Přední český intelektuál, filozof evropského formátu prof. Karel Kosík (26. 6. 1926 - 21. 2. 2003) by se v těchto dnech dožil osmdesáti let. Do povědomí veřejnosti vstoupil roku 1963 filozofickým dílem Dialektika konkrétního, kniha byla přeložena do desítek jazyků. Od roku 1951 pracoval ve Filozofickém ústavu AV ČR a ke konci šedesátých let přednášel na Karlově univerzitě. Jako jeden z protagonistů Pražského jara byl roku 1970 umlčen. Patřil k prvním, kteří podepsali Chartu 77. Po revoluci počátkem devadesátých let minulého století začal znovu přednášet na Karlově univerzitě, v roce 1992 byl však za své názory propuštěn. Proti propuštění tehdy protestoval článkem Vzestup arogance (Rudé právo 1. 12. 1992), který končí větou: Běda národu, jehož elity ztrácejí smysl pro slušnost a propadají pokušením arogance! Poté byl zaměstnán jako vědecký pracovník Filozofického ústavu AV ČR. Osudovým paradoxem je, že minulý systém Karla Kosíka umlčel, ale ani nový režim mu slovo neudělil. Veřejnoprávní i soukromé sdělovací prostředky Karla Kosíka obcházely, publikoval jen v deníku Právo. Důvodem bylo, že navzdory módním dobovým mýtům 90. let minulého století si Kosík zachoval kritické myšlení. Vyslovoval pravdy, které se nelíbily, které však potvrzuje čas, jak ostatně dosvědčuje náš výběr z jeho esejistických knih Předpotopní úvahy (1997) a Poslední eseje (2004).
   MICHAL ČERNÍK
   


   KAREL KOSÍK

   Demokracie nežije se soudobým kapitalismem v dobrovolném svazku a přirozené, rovnoprávné koexistenci: SUPERCAPITAL limituje demokracii, snižuje ji na demokracii polovičatou, která si s mnohými základními problémy dneška neví rady. Lid ani občan nevládnou. Ale vládnou vlády?
   Význam, ale také historická omezenost disentu je v tom, že spolu s obnovením demokracie restauroval kapitalismus. Jan Patočka již nestačil říci své poslední slovo: znamená členství v Chartě 77 souhlas s restaurací kapitalismu a patří kapitalismus k věcem, "pro něž stojí za to trpět"? Bývalí kritici establishmentu neunesli tíhu vítězství, propadli ideologické zaslepenosti a proměnili se na apologety režimu, jehož podstatu nejsou schopni prohlédnout ani pojmenovat. Ztotožnili se s ním natolik, že již nevnímají, jak se soukolí jejich vládního mechanismu pohlcuje, opotřebovává, zbavuje pozlátka, zesměšňuje. Nedochází jim, že v kohabitaci se soudobým kapitalismem (superkapitálem) může demokracie fungovat pouze jako "lidovláda" omezená, limitovaná, polovičatá, navíc zevnitř podrývaná novou vrstvou - lumpenburžoazií.
   Minulý režim si přisvojil označení socialismus a schovával se za dělnickou třídu, ve skutečnosti obojí zprofanoval a vyloučil ze hry. Dnešní režim nemá odvahu představit se pravým jménem, skrývá se za vývěsku "neutrálního" trhu, s přívlastkem nebo bez něho. Oficiální ideologie odsuzuje reálsocialismus a s ním spojenou policejně byrokratickou diktaturu jako "komunismus", aby zakryla neokapitalistickou podstatu dnešního systému a ujistila jej, že mu žádná alternativa nehrozí: v jejím mínění a verdiktu je Marx mrtev definitivně.

   ***

   Lumpenburžoazie je militantní, otevřeně antidemokratická enkláva uvnitř fungující, ale polovičaté, a proto bezradné demokracie. Je výhodnější, říká a praktikuje "filozofie" lumpenburžoazie, být hochštaplerem, lupičem, násilníkem než slušným člověkem: podvodník počítá s tím, že spravedlnosti unikne. Rozdíl morálního a nemorálního mizí, považuje se za směšný přežitek minulosti. Můžeš být kariérista, lump, pedofil, křivák, zbabělec, ale vozíš-li se v mercedesu, uctivě před tebou smekají a dveře máš otevřené.
   Dnešní kapitalismus není jen výkonný motor chrlící nepřehlednou pestrost zboží, artefaktů, informací, požitků, je také, v určitém smyslu především, producentem prázdnoty a sterilnosti. Na jedné straně profity a komfort, na druhé straně ubožáctví ducha a duše, rub a líc jedné mince. Vyprázdněnost, nuda, drogy, porno, přisprostlost patří k sobě, pocházejí z jednoho zdroje. A lumpenburžoazie vyrůstá ze stejných "kořenů", tj. planetární vykořeněnosti, jako drogy, mafiánství, agresivita.
   Svou pouhou nepostižitelnou přítomností vytváří lumpenburžoazie klima , v němž se podvody, korupce, machinace spolu s kriminalitou a drogami považují za normalitu. Tuto převrácenost přikrašluje pokleslá žurnalistika frázemi, že přece musíme platit daň za svobodu. Tam, kde veřejnou atmosféru doby ovlivňuje lumpenburžoazie, zakouší prostý občan svoji bezmocnost a stahuje se do soukromí.

