Ing. František Kovářík z Milířů u Tachova nám napsal:
   V Plzni působil Dr. Fridolín Macháček, byl archivářem a muzejníkem. Za odbojovou činnost byl zatčen v lednu 1944 a z plzeňského gestapa se přes Terezín dostal do koncentračního tábora Flossenbürg. Po osvobození vydal knihu Plzeň, Terezín, Flossenbürg. Můj otec dělal od roku 1946 pár let okresního osvětového inspektora v Přešticích a od Dr. Macháčka dostal uvedenou knihu. Já jsem ji občas četl a tak jsem věděl, že kousek od našich hranic je zmíněný KT. Před třiceti léty jsem se dostal do Tachova a uvažoval jsem, jak se do Flossenbürgu dostat. Od nás je to jen pár kilometrů. Po roce 1989 byla pak první cesta právě tam. Pro zajímavost. Mathesiové a Macháček byli bratranci.
   Po založení Klubu českého pohraničí v Tachově jsem už měl nějaké další materiály a zpracoval jsem pro naše členy v roce 1995 besedu o pochodech smrti na Tachovsku, organizaci SS a Památníku KT Flossenbürg. To byl výchozí bod pro přednášku v tachovském muzeu v roce 2005. Tehdy tam přišel i pan učitel Pavel Švanda s několika žáky ZŠ Kostelní ulice v Tachově a od té doby začala naše spolupráce.
   Památník je vzorně udržován a v posledních letech prošel úpravami, vyčerpávající expozice byla zřízena v bývalé táborové prádelně. Vzhledem k tomu, že mám o problematice KT Flossenbürg nějaké znalosti, ochotně podávám výklad a provádím zájemce po Památníku KT Flossenbürg. Několikrát to byli studenti z Horšovského Týna a Domažlic, kde organizátorkou je neúnavná přítelkyně Libuše Popelková. Je jen škoda, že léta přibývají a takové Popelkové nelze „naklonovat“. Prohlídku památníku končím v kapli, která byla postavena z kamenů bývalých strážních věží. Mohu říci, že prohlídka KT i závěr v kapli zanechává na žácích a studentech hluboký dojem.
   Uvážili jsme, Tachovští a Plánští, že návštěvy Památníku KT Flossenbürg by bylo vhodné nějakým způsobem zužitkovat, podnítit zájem a snad i získat určitou zpětnou vazbu. Proto jsme vypsali literární a výtvarnou soutěž v kategorii žáci a studenti. Z gymnázia byla jedna práce literární a jedna výtvarná. Ze ZŠ Kostelní předložilo 19 žáků 20 prací, 4 práce literární a 16 výtvarných (od slušných po horší). Tříčlenná komise zhodnotila práce. Na prvním stupínku stanula se svou povídkou Veronika Černá.
   Při slavnostním ukončení školní docházky žáků 9. třídy v obřadní síni tachovského zámku jsem předal těm, kteří se umístili na prvních třech místech v každém oboru diplom a prvním pak ještě knihu Ve šlépějích Chodů. Ostatní účastníci dostali pamětní list.
   Vítěznou povídku přetiskujeme.


   VERONIKA ČERNÁ

   Koncentrační tábor Flossenbürg

   Stála jsem tam v šeru zvlhlého svítání. Kolem se válely cáry lepkavé mlhy, které mi smáčely tváře a tvořily na nich tenkou slupku mokra. Moje ruce se třásly, byla mi zima a kolem postávaly stíny. Tomu přítmí se nedalo zabránit, nedalo se odstranit. To šero všude kolem vytvářely dějinné události, zformovaly ho mrtvé životy.
   Jeden, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý… Jeden jako druhý. Byly to lidské postavy. Stíny lidí, kteří tady zemřeli. Všechny přízraky natahovaly své průsvitné dlaně ke zdroji tepla mého těla. Další stovky se tísnily za nimi. To ticho bylo tísnivé. Během života ty stíny naříkaly a plakaly – dokud neztratily hlas a nevyschly jim slzy. Teď už jenom mlčí a pohledem obviňují ty, kteří jejich smrt dovolili.
