Začátkem roku 1945 se se mnou rodiče loučili před transportem na zákopové nasazení, jako bych odjížděl na frontu. A skutečně! U Olomouce jsme německý befél SAmana s dřevěnou nohou odráželi českou švejkovinou. Znal jsem tři způsoby, jak vyvolat horečku. Ty jsem střídavě uplatňoval, až jsem se názorově shodl s českým doktorem, že musím jet domů. Zůstala po mně na ubikaci ve stodole jen "nástěnná kresba". Postava opřená o lopatu s agitačním nápisem: "Ať je hezky, nebo prší, zákopník se nevyruší." Konec válečného dění jsem jako sedmnáctiletý už pak prožíval doma v Podkrkonoší, v rodné Nové Pace.
   Z železničního viaduktu nad silnicí z Turnova na Jičín jsem nepřišel o žádnou událost. Nejdříve tu projížděly žebřiňáky německých utečenců před postupující frontou. Těch si nikdo nevšímal. Po nich začaly proudit kolony zajatců i odvlečenců z celé Evropy. Ital prozpěvuje Ó, sole mio, Francouz Marseillaisu. Nejexotičtěji však zazní české: "Jedna je červená, druhá je bílá, třetí kvete modře." To pochodují naši hoši ze Slovenského národního povstání. Po šesti létech zas vidíme československé vojenské uniformy s typickými ovinovačkami kolem nohou, naše vojáky. Ale pak mlčenlivé, hladem vysílené proudy sovětských zajatců. Před námi zastřelený při vybočení pro chléb u chodníku. Za městem potom nastoupené řady sotva stojících, krmené z donášky obyvatelstva. A přece stodoly zvučí do večerního šera sborem: Volga, Volga, mať rodnaja.
   A poslední dějství: Utíkající esesáci, střílející kolem sebe a wehrmacht, skládající zbraně na vyzvání, prchající s jediným dotazem: "Kudy k Američanům?" Ukazujeme k východu: "Nach Ural!" Po panickém útěku před Rusy zůstává na polní cestě oficírské auto s otrávenými šaržemi. Sami sečetli své viny.
   Třetího května prchá i místní posádka. Do jejího odjezdu stál také můj bratr mezi pochytanými rukojmími u zdi před kulometem. Nic však už nezabránilo, aby znovu nevyrážel ve vojenském plášti odzbrojovat zadržené vozy.
   I já dostávám pušku s poučením k jedinému zásobníku a k noční hlídce před poštou. Vyjíždím s autobusy svážejícími odhozené zbraně a munici. S výpravou pro partyzány z okolních lesů jsem propásl příjezd prvního rudoarmějce. Podle otce nemohl být ten červenolící klučina o moc starší než já. Nepřišel jsem však o následující kaťuše, užil jsem kozáčků při garmoškách a naučil se první ruské slovo spasíbo.
   Do pohraničí se později poprvé dostávám s brigádou ČSM na první "národní žně". Člen akčního výboru nám odpečeťuje dveře místního hostince, kde budeme ubytováni. Na kamnech nacházíme ještě nádobí s nedovařeným jídlem, v obilí narazíme na sklenici naloženého masa v sádle, z oken domů visí bílé prapory, připravuje se odsun vysídlenců, provázejí nás nenávistné pohledy fanatických Gertrud, při dožínkové veselici v sále pod našimi lůžky se ještě střílí.
   Po prázdninách nastupuji do septimy po osvobození znovu otevřeného reálného gymnázia v Nové Pace. Podobné zážitky uchovává téměř každý, koho zastihla doba osvobození. Stačily vytvořit citový podklad životní orientace několika poválečných generací. O co se však mohou opřít naši mladší následovníci? Jsou odkázáni na představy zprostředkované, mnohdy matoucí a jsou znovu obklopováni válečnými základnami. Čeká je nelehký životní úkol: Nedat se dezorientovat a zabránit jejich zneužití.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)