Arnošt Tabášek (nar. 7. 2. 1952 v Hostašovicích) léta pracoval jako novinář a teprve ve věku zralé dospělosti se začal věnovat literatuře. Jeho literární tvorba se odvíjí ve dvou liniích. V té první využívá novinářskou profesionalitu a umění pracovat s fakty. Sem patří knihy o proslulém horolezci Radkovi Jarošovi, o herečce Adině Mandlové, o textaři Petrovi Radovi a o zpěváku Milanu Chladilovi. Ve druhé linii literární tvorby vypráví o svých loveckých zážitcích, o lidech, které při tom potkal a potkává. Tak vznikly knihy Revír mého srdce (2001), Moře plné srnců (2004), Země černých rytířů (2006) a také rukopis knížky pro děti Rok se Zuzanou. Náš rozhovor s Arnoštem Tabáškem je věnovaný té druhé linii jeho tvorby - myslivosti, literatuře a lidským vztahům.
V první kapitole své knihy Revír mého srdce, která vyšla už ve druhém vydání, píšete, jak jste se dostal k myslivosti. Kvůli čtenářům se vás zeptám znovu. Proč jste si koupil pušku a stal se lovcem?
Stal jsem se myslivcem nejspíš i proto, že jsem si žádnou pušku kupovat nemusel. Jak tatínek stárnul a doléhaly na něho nemoci, chápal, že se dříve nebo později své záliby musí vzdát. Tenkrát se často ptával, jestli si udělám zkoušky z myslivosti, nebo zda má zbraně rovnou prodat. Měl jsem tak o důvod víc v rodinné tradici pokračovat. Ovšem do lesa na lov jsem s otcem chodíval už jako kluk. Až později jsem pochopil, že v mnohém ohledu o zvěři a také o sobě vím jen velmi málo. Čtvrt století s puškou v přírodě mi přineslo a stále přináší mnoho zajímavého, neopakovatelného, krásného.
Co vám dal tatínek mimo vášeň k lovu a k přírodě?
Když o tom přemýšlím, pak nejspíš přesvědčení, že se člověku stokrát zúročí, jestli bude sám sebou a dokáže se chovat tak, aby se jednou jako mužský nemusel stydět.
Co vám přináší, když zamíříte puškou, stisknete spoušť a zvěř padne mrtvá?
Výstřel na zvěř završuje úsilí, které poměřují dny, týdny, měsíce a někdy i roky. Za tu dobu myslivec prožívá celý gejzír citů. Vyvolávají je krása přírody, námaha lovu, marné či úspěšné hledání, vynaložené úsilí a trpělivost. Naděje, napětí i pochyby - to všechno se proplétá a střídá. Samotný výstřel pak bývá pouhým zlomkem života myslivce, a někdy ani lov nezavrší. Zvěř není papírový terč. Muž s puškou může v rozrušení cíl minout, nebo dráhu střely zkříží netušená překážka, jindy zasažené zvíře ještě dlouho v terénu hledá. Výstřel tedy ještě nemusí být tečkou.
Pocítil jste někdy lítost či smutek ze skonu živého tvora?
Lítost by v tomto případě byla nejspíš zpozdilá a smutek poněkud neupřímný. Ale když to tak probírám, jde o celou směsici pocitů, někdy i protikladných; a nechybí mezi nimi ani tón smutku. Ze zmaru, z pomíjivosti života. Ale pro mě na prvním místě je vždy vážnost okamžiku, když stojím nad tvorem, kterého jsem ulovil. Patří mu úcta, zavedený myslivecký obřad poslední pocty. Zvíře, které zhaslo, nebylo nepřítelem, ani protivníkem. Traduje se, že indiáni se pokaždé v duchu omluvili zvířeti, než ho připravili o život, aby sami mohli přežít a mít z něho užitek. Také současný lov z mnoha důvodů vnímám jako nutnost.
Přesto se k finále lovu vrátím. Není v tom jakási euforie a možná i potěšení ze zabíjení? Takový ten prastarý lovecký atavismus?