   ***

   Je povzbudivé, že lidé, kteří pracují, smějí si opět říkat "my pracující", aniž upadají do podezření, že patří ke "starým strukturám" nebo nostalgicky pošilhávají po panství jedné strany. Bylo by však pošetilé, kdyby se nepoučili z minulosti a nechali se znovu zavřít do omezenosti, a tím i nemohoucnosti a bezmocnosti pouhých "pracujících". Centrální postavou osvobození je občan.
   Zaslepenost však trvá, pokračuje, dnes v jiném převlečení. Budou osudy planety předurčovat zbrojaři, mafie, loupeživá lumpenburžoazie, která zaplétá lidstvo do procesu sebezničení? Svoboda je pokus přerušit tuto domnělou neodvratnost. Svoboda znamená vítězství možnosti nad realitou, která se prezentuje jako ekonomický, finanční, vojenský determinismus, valící se planetou jako rozjetý, slepě fungující mechanismus. Také u nás se vede zápas a spor. Skutečná filozofie nikdy netrůní na nebesích jako nezúčastněný pozorovatel, který výsměšně i pobaveně shlíží na lidské starosti a zápasy, filozofie se rodí z těchto zápasů a starostí, stojí na straně těch, kteří rezistují proti zpupnosti, nestoudnosti, cynismu, fatalitě, je tedy spojencem (obyčejných) lidí.

   ***

   Slušnost je étos obyčejného člověka, který netouží přeměnit svět a stát se hrdinou, ale zůstává nepozorován a skryt v nenápadné prosté všední službě, spolehlivosti, poctivosti, v níž nese břímě světa a udržuje pospolitost. Slušnost je pro něho jednoduchou, srozumitelnou, uskutečnitelnou maximou, kterou neopouští v dobách zlých ani dobrých, při vzestupu ani pádu. Slušnost je životodárný humus veškeré kultury a jakéhokoli soužití. Kde je slušnost zničena a na její místo nastupuje chytráctví a zištnost, tam je v samých základech ohrožena kultura.
   Slušnost není ustrašenost a průměrnost. Zná míru, je moudrostí každodenního života.
   Aby se slušnost obhájila a nepodlehla nestoudnosti, musí se ve výjimečných chvílích povznést sama nad sebe, najít v sobě odvahu i moc k heroickému odporu: za takových okolností přerůstá ve statečnost. Tato heroická slušnost nemluví o svých zásluhách, nedožaduje se odměny a poct, ale zejména její jednání není motivováno vidinou, že se jednou dostane k moci a bude vládnout shůry.

   ***

   Není-li Bůh, je všechno dovoleno, prohlásil Dostojevskij. Události následující doby tuto formulaci pozměnily, její opravdové vydání zní: Ať věří v Boha, nebo nevěří, kdo disponuje nejmodernější technikou a příslušným sebevědomím, propadá snadno pokušení, že si smí dovolit všechno. Rozhodující není sama technika, ale sebevědomí, které má o sobě klamné mínění. Takové sebevědomí neví, co skutečně je. Pyšní se představou, že je nezávislé a podniká všechno ze své vůle, o své trapné závislosti nemá zdání. Sebevědomá jistota imperiálního vědomí vyplývá ze zajištěného chodu systému, nikoli z vlastní vnitřní pevnosti. Panské nebo imperiální sebevědomí je zakleto do bludu. Domnívá se, že si může dovolit všechno z vlastní vůle a svého rozhodnutí, ve skutečnosti si smí dovolit pouze to, co mu fungující systém dovolí a povolí.
   Fungující imperiální systém neuznává nad sebou žádnou vyšší instanci, ve svém chodu soustřeďuje soudcovskou moc, která rozhoduje, co má a nemá hodnotu, co je a co není potřebné, co má budoucnost a co je odsouzeno k zániku.
   Válečníci mají hodnoty. Statečná většina však nepřestává toužit ani na okamžik po důstojném životě.
   Válka proti Jugoslávii vynesla náhle a s neslýchanou brutalitou na světlo podstatu světa, který se hlásí k "euroamerickým hodnotám". Ukázala, jak se tento domnělý svět již propadl do polosvěta a podsvětí, jak poklesl na propočítané, ale nesmyslné fungování šíleného systému, racionálně řízenou, ale slepě se prosazující fatalitu, která zbavuje lidi důstojnosti, soudnosti i svědomí. Z takových hodnot záchrana světa vzejít nemůže.

