Koncem minulého roku vyšly Oldřichu Šuleřovi hned dvě bytelné knihy, jejichž čtenář nepozná, pokud to neví, že je napsal autor, kterému bude letos let už celých pětaosmdesát. Nejsou jen svěží a rozsáhlé (234 stran většího formátu jedna a druhá 312 stran formátu běžného), ale i podstatné, napsané ne pro jednu sezónu, a napsané tak, že utrpí spíše zub času než jeho hlodavou kritikou ty dva rozdílné svazky. Jeden z nich představuje autorův vklad do posilování a oživování literární paměti kraje a podílu tohoto kraje na celonárodní slovesnosti; tento svazek se víceméně očekával a znamená dovršení celého cyklu. Druhý je zralá kniha prózy, kterou autor jistě nejen mne překvapil, a to víc než příjemně.
LASKAVÝMI SETKÁNÍMI S přáteli rodného kraje (Repronis, Ostrava) Šuleř zjevně navazuje na Laskavé podobizny (2005) a Laskavé medailony (2007). Jsou to zas více méně osobně laděné slovesné portrétky osobností zdánlivě už zcela známých i umělců všeho druhu včetně spisovatelů, na něž se už zapomnělo, ale kromě toho i kapitolky z kulturních dějin kraje (Valašské Atény, Inspirativní mýtus Radhoště, Frenštátský literární "salon", Věčný oheň Koliby a jiné), ale i tvůrců, kteří v kraji jen tu a tam pobyli pracovně nebo o prázdninách, a většina medailonů je doplněna ukázkami z tvorby, vlastně tedy jakousi malou antologií. Právě dokončená trilogie laskavých knih Šuleřových vychází vstříc přání pronikat ke kořenům kulturní identity kraje, jak to známe i z jiných regionů, například z Olomoucka, kde Bohumír Kolář chystá už pátý sborník "z paměti" i současna Olomouce a Hané. Šuleř velmi přesně pojmenoval svůj záměr i výsledek: jde mu o laskavé rozpomínání na dávné i přítomné své lásky. Nejlepší kapitolky napsal tam, kde se mohl opírat o silný osobní zážitek a důvěrné poznání; jinde se místy vloudila i nepřesnost (nevím o žádné povídce nebo románu Jaromíra Johna, umístěném "zejména v posledním tvůrčím období do Olomouce"), určitě však naprosto převažují přednosti. A jistě ne sám musím jenom děkovat autorovi, že mě upozorňuje na nejednoho pozoruhodného autora, o němž jsem dosud sotva věděl.
Příběhy z černého města, jak šel čas TŘETÍ STRANA MINCE (Montanex, Ostrava) korunují snad všecko celoživotní Šuleřovo úsilí prozaické, a to velice šťastným způsobem, přestože čtvery Příběhy (ze staré Ostravy, z Ostravy válečné, z Ostravy budovatelské, z Ostravy normalizační; Ostrava sametová je jen krátký epilog) nemají stejnou úroveň a sílu; nejpřesvědčivější jsou příběhy ze staré Ostravy a z Ostravy válečné, jimiž se autorovi podařilo vypovědět krutou sociální historii průmyslového města v celé řadě většinou tragických nebo tragikomických osudů postav živoucích ve svém jednání, gestech, jadrném jazyce i umění, jak žít i v nejhroznějších poměrech.
Na příbězích z dalších období je znát, že jsou psány spíš ze zkušenosti redaktora rozhlasu (jímž Šuleř za let budovatelských byl, jak víme i z Laskavých setkání) a pak redaktora vyhnaného za trest po Srpnu 68 do dosluhující staré elektrárny (tam, ve staré Karolině, pracoval autor jako strojník 1971-72, než se mu, doktoru práv původním vzděláním, podařilo uchytit jako podnikovému právníkovi v Novém Jičíně).
Šuleřovi slouží ke cti, že ani v příbězích z let budování a normalizace nevypráví příběhy ze svého černého města černobíle schematicky a neztrácí úctu a obdiv pro lidi dělné, těžce a poctivě pracující a houževnatě se přidržující svého osobního kodexu cti a své hierarchie hodnot.
Můžeme se těšit na knihu podobně nepředzjednaných příběhů z Ostravy sametové?
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)