Paměti Hermy Svozilové-Johnové vydané v r. 2000 pražským nakladatelstvím ARISTA pod názvem HANÁCKÁ SÁGA (Vzpomínky a deníky) jsou v jistém ohledu životní a tvůrčí bilancí básnířky a prozaičky, která debutovala v r. 1929 a je literárně činná dosud - v r. 1994 vydala zatím svůj poslední román Mořské dno (dle údajů Slovníku českých spisovatelů, díl II.).
   K napsání rozsáhlé knihy vzpomínek (má 483 stran) autorku vybídl profesor V. V. Štech, neboť - podle jeho tvrzení - se rod Svozilů přímo "nabízí pro novodobou naši historii". Je to téma pro "velký rodový román". Vzniklé dílo je ovšem víc než román, jak sama autorka uvedla v úvodu. Podařilo se jí do beletristicky pojatých vzpomínek na hanácký rod Svozilů ústrojně včlenit dobové i rodinné dokumenty. V knize tak ožívá nejen úrodná Haná a především dlouholeté bydliště Svozilových, metropole Hané Prostějov, ale také moravský národní život konce 19. a 1. pol. 20. století. Politickou kariéru děda, otce i manžela autorky, dr. Oldřicha Johna, poslance a posléze předsedy Národního shromáždění, zvýznamňují citované časopisecké stati, velmi zajímavý je např. příspěvek Národních listů ze dne 1.10. 1925, který hodnotí vystoupení poslance Cyrilla Svozila ve sněmovně, a to jako zdařilé, neboť "umí mluvit a dovede také něco povědět... má pěkný, zvučný hlas a plynulý přednes", odpovídal na interpelaci "bystře a rázně". V jiném článku z r.1946 se redaktor Práva lidu rozplývá nad řečnickými schopnostmi dr. Oldřicha Johna, který "svůj projev nečetl, mluvil spatra!" (Jaké vzory pro dnešní poslance!).
   Paměti Hermy Svozilové-Johnové obsahují i mnoho dobových reálií, např. údaje o nájemném v menších bytech pro chudé v Prostějově nebo složení říšské rady rakouské monarchie. Některé stati působí jako vytrženy z dnešního tisku, např. článek dr. Johna z r. 1946 o dodržování zákonů, v němž se mj. píše toto: "Lid svým národním výborem se rozhodl, že pro změnu bude dodržovat určitý zákon republiky a národní výbor zařídil, aby právě tento zákon nemohl být porušen... Ale to se bohužel nelíbilo části lidu, která si zademonstrovala, že nechce, aby tento zákon byl dodržován... Vraceli se (úředníci nár. výb. z Prahy - pozn. autorky) s přísným poučením, že zákon platí a musí platit, ale současně jim důtklivě doporučili, aby neviděli, že se nedodržuje, protože jen tak ministerstvo i oni budou mít pokoj".
   Článek dr. Cyrilla Svozila z r. 1922 upoutá také užitím - dnes už bezmála zapomenutého - hanáckého dialektu. Studijní materiál pro dialektology představují i vzpomínky autorčiny chůvy Andělky, zajímavé je její líčení 1. světové války očima prostého člověka, který citlivě vnímá utrpení války.
   Autentičnosti knize dodává doslovná citace soukromých dokumentů, mám na mysli především dopisy příslušníků rodiny, cenné i po faktografické stránce. (K těm patří dopis malíře Vojty Chytila z Číny v období před r. 1914. Jeho postřehy o Říši středu jsou vtipné a výstižné. Prozrazují hluboký zájem o tradici, zvyky i historii země.) Pro literární historii jsou přínosem dopisy Petra Bezruče, s nímž si autorka pamětí pilně dopisovala, Kamila Bednáře, ba i vzpomínky na Jiřího Wolkera, jehož maminku autorka znala a o němž napsala r. 1946 cituplný článek do Hlasu lidu. Dopisy mj. prozrazují, jak krásné vztahy panovaly mezi autorkou a jejím mužem, jak se milovali. Čistotu jejich vztahu demonstrují především dopisy z protektorátního období, během něhož byl dr. John vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Jeho "Mušik" mu tam propašoval dokonce i svou fotografii se synáčkem Oldou.
   V pamětech se autorce podařilo skloubit své soukromé, civilní vzpomínky s obecným hodnocením událostí (patrné je to zvláště v záznamech z okupační doby, resp. r. 1945). Lze v něm postřehnout mj. kritické zhodnocení úlohy KSČ v poválečných letech. Její hodnocení historických osobností (T. G. Masaryka, dr. Edvarda Beneše aj.) je pochopitelně subjektivní, i když výstižné.
   Autorčinu schopnost stručně, avšak vtipně a konkrétně evokovat společenskou atmosféru potvrzují poznámky o politickém životě tzv. první republiky i období protektorátu. Podrobně popisuje například intriky namířené proti jejímu strýci - Josefu Svozilovi, poslanci národního shromáždění a členovi národně socialistické strany. Mnoho dobrých postřehů z každodenního života i o mezilidských vztazích obsahují protektorátní deníky (o zásobování českých domácností aj).
   Zajímavé pasáže obsahuje i poslední část knihy, lze uvést např. typicky ženské postřehy o spisovatelském sjezdu r. 1946. Není jistě bez zajímavosti, že vstupenka na oficiální zahájení sjezdu se nabízela na černém trhu za 1000 Kč.
   Barvitost vzpomínek podkresluje autorčin bohatý slovník. Používá slova nářeční, německá, francouzská, slova dnes už knižní (např. paján, vyexcitovat, konciliantní, adlát), některé partie textu ozvlášťňuje poetickými obraty ("Dveře žluté vilky se rozpukly jako ořechová skořápka.") Umí vyvolat napětí použitím jednočlenných vět (viz str. 448, kde autorka píše o klukovských hrách: "Najednou začíná mírné škádlení. Sílí. Žďuchance, rána. Zuřivost. Konec. Klid, klid.") Nelze bohužel opominout fakt, že se v knize objevuje větší množství pravopisných chyb, což je však problém mnohých publikací na dnešním knižním trhu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]