Nic takového neznám. Jestli sáhnu pro srovnání, pak nějaké potěšení ze zabití kapra nebo králíka může mít snad jen psychicky poznamenaný jedinec. A samotný nástroj? Palička, nůž, nebo dokonalá zbraň, co na tom? Akt smrti lovecká puška nijak nepovyšuje.
Zvláštní vztah prý myslivci mívají ke svým zbraním. Co je na tom pravdy?
Každá lovecká puška má neopakovatelný příběh. Někdy ho majitel zná do písmenka, jindy jej musí domýšlet. Fascinuje mě, že zatím co pozemská pouť lidí, kteří se jich dotýkali, nosili je na rameni a prožili s nimi mnohá dobrodružství, už skončila, zbraň je tu dál. Její příběh pokračuje s dalšími generacemi. Každý otěr kovu, jemná patina nebo drobounký škrábanec na pažbě je otiskem minulosti, je znamením. Nepřestává mě to fascinovat. Mou starou manlicherovku také obestírá nejedna záhada. Jezdeckou karabinu nejspíš někdo dovezl z první světové a šikovný český puškař ji pak lovecky zapažbil, nově zasadil do ořechového dřeva. Kdo a kde to udělal, nevím. Znám ji však důvěrně z dětství. Nosíval ji můj strýc Josef, který ji za druhé světové zakopal do země, chodil s ní i táta. Když stoletou flintu beru do rukou, vždy si na ně vzpomenu.
Kolik loveckých trofejí máte?
Za čtvrt století jich není zase tak moc. Žádná z trofejí není výjimečná a kapitální, nedosahuje medailové hodnoty. Pro mě však mají velkou cenu; pojí se s nimi vzácné vzpomínky. Stačí se na nějakou podívat a hned se mi vybaví ta chvíle a celý příběh. Znovu vidím krajinu, kde jsem lovil, a slýchám lidi, kteří mě provázeli.
Vaše prózy nezapřou, že navazujete na linii Jaromíra Tomečka a Oty Pavla. Myslíte, že v době vlády komerčního čtiva by oba autoři vydávali své knihy, kdyby začínali?
Určitě, protože jsou to vynikající díla. Jen o stejné míře tehdejšího ohlasu v našich časech velmi pochybuju. Dnes a denně se na čtenáře valí informace a podněty všeho druhu. Působí na ně takzvaná televizní zábava i všudypřítomná reklama. Proměňuje se také - nebo spíše absentuje - literární kritika. Lidé mají stále méně času jen tak usednout a zalistovat. V záplavě a humbuku vypjaté akčnosti smyšlených příběhů pak knížky o přírodě, tichu a něze snadno tonou, ztrácejí se.
Předchozí otázku jsem položil proto, že jeden kulturní redaktor prestižních novin mi řekl, že vaše prózy nejsou žádnou literaturou. Co byste mu odpověděl?
Nejspíš nic. Pro mě je důležité, že tisíce čtenářek a čtenářů mají zjevně jiný názor. Mé knihy kupují a čtou. Dám raději na jejich soud. Když jsem psal Revír mého srdce, nemohl jsem tušit, že k němu časem přibudou Moře plné srnců a Země černých rytířů. Tenkrát bych neuvěřil, že během pěti let vznikne volná trilogie, spojená půvabnými ilustracemi z pozůstalosti malíře Mirko Hanáka. Souběžně s třetí knížkou znovu vychází má myslivecká prvotina už ve druhém vydání.
Když například Michal Viewegh vydá knihu, sdělovací prostředky jsou plné rozhovorů s ním a recenzí na jeho knihu. Ve společnosti se tak vytváří dojem velké literatury. O vás jsem toho moc ve sdělovacích prostředích nečetl ani neslyšel. Kde je zakopán onen příslovečný pes?