   Kdo je vinen smrtí 32 326 700 civilistů jednačtyřiceti různých národností a 5 754 000 evropských Židů? Vinni byli ti, kdo je zabili, nebo ti, kteří dovolili, aby ti, kteří je zabili, dostali tu příležitost je zabít?
   Konečné řešení židovské otázky, lidé, kteří byli uvězněni, aby nemohli proti hitlerovské diktatuře vystoupit, skončili zde studenti po českém 17. listopadu 1939 nebo homosexuálně orientovaní muži. Koncentrační tábor Flossenbürg a všechny ty ostatní. Kdo se sem dostal, neodcházel. Na „odpis“ byl každý druhý svobodný člověk v Evropě během druhé světové války.
   Stála jsem tam, hleděla k východu a přemýšlela. Přemítala jsem o smyslu života. Mám vůbec v sedmnácti letech právo něco takového jako „smysl života“ vůbec vyslovit? Co jsem zažila? Co jsem poznala? Čeho jsem byla svědkem? Přesto se mi palčivé otázky plížily do mysli jako černí permoníci ke světlu na konci tunelu.
   Děsila mě představa uvěznění. Kdo z nás nemá svůj dům nebo pronajatý byt? Kdo nemá vlastní pokoj, knihovnu, pracovnu? Prostě místo, kde může být sám, kde si může dělat, co chce, co se mu zlíbí. Kdo nemá svůj životní prostor? Dokážeme si vůbec představit živoření ve dvou metrech čtverečních? Lidé v koncentračních táborech na tom byli mnohdy hůř než sardinky v konzervačních barelech. K čertu šlo soukromí a za ruku přitom drželo pohodlí.
   A co dál? Napadalo mě, že se lidé tady museli cítit jako zvířata v klecích. Ale zvířata… Lidé se pyšní tím, že evolučně převyšují zvířata. Zrovna v tuto chvíli si nedovedu vybavit druh zvířete, který by se úmyslně pokusil vyhladit druh druhý. Nevzpomenete si na nějakou opici, která by hlásala ideologii jednoho živočišného kmene? Něco typu: „Moře rybám!“. Šelmy zabíjejí dnes a denně. Nestarají se o to, koho zabijí? Lvi si ve stádech antilop vybírají jen slabé a nemocné kusy, je to možná zvrácené, ale stádu tak pomáhají v jeho zdokonalení – příště útočníkům uniknou. Odsuzujeme kanibalismus, zvířata zabíjí jiná zvířata z hladu, lidé zabíjejí jiné lidi ze všech možných důvodů, ale ten, že mají hlad a zabitého chtějí sníst, je až někde na konci seznamu.
   Je to jen jeden velký hnus. Lidské chování je jednoduše nelidské. Víte, že jsem ve slovníku synonym našla: „zvíře = zlý člověk“? Proč lidi baví ponižovat, zesměšňovat jeden druhého? Je to ta opojná síla moci? Pocit, že jsme nepřemožitelní, že nás nikdo nemůže zastavit, že můžeme udělat cokoli bez následků? Je to, že mohu něco udělat, dostatečným důvodem pro to, abych to udělala? Mám v ruce zbraň s dvanácti náboji, opravňuje mě to k zabití tuctu lidí? Tucet lidí drží stejné zbraně, mají právo obrátit je proti mně? Šest set milionů lidí drží zbraně s dvanácti náboji, zemřou všichni lidé na planetě Zemi? Co bude tím nevyhnutelným následkem, se kterým nikdo nepočítal? Konec světa? Omyl, konec lidského světa, ten okolní svět přetrvá. Nikdo není nenahraditelný, ani lidstvo ne.