   ***

   Kdykoli jazyku hrozí, že se stane součástí mystifikace, která zastírá rozdíl pravdy a nepravdy, vznešeného a nízkého, dobra a zla, a pokouší se přeměnit skutečnost na rozplizlou a neurčitou matérii vydanou všanc manipulátorům, rovná se obrana řeči osvobozujícímu činu. Vracet slovům jejich skutečný smysl a brát každé slovo za slovo, tj. odkrývat jeho význam, bylo a zůstává posláním intelektuálů.

   ***

   Volá se po obnovení "morálních hodnot". Praxe ukazuje, že se přivolávaný "návrat" rovná restauraci pořádků, kdy je "třeba ctít lidi, kteří dávají práci jiným", kdy si "zámožný člověk může dovolit, co jiný občan nemůže". Přerozdělování majetků, nejrozsáhlejší od porážky na Bílé hoře, přináší mocenské vztahy uvnitř společnosti, národ se opět dělí na tradiční my a oni. Oni si mohou dovolit, co my si dovolit nemůžeme a dovolovat nechceme, oni jsou chlebo-dárci, kteří dávají druhým příležitost, aby směli pracovat a neumřeli hlady. My proto máme morální povinnost své dobrodince ctít.
   Mohovitost, majetnost, zámožnost se dnes opět považují za známku vyšší inteligence a tvůrčích schopností: kdo má, ten umí.
   Kdo je zodpovědný za tunelování? My všichni, politici nahoře, i obyčejní lidé dole. Každý nese svůj podíl viny. Politici měli dříve a důrazněji pozvednout svůj hlas, občané měli být všímavější. Všímavost, nevšímavost, všimné - kouzelná slova. Co dělal občan, když se kradlo ve velkém? Buď prý pokoutně kritizoval, nebo se s nevšímavostí k věcem veřejným věnoval svým zájmům. Ale radil někdo občanům, co konkrétně mají a mohou dělat, aby sami spravovali záležitosti obecné, svoji res-publiku?
   Jak pojmenovat rozkrádání ve velkém a spěšný (ztrátový) výprodej národního majetku, tento neblahý doprovod restaurace kapitalismu? Jde o mafiánství, nebo o klientelu? Každý název již určitým způsobem interpretuje věc, o níž se mluví. Jaký význam nabízí termín mafiánství, jaký slovo klientela?
   Aby zachránili dobrou pověst, nebo jak se dnes říká, imidž kapitalismu, odmítají jej spojovat s mafiánstvím a nazývají nekalé praktiky dneška termínem z dob starého Říma: klientela.
   Důležitější než pojmenování (jehož význam nelze podceňovat) je ovšem věc sama. Ryzí (klasický) kapitalismus nevylučuje mafiánství ani klientelu, podle potřeby používá obojího, stejně jako neváhá zahájit válečné akce nebo nastolit otevřenou diktaturu, pokud jsou jeho zájmy v nebezpečí. Není dogmatický, chová se pružně a pragmaticky.
   Ale mafiánství, spolu s klientelou, vykonává práci jiného druhu: podkopává základy a smysl lidské existence.
   Při popisu prvotního (primitivního) mafiánství varoval dálnozřivý Mandeville před ukvapeným moralizováním: zloděj, který ukradne peníze a nezamkne je do truhly, ale utratí za kořalku nebo luxusní ošacení, neměl by být trestán. Také jeho zásluhou se udržuje chod hospodářství, peníze nezahálejí, oběh zboží pokračuje.
   Tomuto jevu dali profesoři honosné jméno "zákon". V propojeném národním a globálním hospodářství platí "zákon zachování hmoty", který říká, že ukradené (vytunelované) miliardy nejsou ztracenými penězi, žijí dál svým životem a pracují: rozmnožují se a rostou. Ale ekonomický "zákon zachování hmoty" zakrývá existenci jiné "zákonitosti", ohlašující úbytek nebo dokonce zánik ducha. Co jsou vytunelované miliardy proti smrtelnému nebezpečí, které hrozí planetě z vytunelování a podtunelování smyslu lidské existence?
   Globální kapitalismus ohrožuje lidstvo a Zemi dvěma způsoby, které se prolínají a srůstají do hrozivé,destruktivní dvojkoalice fatalismu s mafiánstvím.

   ***

   Národ "bez vyšší duchovní pravdy" zahyne, i kdyby ho chránila armáda, policie, zákony, vojenské pakty, píše roku 1909 Otokar Březina. Jak zahyne? Nám již nehrozí fyzická likvidace, kterou pro nás plánovalo nacistické Německo. Nehrozí nám poněmčení, poruštění ani poameričtění. Národ hyne a zahyne, když se změní na domestikovanou masu odborníků bez ducha a požitkářů (konzumentů) bez vkusu a vnímavosti. Taková propadlost znamená ztrátu rozměru, který teprve povyšuje člověka na světodějnou bytost. Neuchrání nás NATO, nespasí nás ani nějaký bůh, záchranu musíme hledat sami v sobě, ve své odvaze a velikosti.

   Připravil MČ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]