Zatím u nás chybějí literární agenti. Většině autorů tak nezbývá nic jiného, než se kromě psaní i vážně zabývat propagací svých prací. Dělají producenty sami sobě. Vnímám, že je třeba se starat nejen o zrození knížek, ale také o jejich další osud, o následné zrání a dospělost, až vyjdou mezi lidi. Jak to vypadá, zatím mi to moc nejde.
Nepřipadá vám, že se hodnotová kritéria v literatuře, ale i obecně v kultuře jaksi obrátila vzhůru nohama? Že místo literatury se u nás víc prezentuje komerce, jakási postliteratura?
Není to zrovna radostný pohled. Každá doba si najde pár autorů, kteří vyhovují momentálnímu vkusu. A jestli se jejich tvorba objeví ve filmovém a hlavně v televizním zpracování, mají vyhráno. Když nejste na obrazovce, jako byste ani nebyl. Nezbývá než věřit a doufat, že přirozenou potřebu hledání hodnot ani zdomácnělá a přebujelá komerce neudusí. Lidé si v řece balastu pořád hledají hodnoty. Jedinci se nevzdávají, ale po pravdě, takovou vzpouru v mnohem větším měřítku dosud vyhlížím marně.
Vaše prózy se vyznačují mistrovským vypravěčstvím, krásným bohatým jazykem. Jak dlouho vám trvalo, než jste se dopracoval k takové formě?
Příběhy mě fascinovaly a fascinují, tak se je snažím přenést na papír. Vyprávění ve všech podobách mě láká, těší mě, když se mohu o zajímavé děje a postřehy podělit s jinými lidmi. A jazyk? Od novinářských začátků mě rozčilovaly a rozčilují všelijaké nešvary, patvary a blbosti v psaném projevu. Nejbližší okolí mé kritické výlevy často unavují. Ale člověk se musí cvičit, aby nakonec sám nepodlehl.
Osobně považuji vypravěčství v próze za vrchol, ať se jedná o fejeton, povídku nebo o román. Cítíte například něco jako melodii věty, aniž byste ještě tušil přesné znění?
To se mi stává. Jsou to vždy šťastné chvíle, opojná dobrodružství. Pak mě vzápětí přepadá obava, aby se kouzlo někam neztratilo, nevyvanulo.
Kolik námahy vás stojí takovou větu napsat, vytvořit odstavec a celou povídku?
Vždy to nějaký čas trvá. Načrtnuté je stejně třeba pokaždé upravovat. Celá konstrukce stavby sdělení pak buď vydrží a její vyznění se ještě vylepší, anebo se pod tíhou změn zhroutí. Jak to vlastně dopadlo, vždy ukáže teprve časový odstup.
Chcete pokračovat ve svých vyprávěních o lovu?
Kdybych tak nosné a vzrušující téma opustil, asi by se mi stýskalo.
Nemělo by zde platit ono známé - do třetice všeho dobrého? Abyste se nestal epigonem sama sebe?
Třetí knížka o přírodě, zvěři a lidech je v daném pojetí poslední. Trilogie je na pultech. Teď se, možná k úlevě některých lidí, významně odmlčím.
Neláká vás psát o lidech? O lidských osudech?
Určitě a námětů je víc než dost. Když jsem řekl, že se na nějaký čas odmlčím, neznamená to, že přestanu psát.
Kdo si vaše knihy přečetl, ví, že nepíšete pouze o lovu. Ale také o přírodě. Jste její skvělý pozorovatel. Čím je pro vás příroda?
Učí mě přemýšlet a nacházet poznání. Příroda v nejširším pojetí je všechno kolem nás, nejen hluboké lesy a neobydlené hory, ale celá krajina kolem, celá Země a celý vesmír. Je to prostor, kde musíme žít. A podle toho bychom měli vážit co dělat, čeho se vyvarovat. Kdo přijme skutečnost, že ve světě zvířat, živých bytostí lidé vězí mnohem hlouběji, doslova až po krk, dostane se k poznání souvislostí. To, že na ně třeba ani nepřijdeme, že je mnohdy záměrně ignorujeme, na realitě života nic nemění.
