Původně provozovali pánové Just a Rejžek na jednom z kanálů veřejnoprávní televize svou víceméně soukromou Katovnu, a to tak přísně, že se ten pořad stal nežádoucí přítěží instituci, usilující o zdání objektivity. Přehorlivých pánů se ujal neméně veřejnoprávní Český rozhlas a dal jim k dispozici hodinku týdně, jíž se dostalo názvu Člověk a kultura. Pánové J+R tam pod tím nevinným názvem plynule pokračovali a hlavně kádrovali. Nejsouce už katy a nemohouce tedy ani symbolicky stínat hlavy, aspoň utínali rozhovor, když se nějaký naivní volající posluchač osmělil mít jiný než jejich jedině správný názor. I když v neslitovné přísnosti spolu často přímo závodili, mistrem utínání hrozivě se vyhrocujících telefonátů se stal pan Rejžek, a to za víceméně trpné a trapné asistence pana Justa, důvěřujícího ve své vlastní přesvědčovací schopnosti a nakloněnějšího dát se s „nerozumným“ volajícím do sporu.
Roku 2006 se z Člověka a kultury stal Kritický klub Jana Rejžka a ten pan Rejžek stále častěji dával najevo, co změna názvu znamená: že je v něm pánem on a pan Just se má jako host také jako host chovat, to je pokorně a k hostiteli vstřícně, ač ten host je, aspoň pokud jde o divadlo, znalejší a vzdělanější. Když tomu pan Just, autor knížky Poklona není můj obor, nechtěl rozumět a tu a tam si dovolil vyslovit a dokonce pokusil i hájit názor poněkud nebo i ostřeji odlišný, pan Rejžek mu bral slovo podobně jako nevítaným volajícím, utínal ho, až partnerská vlídnost, když se z partnerů stal nadřízený a poddaný, vzala za své a pan Just se poděkoval, jsa móresy někdejšího partnera nadobro znechucen.
Z pana Rejžka se proti jeho vůli, když konečně náhle jeho sekundantovi už došla trpělivost, stal sám voják v poli, a to na nebezpečném poli kultury, na němž se tento někdejší sportovní novinář, který to dotáhl na znalce hudebního, filmového a jiného zábavního byznysu a na žurnalistického funebráka, co snadno spíchne nekrolog z encyklopedií a z Internetu, právem cítí nejistý. A tak aby alespoň trochu omezil hrozbu, že se Jeho Kritický klub bude skládat z jednoho ostudného provalu na druhý, sáhl po tom, o čem se domníval, že se mu už dříve osvědčilo, když utínal telefonáty zpochybňující jeho kritický krám, řka, že to je „už daleko od tématu“. Příští téma si vždy prostě předem našprtá.
Jsa „ortodoxní monologista“ (jemuž vůbec nejvíc vyhovuje žánr nekrologu, neboť nebožtík už se nemůže bránit), monologista, který se bojí dialogu jako čert kříže, a když už není vyhnutí, protože dialog ke kritickému klubu jaksi patří, musí mít vždycky poslední slovo, řekl si, že každý díl jeho kritického klubu bude mít své téma, a když se volající budou chtít vyslovit ke Kritickému klubu, k jeho podobě a jeho hostům nebo nedejbože přímo k němu Samému kriticky nebo mu v třeba i v dobrém úmyslu poradit, co a jak zlepšit, vždy je může zcela snadno a s jedovatou zdvořilostí odpálit: Dobrý večer, dobrý večer, děkuji za zavolání, ale dneska je jiné téma, vážený pane! Dobrý večer!!
Posluchači ovšem tuto primitivní techniku odmršťování nepříjemných názorů i tázání vzápětí prohlédli, i nasadili na úvod svých telefonátů slibně vstřícný tón, a než se pan Rejžek dokázal zorientovat a přerušit je, stačili lapidárně vyslovit své mínění. Podařilo se to posluchačce z Prahy 6: „…chtěla bych vám doporučit, abyste nás všechny vypnul, a telefonovat vám může jen paní Bosáková“, kterou pánové J+R rádi nechávali mluvit i zpívat, přesvědčeni, že se vždy sama zesměšní a že nad její naivitou vysoko převysoko vynikne jejich soud, rozhled a moudrost. Zaskočený pan Rejžek se zase schoval na „téma“: „Vážená paní, pokud je tématem Evropská unie, prosím nevolejte k tématu přestupu Tomáše Řepky do Českých Budějovic. Tématem je dnes tohle, a nikoli to, co si někdo v dobrém rozmaru přeje.“
Tématem ovšem nebyla Evropská unie a paní nevolala k otázce přestupu Tomáše Řepky někam, ale velice k věci: ke způsobu, jak pan Rejžek řídí svůj diskusní klub. K zapamatování je i ten roztomilý příměr zvoleného tématu k tématu Evropská unie a přirovnání jeho, Rejžkova (ne)způsobu, jehož se týkal protestní hlas volající paní, k degradaci sportovní hvězdičky.
Ještě zdvořileji a důrazněji dokázal říci své mínění jiný posluchač, jenž se do otřesně nudného dialogu pana Rejžka s jeho hostem vmísil „pozdravem“:
„Zdravím vás oba, i ten zbyteček posluchačů, co ještě poslouchá. A chtěl, bych říct jednu věc. Dva roky natvrdo dostane ten, kdo nebude pana Rejžka poslouchat a bude mít jiný názor než pan Rejžek, pane Rejžku.“ To už byl pro pána Kritického klubu takový šok, že se zapomněl odvolat na „téma“, a s ironií, jež navzdory jeho přání vůbec nevyzněla ironicky, zasouhlasil („ano, máte pravdu, čas ubíhá“) a s prostořekostí, jakou jistě pak olitoval, prozradil:
„Prosil jsem režii, aby nespojovala tyto telefonáty.“
Vida. Kdyby někdo takto uťal monolog pana Rejžka, to by bylo rozhořčení a řečí o cenzuře. Ale co může Jupiter a pan Rejžek, ať nezkouší nikdo jiný.
„Já vás musím useknout,“ nasadil pan Rejžek svou obehranou desku v jednom z dalších vydání Kritického klubu, „není to téma našeho pořadu,“ a neodpustil si prořeknout se znovu: „Prosím nespojovat tento typ..., hezký večer!“
Když pan Rejžek v jednom svém Kritickém klubu hájil zařazování reklamní hudební upoutávky na jiný svůj pořad, velkopansky odsekl (paní Bosákové – k podobné výhradě zaznělé jindy ze zahraničí byl méně sebejistý), že si „bude muset zvyknout“, a odvolal se na své „nadřízené“, s nimiž „se dohodli“, že „je to v rámci tohoto pořadu podnětné“. Je jistě už jen otázka času, než zmínění nadřízení nazřou, že páně Rejžkův způsob vedení Kritického klubu o kultuře je nevídaně nekulturní a hlavně podkopává, povážlivě znevěrohodňuje úsilí Českého rozhlasu prezentovat se jako médium demokraticky otevřené názorům všech občanů.
Sečteno a podtrženo: Rejžek minus Just produkuje nejenom pořady šedivě jednobarevné a nudné, ale i škodí pověsti Českého rozhlasu a kultuře.
Rejžek minus Just není prostě nula, ale minus. Velké minus.
Autor: T. L.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)