Předsedkyně Výboru národní kultury Věra Beranová a šéfredaktor časopisu Lípa Jan Poláček odpovídají na otázky Moniky Hoření

   Jak vidíte postavení umělců v současné době?
   Beranová: Umělci mají naprosto převratné postavení, i když se to mnohdy nezdá. Podle tradice platí, že umělci a kulturní pracovníci mají prst na tepu doby. Je třeba říci, že ne všichni umělci se prezentují ve veřejném prostoru. Jsou také umělci, kteří vystupují v ilegalitě a nejsou vidět. A právě u nich vidím zdroj toho opravdu uměleckého, toho, co posouvá naši společnost, lidstvo obecně dopředu.
   Pohlédneme-li do období národního obrození, vidíme, že záchranu českého jazyka a kultury dělala také jen malá hrstka umělců, byť tehdy nešlo o problém světonázoru, ale o problém jazykový a národní. Jsem optimistka, myslím si, že opravdové umění se nějak klube. Ovšem je problém v tom, že toto umění, jeho část, bývá posuzováno jako negativistické až vulgární. Já se však pořád držím známého faktu, že umění je obrazem společnosti a situace, a pak svým způsobem toleruji i méně estetické umělecké projevy, jestliže mají smysl a nejsou samoúčelné.
   Poláček: Horníci dříve používali kanárky v dolech jako spolehlivou signalizaci přítomnosti nebezpečného metanu. Kanárci jsou totiž velice citliví na škodlivé látky v ovzduší. Pokud tedy kanárek v dole přestal se svým nepřetržitým zpěvem a pohybem v klícce či dokonce uhynul, horníci měli nejvyšší čas dílo opustit, vyfárat na povrch a zachránit si tak život. Podle Kurta Vonneguta jr. umělci fungují podobně. Spisovatelé a umělci hodní toho jména by měli, podobně jako dříve kanárci v dolech, na existující problémy upozorňovat. A navíc se také angažovat při jejich řešení.

   Umělci se tu více, tu méně společensky angažovali a angažují. Doposud to bylo spíše v ekologii, hodně v charitě, ale výron vyloženě politického angažmá nastal v kampani před prvními přímými prezidentskými volbami u nás. Byli snad ti lidé z kultury, kteří horovali za ultrapravicového kandidáta Karla Schwarzenberga, oním citlivým kanárkem?
   Beranová: Víte, tak jako není umění jako umění, není umělec jako umělec. Touha se prezentovat vždycky není u všech umělců stejně silná. Málokterý básník, spisovatel, hudební skladatel vážného ražení je ochoten se prezentovat za každou cenu. Ale umělci interpretační, především herci a zpěváci, jsou náchylní prezentovat se právě za každou cenu a v každém režimu. Pak nastává situace, že se „někdo“, kdo však není žádným opravdovým umělcem, vyjadřuje i k docela závažným otázkám.
   Uvedu příklad. Nějaká hvězdička jménem Ornella Štiková se vyjádřila ve svém deníčku k volbě prezidenta a připojila se k těm, kteří se o Miloši Zemanovi vyslovili značně nelichotivě. A tyto její výkřiky se dostanou do veřejného prostoru a ovlivňují. Nebezpečím je, že mladá generace, která nemá žádnou zkušenost, žádné či jen povrchní vzdělání, je takovými Ornellami velmi ovlivněna. V době elektronických médií tím spíše. Ovšem nejsou všichni Ornellami. I momentálně přední umělci se zapojili před prezidentskými volbami do politické kampaně, a většinově na straně Schwarzenberga. Stálo by za to, kdyby sociologové zjistili, proč se tak stalo. Já každému doporučuji srovnat si naše dějiny, kdy kdo stál třeba na pražském Václavském náměstí, kdo za co bojoval.
   Poláček: Především mladí se nechali ovlivnit cílenou propagandou mainstreamových médií a sociálních sítí na internetu, kde na ně všude číhali příslušníci pravdyláskového bratrstva v knížecích barvách a vymývali jim hlavy „dočista do čista“ skvěle vedenou a mistrovsky načasovanou agresivní reklamní kampaní. Odstřelení hlavního favorita voleb Jana Fischera již v prvním kole bylo jejich velkým úspěchem, účel tu ovšem světil prostředky. Možná jen před druhým kolem moc tlačili na pilu. Po zvolení Miloše Zemana prezidentem pak předváděli hysterické scény a sepisovali proti jeho zvolení petice a houfně se odvolávali k soudu se svými stížnostmi za účelem zrušení platnosti voleb. Za všechny jmenujme alespoň olympioničku Věru Čáslavskou nebo dokumentaristku Olgu Sommerovou.

   Nejsou tedy lidé pracující v showbyznysu (skoro se bojím říci – v kultuře) „prodejné děvky“?
   Poláček: Jsou pro to různá přiléhavá pojmenování. Každý z nás jistě zažil, třeba při těchto prezidentských volbách, nějaké zklamání. Pro mne osobně to bylo třeba vystupování Zdeňka Svěráka a Jiřího Menzela. Vzpomeňme na akce jako „Koncert za slušného prezidenta“, „Karel na Hrad“, na diskusi při duelu v ČT (tady nezapomenutelně excelovala i zmíněná Věra Čáslavská) nebo na natočení předvolebního klipu na podporu „knížete pána“.

   Finále prezidentských voleb přešlo v kocovinu - mnozí v kulturní frontě neunesli porážku svého favorita a dopustili se urážek. Musím připomenout filmového režiséra Hřebejka, podle něhož Zemana na Hrad dovedla „hnědá a rudá prasata“. Ukázali se lidé jako Hřebejk v pravém světle?
   Beranová: Je třeba vyzkoumat, co je v podtextu chování tohoto pana režiséra. Kdyby měl úspěch doložený odbornou kritikou, tak by se, myslím, choval jinak. Možná, že takto reagovali lidé, kteří už jsou za zenitem, a takové hrubé vystupování je pak jedinou možností, jak se dostat do veřejného prostoru.

   Jsou umělci ještě svědomím národa?
   Poláček: O spisovatelích platilo vždy, že jsou svědomím národa, a nadále to, myslím, platí. Proč by jinak popřevratový establishment dělal vše pro to, aby mnohé nepohodlné tvůrce umlčel a odsunul do bezvýznamnosti, na periférii zájmu čtenářů i médií? Novým mocipánům náramně vyhovuje, že kritičtěji zaměření spisovatelé, publicisté a básníci jsou ekonomickou i jinou cenzurou zahnáni do kouta a ještě ostrakizováni. Nějaké svědomí národa establishment rozhodně nepotřebuje! Ale ani prorežimní spisovatelé či námezdní pisálci už dnes nemají na růžích ustláno, i přes své projevy oddanosti stávajícímu režimu (viz agónie Obce spisovatelů). Nebo si vezměte plačtivou petici Zachraňte kulturu 2013, adresovanou ministerstvu kultury.

   Jak mohou umělci, veskrze vysokoškolsky vzdělaní lidé, nepochopit spojení mezi destrukční činností ministerstva kultury a Karlem Schwarzenbergem, svým miláčkem? Vždyť topka zvedla DPH na knihy, resort kultury vede Alena Hanáková ze strany, která sdílí s TOP 09 jeden poslanecký klub.
   Beranová: Víte, my stále hovoříme o umělcích, zdali to, či ono chápou, vidí atd. Ale v naší zemi se přímo bortí demokracie, demokratické zásady! Přece platí, že jestli je někdo zvolen ve svobodných volbách, tak je prostě zvolen. Pokud jsem sama někoho nezvolila, dobře - není mým zástupcem, ale je prostě zvolen! Totální odmítání základního principu demokracie, odmítání výsledků demokratických voleb, je likvidace demokracie. A k tomu nyní u nás dochází. Nejedná se jen o prezidentskou volbu, ale třeba i o krajské volby. A to je velmi nebezpečné.
   Poláček: Pokud výsledky voleb dopadnou ve prospěch pravice, tak je všechno v pořádku. Ale pokud jim výsledky svobodných demokratických voleb nevyhovují, spadne z nich rázem maska demokracie a člověk pozná jejich skutečnou tvář. To je i případ Vítězslavy Baborové, řádně zvolené radní za KSČM v Jihočeském kraji, která byla tak dlouho dennodenně mediálně špiněna a surově vláčena v hlavních sdělovadlech, neustále se medializovaly pididemonstrace naočkovaných študáků, až ji z tohoto krajského postu doslova vyštvali.
   Beranová: A pak takový nedemokratický hlas dostane patřičnou publicitu jako hlas člověka z kulturní sféry a začínají se nabalovat další a další. Zde vidím úlohu umělců jako opravdu obrovskou – pozitivní i negativní. Oni zavelí, dají příklad, a mohou strhnout další.

   Poté, co se umělci prezidentskými volbami rozdělili na dva tábory, jsou už dnes mezi nimi příkopy zakopány?
   Beranová: Tyto profese jsou tak názorově proměnlivé, že ačkoli je nějaký příkop vykopán, tak je velmi rychle zacelen – například tím, že pracují na společném kšeftu. Viděli jsme to na příkladu herce Dejdara a zbrklé reakci Jiřího Stránského a Hynka Bočana, kteří s ním odmítli – po Dejdarově vyjádření podpory Zemanovi – spolupracovat. Myslím, že příkopy mezi znesvářenými skupinami umělců jsou už částečně zasypány.
   Pak však přijdou další volby, a budou další příkopy. Příkopy vzniklé mezi běžnými lidmi (rozuměj neumělci) jsou mnohem hlubší.
   Poláček: Je to přesně tak, vykopané příkopy mezi obyčejnými lidmi jsou hlubší a trvalejšího rázu. To mohu doložit příkladem z vlastní rodiny – se svou dospělou dcerou a jejím přítelem se názorově neshodneme, oni volili na Hrad „knížete“, proto se o politice raději doma moc nebavíme, aby nedocházelo k hádkám, které stejně nikam nevedou. To samé platí pro syna mé partnerky a jeho přítelkyni. Určitě i naši čtenáři budou mít obdobné zkušenosti.

   I já mám takové zkušenosti z rodiny. Ještě k mladým lidem. Skupině kolem Schwarzenberga se podařilo mladé lidi získat. Své kontakty a sítě nadále udržují a využijí je jistojistě při nejbližších dalších volbách. Čím to, že mladí na tyto argumenty nejvíce naletěli, ačkoli veškerá politika Schwarzenberga a TOP 09 jde i proti nim?
   Beranová: Především je třeba s mladými lidmi mluvit, takové jsou mé zkušenosti. Po rozhovoru nebo rozboru situace najednou mladí zjišťují, že se věci mají jinak. Učím na soukromé umělecké škole a zrovinka ve dnech prezidentské volby jsem se studenty mluvila. Náhle jsem zjistila, že jsou přístupni diskusi. I při jiné příležitosti jsem se setkala se skupinou studentů, kteří mě sami pozvali. Debatovali jsme otevřeně a můj závěr je stejný – jejich názory už vůbec nebyly jednoznačné.
   Žel, současná generace je velmi nevzdělaná, ze středních škol nemá žádné kloudné znalosti. Řekla jsem třeba „Mnichovská dohoda“ – a oni nevěděli, jen tušili. Učím od roku 1970, nynější znalostní úroveň je naprosto nesrovnatelná.
   Poláček: Často se ale stává, že argumenty druhé strany mladí prostě nepřipouštějí, a papouškují stále dokola jen to, co jim ve škole natloukli do hlavy či co si přečetli v Junge Front Heute nebo na iDnes. Někteří mladí nosí ještě dnes punkovou placku s knížetem s čírem a nápisem KaREL FOR PreSideNT, a jsou tak mezi svými vrstevníky nadále cool a in. Sid Vicious, baskytarista anglické punk rockové kapely Sex Pistols, by nevěřícně zíral. Již jako punkový symbol zemřel v roce 1979 ve svých 21 letech na předávkování heroinem. Až tady ho vylovil pro Schwarzenberga jeden z tvůrců jeho volební kampaně, výtvarník David Černý (připomínám: růžový tank na Smíchově, neonové srdce nad Hradem, Entropa). Ač to spojení představitele rebelského punku a příslušníka starobylého šlechtického rodu nemá sebemenší logiku, na mladou generaci to svou provokativností zabralo.

   Jak hodnotíte současné počínání ministerstva kultury?
   Beranová: Neschopná ministryně má prokázat, že ministerstvo kultury není k ničemu, že je potřeba je zrušit. To vnímám jako dlouhodobý koncept.
   Poláček: Je taky možné přejmenovat současné ministerstvo kultury na ministerstvo církví a příspěvkových organizací, což trefně prohlásil šéfredaktor časopisu A2 Karel Kouba. Příspěvkové organizace – mezi které patří třeba Národní divadlo – spolknou totiž více než dvě třetiny rozpočtu ministerstva. Na kulturu vně velkých kamenných institucí pak v rozpočtu peníze nezbývají. Zástupci 22 literárních časopisů si proto i letos stěžovali, že příspěvky na jejich činnost od ministerstva se stále tenčí. Některé tyto časopisy jsou na penězích od ministerstva přitom zcela existenčně závislé. A obávám se, že jejich redaktoři ve volbách jaksi sadomasochisticky podpořili právě Schwarzenberga. Ten při volební kampani v diskusích také tvrdil, že ministerstvo kultury nespadá pod jeho TOP 09. To jsou nějací Starostové, mávl rukou. Zapomněl ovšem říci, že to byl on, kdo tam ve spolupráci se svým guru Miroslavem Kalouskem dosadil jako ministryni právě paní Hanákovou, bývalou vychovatelku ve školní družině. „Knížepán“ se prostě tvářil, jako by neměl nic společného se současnou asociální vládou. Mlčel i o jiných věcech. Lobboval v minulosti za americký vojenský radar v Brdech. Jako ministr zahraničí za Topolánkovy vlády prosadil protiprávní uznání samostatnosti kosovsko-albánského narkostátu. To je třeba lidem připomínat. Nikde se tak rychle nezapomíná, jako právě v politice!
   Přitom politiku a kulturu od sebe nelze oddělit. Prezident Edvard Beneš k tomu řekl: „Politika a kultura, politika a literatura, politika a umění jsou obory tak blízké a navzájem tak pronikající, že podstatnou chybou je, když si tyto dva světy nerozumějí, jeden od druhého se neučí, jeden druhému neslouží. Problémem je jen, jak se to činí a jak se to činit má.“

   Když mnozí populární lidé mohou svými proklamacemi strhnout veřejnost – odpoutáním pozornosti od principiálních věcí k povrchním – svádí to k závěru, že by se takoví lidé spíše neměli veřejně politicky vyjadřovat. Ale všichni jsme přece občané, aktivní může být každý. Co vy na to?
   Beranová: V principu by mělo platit, že angažovaní by měli být opravdu všichni, opravdu jsme všichni občany, voliči. Víte, ti, kteří se živí ve veřejném prostoru, ani nemohou mlčet, jejich náturou je totiž být stále „na scéně“. Ale lidé musejí mít rozum a poznat, kdo se snaží je utáhnout na vařené nudli.
   Poláček: Po ovoci poznáte je. Tak by lidé měli vše posuzovat.
   Ještě jeden faktor ovlivňuje aktivitu mnohých lidí v kulturní oblasti – v současné době obecně ubývají možnosti uplatnění, takže třeba herci, kteří dříve pohrdali hraním v různých seriálech typu Ordinace v růžové zahradě nebo reklamou, nyní berou všechno. Mnozí se proto ještě snaží nějak zavděčit režimu a vrchnosti, aby na ně pak bylo s nějakou tou rolí pamatováno.

   Kde je v českých médiích místo pro kvalitní levicovou kulturu, která není tendenční ani podlézavá, která člověku něco dává?
   Poláček: Levicová kultura má prostor pro svou prezentaci v týdeníku Obrys-Kmen. Nyní se stala její platformou také naše Lípa. A kulturní oblasti se věnuje také deník Haló noviny. Členská základna Unie českých spisovatelů i Výboru národní kultury (VNK) je docela aktivní, což je skvělé a příznačné – její členové prostě dělají, píšou, tvoří i za cenu osobních obětí. Jejich příspěvky se již občas objevují i v Literárních novinách, které jsou nyní docela zajímavé. Na internetu vychází každé dva měsíce literární časopis Divoké víno, kde publikují především básníci. Uvidíme, zda se podaří nějak zachránit potápějící se Obec spisovatelů. Ta nyní jakýmsi zázrakem opět vydala po delší odmlce svůj časopis Dokořán. UČS od ní dostala dokonce nabídku k nějaké spolupráci. Uvidíme.

