Vzpomínka na Vladislava Vančuru
U příležitosti 115. výročí narození Vladislava Vančury (* 23. 6. 1891 v Háji u Opavy, + 1. 6. 1942 v Praze) a 100. výročí narození marxistických historiků Václava Husy (* 25. 6. 1906 v Brandýse nad Labem, + 6. 2. 1965 v Praze) a Jana Pachty (* 20. 5. 1906 v Dobré Vodě u Pelhřimova, + 18. 5. 1977 v Praze) přinášíme dosud nepublikovanou vzpomínku z pozůstalosti Jana Pachty na spolupráci s Vladislavem Vančurou. Václav Husa a Jan Pachta stáli v roce 1936 u zrodu Historické skupiny, která v opozici proti zpátečnickému oficiálnímu dějepisectví průkopnicky probojovávala progresivní hlediska a metody historické vědy, její přiblížení současnému životu, studium teoretických a metodologických otázek, potřebu zkoumání hospodářských a sociálních dějin, spolupráci s jinými společenskovědními obory ad. Historická skupina vydávala v letech 1937-1938 v pokrokovém nakladatelství Družstevní práce sborník Dějiny a přítomnost, jehož redakci tvořili spolu s V. Husou a J. Pachtou V. Čejchan a J. Charvát.
V letech 1938-1942 spolupracovali Jan Pachta, Václav Husa a Jaroslav Charvát s Vladislavem Vančurou na knize Obrazy z dějin národa českého s podtitulem Věrná vypravování o životě, skutcích válečných i duchu vzdělanosti. První díl - Od dávnověku po dobu královskou - vyšel v roce 1939, druhý - Tři přemyslovští králové - v roce 1940, oba v nakladatelství Družstevní práce s ilustracemi Karla Svolinského. Třetí díl - Poslední Přemyslovci - zůstal jen torzem, protože za heydrichiády připravili nacisté náš národ o jednoho z největších českých spisovatelů.
Vzpomínku Obrysu-Kmeni poskytla dcera Jana Pachty Hana Kráčmarová.
Po Mnichovu, kdy se u nás rozhostilo dusné ovzduší vzájemného osočování, štvanic, nenávisti proti všemu pokrokovému - mezidobí jakéhosi minifašismu - přestala Družstevní práce vydávat Dějiny a přítomnost. Avšak do Družstevní práce začaly docházet dopisy jejích členů, kteří žádali, aby se vydávalo více knih s historickou tématikou, které by v této době národního ponížení posilovaly vlastenecké city českých lidí. Dopisy poslalo nakladatelství nám, bývalým redaktorům sborníku Dějiny a přítomnost, abychom podali návrhy, jak tyto náměty z dopisů členů realizovat. Byli jsme pozváni na schůze Družstevní práce, kde se zvažovaly nejrůznější varianty vydávání historické literatury - od zpracování některých zajímavých otázek české historie - např. revoluční rok 1848 - až k beletristickému vylíčení slavných etap národních dějin.
Mezi literáty, o nichž se zprvu uvažovalo, že by měli s historiky literárně zpracovat jednotlivé úseky českých dějin, nebyl Vladislav Vančura, který však v další etapě, kdy historikové předložili celkové schéma zamýšleného díla, byl jediný z literátů, kdo přinesl ukázku beletristického ztvárnění historické látky. A tak jsme se my historikové stali nadšenými a bezvýhradnými spolupracovníky velkého spisovatele, jehož dílo jsme od studentských let nezměrně milovali a kterého jsme poznali jako velmi ušlechtilého, upřímného, otevřeného i vysoce kultivovaného člověka a přítele.
Dílo, kterému dal Vladislav Vančura básnickou formu a které bylo nazváno Obrazy z dějin národa českého, vzniklo z těsné spolupráce spisovatele a vědeckých pracovníků.
Historikové nejprve vypracovali na základě vědecké periodizace podrobný plán díla a tuto koncepci s Vančurou široce a opětovně rozebírali, až došli ke společnému závěru, které úseky a události z českých dějin by měly být umělecky ztvárněny. Také účast historiků při vlastní Vančurově práci na Obrazech nelze redukovat jen na pravidelné odevzdávání materiálu a podkladů, recenzování a konzultace.
