustila. Nebude jako má bejvalka. Nechal jsem se oklamat vnějšími znaky ženství. Blonďatá kštice a ňadra jen maskovaly chlapa. Měkká na omak, ale uvnitř tvrdá a studená jak kámen. Tuhle chybu si podruhé odpustím.
Jednou jsem šel z práce oklikou, abych se uklidnil po bouřlivé pracovní poradě. Vzal jsem to procházkou přes park. Ale tíkající ptáci, rozkvetlé stromy, pobíhající psi a matky s kočárky - to mě ještě víc znervózňovalo. Ocitl jsem se mimo svůj rozměr, mimo svoje navyklé tempo. Nepatřil jsem tam a tak jsem co nejrychleji seběhl k autobusu, který mě odveze na metro. Po pár zastávkách nastoupila dívka, přisedla vedle mne a rozevřela knížku. Přes vlasy jsem jí neviděl do tváře, zato jsem mohl pohodlně číst v její knize.
"Vším, co dělal, chtěl něco dokazovat - rodičům, že už je dospělý, kamarádům, že má nejhezčí ženu a ženě, že je opravdovým chlapem. Všechno to bylo jen naoko - ve skutečnosti nikdy nedospěl v muže. Zůstal malým dítětem, které se rádo předvádí a čeká pochvalu a obdiv."
Napadlo mě, že moje pracovní ctižádost je určena bývalé ženě. Ať vidí, oč přišla. Ať lituje!
Dívka obrátila list a společně jsme četli příběh muže nespokojeného v životě i v lásce, s průhledy do jeho dětství a mládí. Dávno jsem přejel svou zastávku. Ten muž se mi podobal i vnějším osudem. Rozmazlovala ho matka, zatímco dominantní otec, který s nimi nežil, zasahoval do jeho života nárazově a dramaticky.
Byla to má vlastní zpověď, kterou bych se sám nikdy neodhodlal napsat, ale kterou jsem četl s jistou úlevou. Konečně někdo vyslovil pravdu!
Byl jsem nedočkavý, jak příběh vyústí, ale dívka najednou sklapla knížku, zastrčila ji do kabelky a chystala se vystoupit. S jakou lhostejností zavřela můj osud! Jako by byl něco odděleného od skutečnosti a určeného pro ukrácení volných chvil. Ale já byl tady, vedle ní - živý a stejně skutečný jako tyč, které se držela, aby neupadla. Vystoupil jsem s ní, abych jí to řekl a abych se jí zeptal na název a autora té knihy. Na zastávce na ni ale čekal mladík, takže bylo nemožné ji oslovit.
Od té doby jsem jezdil přesně v tu hodinu stejnou linkou autobusu. Tu dívku jsem ale nepotkal. Přestalo mě to bavit a začal jsem pátrat po knihovnách. Bylo to mnohem obtížnější, než jsem si představoval. Jediné, co jsem o hledané knize věděl, bylo to, že se mi její hrdina navlas podobal. Nevzpomněl jsem si ale na žádné reálie, které by mi pomohly zařadit příběh v prostoru a čase. Mohl se odehrávat v Americe před sto lety stejně jako v současné Paříži. Nezbylo mi tedy, než spoléhat na náhodu, ale ta mi moc nepřála. Namátkou jsem bral knížky z regálů a nechával se vtahovat do jejich děje. Kolik jenom existuje světů a možností... A já viděl celý život jen tu jedinou.
Mé dosavadní zaměstnání i budoucnost s ním spojená začínaly blednout a ztrácet význam. Nakonec jsem dal výpověď a našel si místo knihkupce. Celé roky jsem bloudil po stránkách knih a hledal pokračování rozečteného příběhu.
Nedávno mě napadlo, že bych mohl sám něco napsat. Tak jsem tedy začal. Práce na vlastním autobiografickém románu mě pohltila. Teprve po čase mi došlo, že moje psaní se nápadně podobá knize, do které jsem kdysi nahlédl přes rameno neznámé dívky. Vlastně to byl ten samý román. Konečně jsem věděl, kdo je autorem a nebylo nic divného na tom, že jsem jej četl ještě před tím, než jsem vzal pero do ruky. Vždyť budoucnost, minulost a přítomnost jsou jen vymyšlené pojmy, které nám diktují, jakým směrem se máme dívat na události. Věřit jim je stejná pošetilost jako hledat svůj osud v kabelce neznámé dívky nebo v knihách, když si ho nosíme v sobě.
Autor: Eliška Koppová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)