Myšlenkový kvas na přelomu 19. a 20. století poskytoval živnou půdu pro různorodost uměleckých koncepcí, pro jejich tříbení a prolínání, ať v poezii nebo v próze. Všudypřítomný realismus se neodříkal impresionistických konkrét náladovosti, přenesením životního pocitu do nitra lyrického subjektu se hlásil o slovo symbolismus. Bergsonův fenomén filozofické intuice byl pro spisovatele podnětný stejně jako volní akt Friedricha Nietzscheho. Společně se sociologií naturalismu tak mohly spatřit světlo světa literární postavy obdařené identickými znaky i přes vzdálenosti tisíce kilometrů; stačí porovnat Suběnkova z povídky Ztracená tvář od Jacka Londona se Saninem z románu Michaila Arcybaševa nebo dětské hrdiny v prózách Šlejhara, Sakiho, Čechova, Harta a dalších.
Do generace autorů narozených v 60. létech předminulého století (Březina, Machar, V. Mrštík, Sova, Svobodová, Šalda, Šlejhar...) by bylo možno zařadit ruskou básnířku, prozaičku a literární kritičku Zinaidu Gippiusovou (1869-1945). I když v mnoha ohledech upřednostňovala práci svého pozdějšího manžela Merežkovského, její tvorba nese pečeť trvalých estetických kvalit, i přes vzdálenost sta let od svého vzniku. Český čtenář se o tom mohl poprvé přesvědčit, když vyšla kniha Noví lidé (Praha 1907) a Povídky (Hradec Králové 1912) a nyní v souvislosti s vydáním souboru devatera povídek SVATÝ HŘÍCH (Havran, 2002). Dokonale přeložil a doslovem opatřil Miroslav Staněk.
Oxymorón v názvu jako by předznamenával rozpolcenost autorčiných postav v tužbách i konání a navazoval na postavy zbavené aktivní činorodosti, jak je známe z tvorby kritických realistů, především Ivana Alexandroviče Gončarova. Ano, nedá se žít, jak se člověku chce...včera jsi zatoužil, dnes dosáhneš toho, po čem jsi tak vášnivě až do vysílení bažil a pozítří se rdíš studem, že jsi zatoužil, pak proklínáš život za to, že se ti tvé dychtění splnilo - vždyť takové jsou výsledky samostatného a opovážlivého jednání v životě, toho svévolného slova chci....
Kultovní povahové rysy Ivana Iljiče Oblomova dřímou v postavě Andreje ze dvou nejrozsáhlejších povídek Gippiusové: Miss May a Suor Maria. Dokonce i sluha Zachar je předobrazem vychytralého a mazaného Tichona, pokud jde o vztah k druhému pohlaví. A o kultivaci milostného vztahu oproštěného od animální sexuality jde autorce především. Výjimku tvoří pouze dva texty: povídka Já ho zabil představuje hloubkovou sondu do nitra slídila a teroristy a byla zjevně inspirovaná narodnickým atentátem na cara Alexandra II. v roce 1881. Širší a komplikovanější rozměr má povídka Nevrátí se o tělesně a duševně zmrzačených navrátilcích z rusko-japonské války. Expresními tahy a využitím dobových popěvků připomene mistrné zkratky Babelovy, v našich poměrech pak prózu Jana Weisse Bláznivý regiment.
Odpor k samoděržaví a ujařmenosti člověka svedly Gippiusovou k úvahám o významu lidské sexuality a k nezbytnosti odstranit přetrvávající tabu. Společně s manželem nacházeli inspiraci v ruském sektářství (skopci, chlysti), v narušování partnerského sexuálního soužití s přitakáním odlišné sexuální orientaci. V intencích vývojové linie začíná autorka sbližováním dětského hrdiny se svou guvernantkou prostřednictvím tajemna (Bagoun) a pokračuje ironickým pohledem na idylu šťastného manželství (Milenci). Vrcholem pak jsou povídky Jedna bytost, Jabloně kvetou a již jmenované Miss May a Suor Maria. Od portrétu syna deformovaného vztahem mateřské zvrácenosti cílí Gippiusová k vzájemné náklonnosti dvou sourozenců (Jedna bytost). Ta Vladimírovi zabrání vychutnat si první sexuální zkušenost s venkovskou Mavruškou, neboť jí chybí duchovní potenciál sestry Věry, již si do kopulačního aktu projektuje. Střet duchovna s tělesností je víc než evidentní; zatímco Mavruška "jde rovnou na věc", Věřinu fyzickou krásu doplňuje schopnost vcítění, úvahy a spoluprožívání. I když je Mavruščina živočišnost Gippiusové proti mysli, zcela ji nezavrhuje; Mavrušku se totiž chystají provdat za starce a ona bytostnou přirozeností cítí, že se musí o svůj temperament rozdělit se svým vrstevníkem (mladým pánem). Tento pudový kalkul rozvede po létech Ivan Bunin v povídce Míťova láska; vdaná Alenka si za svou službu útěchy nechá od Míti zaplatit.
Východisko z této situace nalézá autorka ve dvou možnostech: Věra zatouží poznat Mavrušku a bratrovi nabízí společné setkání s lidmi podobných problémů. To vrcholí v titulní povídce Svatý hřích s obrazem orgiastických ceremoniálů vzývání Svatého ducha, kdy tělesný hřích (nevěra) bývá vymítán hříchem svatým. Ženská část duchovní seance se tancem uvede do vytržení a posléze se ve tmě oddá anonymnímu milenci, kterého vybral Bůh. Ale ani tato definitiva nezbaví pochybností prostoduchou Darinu, účastnici několika seancí, neboť si za Svatého ducha dosazuje konkrétní podobu vesnických chasníků. Tečkou za tělesné požitkářství mylně ztotožňované s láskou může učinit až postava Miss May. Toto stvoření je zcela v intencích symbolistních představ a dobový slovník pro ně užívá významů nebývalé frekvence: éterický, efemérní, subtilní, sublimní, anemický až k chorobnosti. Mužské intelektuální protějšky tvoří schizotymní typy slabochů a rozervanců, jenom málokdy dosahující na horizont svých tužeb.
Není náhodou, že Gippiusová spolu s Merežkovským po několik desetiletí ovlivňovali literární vkus Petrohradu (časopis Novyj puť, literární salon). Stejně jako Averčenko a Bunin nepochopili Říjnovou revoluci, emigrují a umírají v bídě pařížského exilu. V porovnání s dobovým kontextem českého prostředí (Jesenská, Kvapilová, Svobodová, Ziková...) zůstává tvorba Zinaidy Gippiusové bez konkurence.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |