1. Proč skončil socialismus?
Otázka je špatně formulovaná a implikuje zavádějící odpovědi. Raná forma socialismu je to, co se přežilo, a nová se nestačila zrodit, jakkoli dle mého názoru šlo už o třetí formu postkapitalismu u nás: z hlediska státoprávního šlo nejdříve o stát diktatury dělníků (uplatňující prvky revolučního teroru), poté o liberalizovaný socialismus „s lidskou tváří“, nakonec o tzv. normalizační koncept všelidového a federativního státu. „Socialismus neskončil“, ale byl poražen, a to především nejednotností; jestliže u Lipan husité slavně porazili sami sebe, v listopadu lze hovořit o tomtéž. Společnost si nechala namluvit, že žila v totalitě, že volba jedné politické strany z několika dalších je projevem demokracie, že nejdůležitější právo je právo vlastnické, že s rozvojem soukromého sektoru se bude rozvíjet i osobní život a bohatství každého z nás. Lidé zvolení, ale neodvolatelní a ve funkci de facto nikomu neodpovědní jsou krutou karikaturou demokracie. Redukce práv na právo vlastnit se stále zužující se bází skutečných práv, tedy nároků, je parodie pojmu „práva“. Jisté „markery“ socialismu jsou ovšem přítomny i v zemích kapitalistických, avšak čím je ho méně, tím lépe se daří ekonomickým diktátorům a manipulativnímu násilí policejnímu, vojenskému, mediálnímu, soudnímu, edukativnímu, náboženskému etc.
„Nepřežil“ se socialismus, jen nebyl schopen – a nebyl mu k tomu dán čas ani prostor – se transformovat do své další vývojové fáze, naznačené u nás „slušovickým zázrakem“. A ovšem, nezapomínejme, naletěl trikům amerických přátel o hvězdných válkách, trikům propagandy RFE o zlých komunistech a hodných demokratech, jeho představitelé se nechali koupit, zastrašit, někteří své země nesmyslně zadlužovali a dluhy je tížily jako noční můra (Polsko, Rumunsko), jiní opakovaně zrazovali své spojence (Sovětský svaz, a nejen v roce 1968). Prvky socialismu jsou ovšem u nás stále ještě přítomny, např. jako částečně bezplatné zdravotnictví a školství, a právě proti nim se stále a stále vymezují naši pravicoví politici a propagandisté (všemi prostředky zvanými „hate speech“), a naši ekonomové podporou škrtů, školným, placením zdravotní péče etc. Musí brojit proti socialismu ve škole, nemocnici, úřadě, zákoníku práce, fiskální politice atp. My však víme, že socialismu je třeba dát šanci, a protože mu ji „elity“ u nás ani v EU ani v USA či jinde nedají, musí si ji vyvzdorovat. Třeba klidnou silou…
2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
S kapitalismem je to trochu jednodušší – anebo složitější, jak se to vezme. Jeho ekonomická báze je i bází socialismu, jde o jeho materiálně technickou základnu, kterou po devastující válce kupř. Klement Gottwald a jeho lidé převzali. Ani kapitalismus se však nepřežil, jak se domnívali a někteří dodnes domnívají, teoreticky vzato je boj proti „přežitkům kapitalismu“ stejný nesmysl jako „boj proti socialismu“, resp. „komunismu“ dnes. Podobně jako u socialismu se přežily jen jeho rané fáze, zvláště liberální kapitalismus laissez-faire, tzv. volné soutěže ekonomických subjektů, systém neviditelné ruky trhu a soukromého bohatství, které je zárukou bohatství všech, včetně státu, jenž totálně zkrachoval i u nás a vyústil do dnešního stavu totálního předlužení a vyprodaného národního bohatství. Dnes je v zemích socialistických, nebo s převahou socialistických prvků patrná snaha ho krotit, využít jej, ale nasadit mu uzdu. Naopak i vedoucí mocnosti EU zvýrazňují roli státu, regulace, využívají tak typicky socialistických nástrojů. Jak krásné by bylo, kdybychom prostě řekli ne, nebudeme platit vaše dluhy, vraťte nám to, co jsme vám svou prací vytvořili, a jděte od válu. Bohužel reálnější se zdá, že jedno procento společnosti bude brzy ovládat zbylých devětadevadesát, jako je tomu v USA.
Jeden příklad za všechny: ekonomický rozmach Číny, která je dnes druhou největší světovou velmocí s ambicemi, které potěší všechny komunisty, tedy nejvyspělejší kapitalistickou zemi „dohnat a předehnat“ (a tempy růstu HDP se jí to může podařit v průběhu deset či patnácti let), dává tušit, že symbióza kapitalismu a socialismu, nebo prvků kapitalismu a prvků socialismu, je možná a zatím docela úspěšná. V Asii se systém jedné silné, respektované a relativně důvěryhodné politické strany ukazuje jako racionálnější a efektivnější nástroj ekonomických a jiných reforem než rozhádaný parlamentarismus, jako tzv. vláda koalice, která má své kroky předem omezeny, ba determinovány ekonomickými možnostmi, fatálními limity a omezeními, mírou zadlužení, tedy je svázána tak, že si nemůže dovolit ani procento toho, co by možná i chtěla. Avšak žádný systém není přenosný do cizího prostředí, i my musíme hledat vlastní cestu s respektem ke všem vlastním zkušenostem. Zatím jen teoreticky a v našich postojích odmítněme systém dluhů a diktatury menšiny, v němž žijeme, vytvářejme podmínky pro zavedení systému jiného, systému odvolatelných politiků místo volené diktatury, systém legislativy znemožňující lichvu a organizované loupeže, nenechejme si znehodnotit úspory tiskem nových a nových bankovek, nepůjčujme Kradouskům další desítky a desítky miliard, které prodlužují agónii ekonomicky i lidsky špatného systému. Nenechme sebou manipulovat a odmítněme systém, který zločiny nejen že umožňuje, ale přímo je vyvolává.
3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
Myslím, že jsem odpověď už naznačil. Perspektivu má společnost krotící kapitalismus socialistickými zásahy a omezeními (plánem), rovněž tak krotící soustavou nabídky a poptávky, tlakem na vysokou produktivitu práce a byznysem socialistické rozhazování, neefektivnost a ideologii „stejných žaludků“, a tedy i „stejných nároků“. Využijme toho pozitivního z kapitalismu, ale nedovolme mu přeměnit se v noční můru většiny pracujících. Perspektivu má multikulturní společnost do značné míry globalizovaná, rovněž respektující, tedy tolerující práva menšiny (a přirozeně i menšin respektujících práva většiny). Pokud kapitalismu nenasadíme uzdu, zavede nás s velkou jistotou do dalšího světového konfliktu a udělá z nás otroky s jediným právem – prodávat lacino svou pracovní sílu. Iniciativy směřující k založení Spojených států jihoamerických nebo Spojených státu asijských (na principu stability, míru, prosperity a příležitostí pro všechny pracující, podnikatele nevyjímaje) by mohly být dějinným počátkem, integračním impulsem, bez něhož se „krocení“ kapitalismu a využívání jeho pozitivních stránek neobejde, ale samy o sobě nestačí; dokonce mohou být nástrojem zcela opačného procesu, který jen paradoxně a současně děsivě „zefektivní“ vládu kapitálu nad občany. Zdá se, že před lidstvem jako celkem stojí velmi dlouhá cesta dalšího vývoje, který nemusí být přímočarý, vzestupný, bez oklik a návratů, např. k nějakým formám korporativního fašismu, diktatury bank a zájmů nadnárodních společností, finanční superelity. Dokud bude na světě egoismus a všechny další negativní vlastnosti, potud bude existovat i kapitalismus jako nevykořenitelný společenský princip. Ale znovu opakuji – jako je možné usměrňovat jiné negativní vlastnosti, tak je možné usměrnit i kapitalismus, resp. jeho prvky, a to jen silným sociálním státem
4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
Zemi zotročenou dluhy, diktaturou korporací a exekucí stěží označíme za suverénní. Ovšem bez vůle k suverenitě, bez národní hrdosti by nebylo ani národního obrození, ani první republiky, natož poválečného budovatelského entuziasmu. Kdo je tedy suverénem? Bůh? Král? Kníže? Lid? Buržoazie? Občan? Věda? Jestliže jsme systémem nuceni odevzdat jednou za čtyři roky svá práva tzv. zástupcům (zastupitelům, poslancům, senátorům), a dokonce bez ohledu na to, zda volíme či nevolíme, tedy zda jdeme k volbám či nikoliv, je to krádež naší suverenity jako lidí, jako občanů. Tyto zvolené „elity“ pak vládnou nikoli v našem zájmu, ale v zájmu skutečných mocenských „elit“, bankéřů, členů korporací, nadnárodních zájmových klik, kteří si je dobře pohlídají – dílem je zkorumpují, dílem pak zastraší, dílem svými médii znemožní. Nevypadá to ani dobře s „národním duchem“, pokud jím míníme národní hrdost, ale na druhé straně ono české národní vědomí, pokud se bude manifestovat při sportovních soutěžích nebo v hospodě, pěstováním folklórního muzejnictví a sběratelství či hradními fangličkami, zase žádné mocenské „elitě“ vadit nebude, a onoho „národního ducha“ nám klidně ponechá jako dítěti hračku zvanou šidítko. Kdo si hraje, nezlobí. Ostatně, když se může budovat „kratos“ bez „démos“, a docela otevřeně, co je vlastně nemožné?
5. Dělá náš stát kulturní politiku?
V dokumentu nazvaném Státní kulturní politika na léta 2009–2014, schváleném vládou ČR v listopadu 2008, se hned v úvodu dočteme, „že kultura je projevem i hybatelem života jedince i společnosti a že úkolem státu je pouze a jedině ovlivňovat vnější podmínky tak, aby umožňovaly a podněcovaly její rozvoj, je již dnes mimo jakoukoli debatu“. Mimo jakoukoliv debatu spíše je, že zůstává jen u proklamací! Splněných úkolů není mnoho, protože ona „podpora“ vázne na finančních prostředcích, a jejich objem stále klesá. Třeba bod „Zlepšení odměňování zaměstnanců v kultuře“ působí dnes velmi komicky. Reálně vzato, kultura je stále chápána, byť je to v dokumentu verbálně popíráno, jako zbytkový sektor a Ministerstvo kultury jako převodová páka polistopadovou demokraturou vyvolaných „elit“, angažovaných např. v projektu tzv. církevních a jiných restitucí, hledících lačně do minulosti. Miliardy se vyhazovaly oknem za předražené projekty, tekly na soukromé účty novodobé finanční a jiné „elity“, bagatelní sumička 120 miliard korun ročně mizí v daňových rájích, milion exekucí klepe na dveře a s nimi další desetimiliardové zisky těmto novodobým „elitám“, ale kupř. na divadlech, časopisech, muzeích a nové literatuře se úzkostlivě šetří. Zcela příznačná je snaha zrušit Ministerstvo kultury, resp. jej „sloučit“ s ministerstvem školství. Nefungující ministerstvo je nutné nahradit fungujícím, ne rušit! Na kultuře se nevydělává, jak se domnívají autoři dokumentu, ale na nekulturnost doplácíme všichni. A jak napsala Tereza Boučková: „To největší a nejabsurdnější divadlo (s neomezenými státními dotacemi!) se hraje úplně jinde. A ještě k tomu v každodenním přímém přenosu. S kulturou – jako souborem hodnot, utvářejících lidskou společnost, nemá vůbec nic společného.“
ALEXEJ MIKULÁŠEK, učitel a literární historik (1962)
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)