Spolupráce historiků s Vladislavem Vančurou se vztahovala na celý proces Vančurovy tvůrčí práce na jednotlivých povídkách, úsecích a kapitolách. U prvního svazku Obrazů se Vančura přidržoval celkem přesně textů, vypracovaných historiky, teprve u druhého svazku básnicky vytvářel různé příběhy, které měly personifikovat a oživit údobí, kdy se v Čechách zakládala města. Ale i tam, kde fabuloval, i tam si vyžadoval podrobné údaje nebo dodatečný materiál historiků, aby se nedopustil anachronismů a prohřešků proti historické věrohodnosti. Někdy nám Vančura předem vyprávěl, jak asi by chtěl tu kterou událost, ten který úsek napsat, které osoby by si chtěl vymyslet, jaká by jim chtěl dát jména, kde by ponechal sled událostí atd.
Schůzky s Vladislavem Vančurou, které se konaly pravidelně každý týden - většinou v kavárně Metro nebo v redakční místnosti DP - nebyly vždy věnovány jenom diskusím o jednotlivých úsecích Obrazů. Stávalo se také, že uplynuly celé týdny, než jsme se vrátili k soustředěné práci nad zpracovanými rukopisy nebo k rozhovorům o dosud nenapsaných kapitolách. Vančura například hovořil o tom, že v každé práci a tvoření je třeba umět začít. Svěřoval nám svou zkušenost s tím, když nebyl někdy schopen psát, ačkoliv si to co nejusilovněji přál. V takovém stavu začal mechanicky ťukat do stroje, až najednou se začaly vynořovat myšlenky, nové náměty a dříve zapomenuté souvislosti.
Dnes je téměř nemožné vybavit si s identickou věrností tu zvláštní temnou atmosféru okupační doby, kdy každý den přinášel nové zprávy o persekuci, teroru a válečných hrůzách, které bolestně napínaly naše nervy a podnítily nás k tomu, abychom se nějakou formou zařadili do ilegálního boje proti fašismu. Okupace působila k tak těsnému sblížení s Vladislavem Vančurou, že nám jednoho dne nabídl možnost zprostředkovat spojení s ilegální skupinou. Sám Vančura si byl již od podzimu 1939 vědom, že jej má nacistická policie ve svých seznamech a že jednoho dne si pro něho přijde. Stalo se totiž, že tehdy na podzim 1939 dostal pozvání na nějaký kongres kulturních pracovníků, konaný v Říši, které ovšem nechal bez povšimnutí.
I v této okupační temnotě byly jasné chvilky, kdy Vladislav Vančura si zavzpomínal na uplynulé události svého života, například na schůzky s pátečníky, na cestu do Sovětského svazu, na různé příhody ze studentských let nebo vyprávěl veselé zkazky o různých literátech nebo filmařích.
Na jaře 1942 jsem byl s Husou u Vančury na Zbraslavi. (Charvát nám tehdy oznámil, že je sledován.) Při tomto nezapomenutelném setkání Vančura celou dobu vyprávěl o budoucnosti, jak se musíme připravovat na nový, svobodný život. Znenadání se mě zeptal, jestli bych dovedl například mluvit bez přípravy k zástupu lidí třeba z improvizované tribuny nákladního auta, jak to viděl v Sovětském svazu. Nabádal nás k tomu, že budeme sami tvořit novou skutečnost - asi v tom smyslu, že budeme mít velké úkoly a že se nesmíme bát.
Jako jeden z nejnaléhavějších činů v osvobozené zemi viděl Vladislav Vančura vytvoření nové encyklopedie, přičemž pojímal toto dílo jako shrnutí dosaženého poznání ve všech oblastech, nikoli jen eklektické a povrchní vypracování hesel, tak, aby sloužilo za pevnou základnu socialistické kultury.
To vše nám říkal s jakousi melancholickou zamyšleností, jako by šlo o jeho odkaz, jako by byl přesvědčen, že sám se již nezúčastní budování nového života v naší zemi. A když nás k večeru vyprovázel na zbraslavské náměstí, byl hluboko ponořen v myšlenkách - jako by to bylo jeho rozloučení s námi. A skutečně při další schůzce v Praze nám Vančura svěřil, že se cítí sledován a dokonce že viděl postavu, která jej zpovzdálí pozoruje.
Vztah k Vladislavu Vančurovi byl tak krásný a upřímný, že jsem jej pokládal za to nejlepší a nejjasnější, co jsem kdy ve svém životě poznal, a že vzpomínka na tohoto nejlidštějšího člověka mi dodávala vždy jistotu a odvahu v dobách nejtěžších.
Autor: Hana Kráčmarová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)