   Jaké je postavení VNK v segmentu levicové kultury?
   Beranová: Navazujeme na dvacetiletou práci našeho sdružení a na osobnosti, které ji tvořily. Činnost je to velmi složitá, protože je minimálně podpořena finančně. Doba je neklidná, proto se snažíme soustředit spíše na reagování na momentální, vzniklou situaci.
   VNK se daří „vyjít ven“ s výstavní činností. Například v lednu proběhla sympatická vernisáž jedné mladé výtvarnice v prostorách na pražské Palmovce. Bylo nabito! Uvidíme, snad se zde zrodí nějaká spolupráce s námi. V nejbližší době VNK plánuje v rámci oslav 20. výročí vzniku Výboru několik akcí. Bude to křest a zároveň beseda v Jazzové sekci nad vydáním Lípy, dále pak v rámci pokračující spolupráce s pražskou Galerií Evy Jandejskové vzpomínkový podvečer 6. června v 18.18 hodin s významnými osobnostmi pracujícími ve VNK, který svým originálním způsobem bude moderovat Vráťa Ebr.
   V kontextu našich dlouhodobých záměrů je snaha o současné, moderní chápání a posilování národního vědomí. V tomto smyslu budeme také vzpomínat významného výročí klasika českého národního výtvarného programu Mikoláše Alše. Snad nám počasí bude příznivé, abychom tuto vzpomínkovou akci mohli realizovat v půvabném, snad sluncem zalitém exteriéru na pražském Vyšehradě. Chceme tak navazovat na naše loňské vyšehradské setkání při příležitosti výročí J. V. Myslbeka. Mimo tyto akce spolupracujeme s dalšími organizacemi, zvláště s UČS.

   Všude kolem nás, zvláště ve městech, pozorujeme záplavu kulturních možností. Mnoho akcí je však nízké úrovně, na druhou stranu kvalitní pořady mají často vysoké vstupné. A to je pro široké vrstvy obyvatel bariéra. Jak levicového člověka směrovat na aktivity VNK?
   Beranová: V každém případě jít po kvalitě, ne kvantitě. Lidé se mohou seznamovat s kvalitní pokrokovou kulturou např. prostřednictvím naší Lípy, v teorii mohou pomoci otevřené diskuse, kulaté stoly, které také pořádáme. Musíme navázat na počínání naší zesnulé předsedkyně Jarmily Vrchotové-Pátové, která měla kontakt na nejmladší hudební generaci.
   Poláček: Promýšlíme také vhodné místnosti pro konání našich akcí. Zasedací místnosti v budově Politických vězňů 9 v Praze nejsou pro koncerty zrovna nejvhodnějším místem. Je proto potřebné najít pro tyto účely prostory jiné. Už jsme oslovili Magistrát hl. m. Prahy, zatím čekáme na odpověď. Sál patřící ČSSD na Palmovce je možná vhodný i pro výstavy, ale zase nikoliv pro hudební produkce.
   Beranová: Pak je tu další problém – naše posluchačstvo stárne a hůře komunikuje moderními komunikačními kanály. A my nyní informace o programu a činnosti VNK rozesíláme e-mailem. Jakmile tito lidé nejsou takto napojeni, schází nám možnost komunikace s nimi.
   Poláček: Také proto máme zájem se domluvit na větší spolupráci s Haló novinami a nakladatelstvím Futura, kde již byly první vstřícné kroky učiněny, za což děkujeme. Nedostatek finančních prostředků je samozřejmě pro naši činnost nadále limitující. Letos bychom při příležitosti 20 let VNK rádi vydali samostatnou publikaci věnovanou tomuto výročí, nebo skromnější leporelo.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]