VLADIMÍR JANOVIC
Koncertní etuda Na břehu mořském
Rorýsi v šikmém světle samý spěch
Něco se děje mezi lyceem a tújí
Etuda mění scénu v mořský břeh
Nad parkem Smetanovy ruce plují
Usedly do kláves a jsou to ruce paní
Je vzdálená jak soumrak v Göteborgu
Vždyť v každém jejím pousmání
tříští se vlny v letním horku
Vidinou vlasti posedal ho duch
To pro ni štěstí nechal v zemi daleké
Teď bídu tře a opouští ho sluch
Vzpomeňte na něj Fröjdo Benecke
V Čechách se v kalné tůni máchá sen
Brejličky spadly na dláždění
Ach Mistře nevyklánějte se z hudby ven
Tam v hloubce žádné moře není
12. května letošního roku jsme si připomněli 120. výročí úmrtí Bedřicha Smetany, tvůrce české národní hudby. Zprávu o skladatelově tragickém konci v ústavu pro choromyslné v Praze 2, Kateřinské ulici přinesly 13. května 1884 Národní listy. Zdůraznily v ní, že Smetanovou zásluhou "česká hudba povznesla se ... na výši předtím netušenou" a potvrdily, že "mladší generace českých talentovaných hudebníků přihlásila se k praporu Smetanovu". Za vzletnými slovy ("Lkáme nad jeho mrtvolou, vzpomínajíce čím národu našemu byl, ... klada na oltář milované vlasti květy svého tvůrčího génia...") cítíme špatné svědomí a možná i pozdní lítost nemalé části české společnosti. Oč působivější než oficiální nekrolog je rozjitřený dopis básníka Josefa Václava Sládka příteli Juliu Zeyerovi, který v té době pobýval na Sicílii. V listu, napsaném ve čtvrtek 15. května 1884, bezprostředně po pohřbu, čteme:
"Nevím, jestli jsme tak známi ve světě, že by byli kde přinesli zprávu o tom, že Smetana zemřel. Snad to tedy víš, snad také ne. Sděluji Ti tedy, že již před nějakým časem byl tak chorý, že jej musili dát do blázince. Tam skonal 12. května v půl páté odpoledne tiše, byv již několik dní úplně - zdánlivě - bez vědomí. Ale myslím, že ta duše těžce tělo opouštěla a že trpěl mnoho. Dnes měli jsme jeho pohřeb. Nebylo to okázalé, ale při té jednoduchosti a množství lidu a květin velkolepé.
Já se šel podívat do Týnského chrámu, odkud jej vynesli, a odešel jsem, vida před chrámem ty tlupy zvědavců a dovnitř jsem se dostati nemohl. Šel jsem k divadlu a tam jsem čekal. Bylo mi velmi smutno, když jsem si pomyslil: Hle, tak pamatuje český národ na své velké lidi! Ale potom přišel průvod. To mne vše nehnulo, ale když jsem viděl ty nesčíslné krásné věnce, tu jsem si myslel: Ty mrtvé květiny a on, ty si už nejlépe rozumějí. A pro ty květiny i jeho dal jsem se do pláče. Stál jsem na chodník se starým konzervátorem Benešem. Také on plakal. A vzpomínali jsme spolu na Tebe. Pochovali Smetanu na Vyšehradě a já myslel, jak, až ty nebudeš, mohli by Tě pochovat vedle něho. Tvůj Vyšehrad i jeho jsou díla stejně velkolepá a duše Vaše jsou stejně hluboké. Ale trpko mi bylo přece, tak trpko: Lid český tak štědrý se svými telegramy, když zemře efemérní novinář - mlčel. On neví dnes, co ztratil. Tak jde to všechno cestou svou, jeden po druhém, a ani mraku to nezanechá na českých čelech. Jen nebe dnes truchlilo. Můj Bože, my sami jsme vinni bídou svou!"
vj
Autor: Vladimír Janovic
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)