   Je těžší zabít nebo vydat rozkaz zabít? Jak je lehčí zabíjet? Zbraní? Stisknout spoušť tváří v tvář své oběti? Nebo někde za rohem ťuknout do spínače atomové bomby? Je těžší vědět, že zavražděný člověk nežije, nebo si představovat, že žije ve vašich vzpomínkách? Vinná či nevinná oběť – to je fuk? Ale pro mě je to všechno jenom teorie, já nikoho nezabila.
   Mám strach. Strach z lidí. Z toho, co můžou udělat. Nebo spíše neudělat. Existují miliony způsobů jak zabránit válce, diktatuře, masovému zabíjení, prostě všemu, co s tímhle kolem souvisí. Ty způsoby existují, odmítám tomu nevěřit. Jediné, co jejich uskutečnění brání, je nedostatek lidí, kteří by byli ochotni něco takového udělat. Že by toho nemuseli být schopní? Nesmysl, když to nedokáže jeden, dokáže to druhý. Aha, dostáváme se opět k tématu lidé versus zvířata, mravenci nás převálcovali na plné čáře. Lidé nejsou takové spolupráce, takové, která by vedla k odstranění válek, prostě schopní. Vzpomněla jsem si na jeden film, není ani moc starý a měl divnou zápletku, ale jedna ze záporných postav se v něm před obrazem arabského páru – žena klečí, muž jí míří zbraní na skloněnou hlavu – ptá postavy kladné: „Zamysli se, kým bys chtěl v skrytu duše být? Střílejícím, nebo zastřeleným?“ Je jednoduší přidat se ke „zlu“, to je jednoduší než „dobro“.
   Stíny se chvěly, jako by slyšely mé myšlenky a děsily se jich. Samy toužily popřít, že se to stalo. Že byli zabiti, kvůli ignoranci ostatních. Chtěla bych vidět jejich tváře, ale nedokázala jsem zaostřit zrak na jejich rysy v obličeji. Měli vůbec tváře? Před sedmdesáti lety určitě, ale dnes z nich zbyly jen bezejmenné přízraky s číslem na dlani. Výraznější byly jen oční důlky a zastřený pohled v nich.
   Druhá světová válka a koncentrační tábory. Konec obecných úvah a zkonkretizování vzpomínek. Víme, co se tady dělo. Máme svědectví, máme důkazy. Víme, co se stalo. Hrůzy této světové války byly pečlivě zdokumentovány, sepsány a popsány.
   Snad každý z nás doufá či se modlí, aby se to neopakovalo. Byla to zkušenost tvrdá a bolestně krvavá. Zůstává v naší paměti jako hnisavá rána, ze které se pomalu stává rozšklebená jizva, jež se ale nikdy nezahojí. Dokážeme zabránit jejímu opětovnému otevření? Je v naší moci zadržet příliv nenávisti a závisti, bídy a hladovění, nezaplaceného přepychu a denní dřiny? Dokážeme zničit důvody k válce? Co způsobilo tu válku světovou? Zmizely ty příčiny? Začínám se točit v kruhu, jedna má myšlenka popírá tu druhou a naděje se střídá se zoufalstvím. V jednu chvíli lituji ty ubožáky, v druhé krčím rameny a vzpomínám na babičku, která se narodila rok po válce.
   Stíny se rozplývají. Slunce stoupá po obloze jako symbol radostného života. Mlha se roztříštila do milionů kapiček a pokryla náhrobní kameny všude kolem. Zůstala jsem mezi studenými žulovými deskami stát sama, vzpomínky se vytratily. Začal nový den. Ty hrůzy se staly včera a to změnit nedokážeme. A proto: carpe diem! Zítřek může být ještě horší než včerejšek, nebo vůbec nepřijde. Odvrátila jsem zrak od šedivých křížů, půjdu pryč. Někde v kavárně si dám šálek horké čokolády a vydatnou snídani.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]