Která místa v naší republice máte rád, kam rád jezdíte?
Kdysi jsem kladl na nejvyšší stupínek jen rodné Beskydy. Teď tam patří také Horňácko a svahy Bílých Karpat, jižní Morava pod Pálavou, ale také české rybníky a líbezná krajina kolem Sázavy nebo Rudolecko na českomoravském pomezí. Poznal jsem je lépe také díky myslivosti a lovu. A budu vděčný za další objevy.
Myslím, že ve svých prózách především vyprávíte o lidech. Rád si s nimi povídáte, rád se přátelíte?
Jsem extrovert. Přátelství pro mě vždy hodně znamenalo a znamená.
Máte hodně přátel?
Rozlišuju známé a přátele. Těch druhých je samozřejmě méně, ale nějaká pevná hranice neexistuje. Přátelství nevzniká a neroste jen tak, vždy je to závazek. Aby člověk mohl něco dostat, je potřeba hodně dávat, najít si pro druhé čas.
Z vaší knihy vím, že si rád zazpíváte. Čím je pro vás zpěv?
Radostí a uvolněním. Vyzpívat se dá z radosti, ale také ze smutku. Zpěv nabízí souznění, dorozumění s jinými lidmi. Můžete jím obdarovat přátele i ty, které zatím vůbec neznáte.
Jaké písně máte nejraději?
Všechny dobré a melodické. Vyrostl jsem na bigbeatu a také na legendárních písničkách šedesátých let. Později se k tomu přidala klasická hudba a samozřejmě písničky lidové. Nedělám rozdíl mezi Moravou, Slezskem nebo Čechami, ale zvlášť mi jsou po duši písničky zbojnické. Takže mohu poslouchat rockové balady skupiny Led Zeppelin, vzápětí si pustím Jiřího Pavlicu či Jožku Šmukaře a za chvíli třeba Dvořákovu Novosvětskou nebo Bachovy Braniborské koncerty.
Co považujete ve vztazích mezi lidmi za nejcennější?
Lásku, přátelství, schopnost nezištně pomáhat.
Dnešní doba lidským vztahům moc nepřeje. Čím to je?
Konzum a masová zábava často přehlušují skutečné hodnoty. Hledání přátel je pak o to složitější, vřelost a skutečný cit tím cennější.
Nežijí lidé v rozporu s přírodou? Nechovají se k ní jako přemožitelé?
Příroda je naším údělem, přes všechen technický pokrok a vyspělost dál určuje naše bytí. V roli přemožitelů se mohou cítit jen hlupáci. V posledních letech nám přírodní živly už několikrát dramaticky ukázaly, jak tomu ve skutečnosti je.
Z vašich próz mám dojem, že jste si vy v sobě udělal jasno, co se týče vztahu k přírodě, k lidem, k životu. Máte nějaké zásady, vnitřní zákony, které jsou pro vás neporušitelné?
Domnívám se, že vztah k přírodě a životu je proces, nekončící uvažování. Psaní próz je pro mě příležitostí, jak si základní hodnoty, mezi které vztah k přírodě počítám, definovat a ujasnit. Mnohdy netuším, k jakým závěrům dospěju, jaké poznání mě čeká. Poctivosti metody - a jedině taková má smysl - bych se nerad zpronevěřil. Poznaná skutečnost nebývá vždy jen učesaná a bezkonfliktní, jenže nezbývá, než ji přijmout. Náš svět je rozbouřený a neklidný, proto mám potřebu hledat a nacházet spolehlivé ukotvení, zkoumat vazby k lidem, zvířatům a krajině.
Co je pro vás měřítkem dospělosti?
Odpovědnost za sebe i za druhé. Ale ani dospělý s léty nemá ztrácet klukovskou duši, která prahne po dobrodružství, po hře s příběhy a myšlenkami.
Hovořil MICHAL ČERNÍK
Autor: Michal Černík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)