Na počátku se duch vznášel nad vodami. Z vody vzešel život, je posvátná. Lidé se symbolicky omývají z hříchů v Ganze. Volhu nazývají máťuškou a americká řeka Mississippi nese jméno Starý otec.
   U vody vznikaly osady, u teplých pramenů lázně, které se rychle staly"domem služeb" pro poživačný život, sloužily jako zdravotní středisko, holičství, vinárna i veřejný dům zároveň. Znalci tvrdí, že hustá síť lázní zničila Říši římskou.
   Středověk místo vody používal voňavku. Tělo si nezaslouží pozornosti, je to jen nádoba hříchu. Pobožná Isabela Kastilská se za celý život koupala jen dvakrát. Voltaire celý život předstíral, že umírá, jen aby se mohl čvachtat v kádi. Bátoryčka se prý koupávala v krvi. Novější časy jsou prosáknuté vodou i vědou, objevy, za které se platí.
   Bacon zemřel na následky pokusů se sněhem, vážil sněhové koule a vodu, co z nich ve sklenicích zůstala. Za vědecký zápal zaplatil zápalem plic. Mnozí badatelé na pouti za zlatonosnou řekou zemřeli na zlatou horečku. Lidé zbohatli. Dnes se jich množství přímo koupe ve zlatě. V přepychovém japonském hotelu mají vanu, na kterou se spotřebovalo 143 kg zlata. Měli se v ní koupat boháči, ale když se zjistilo, že koupel ve zlatě má ozdravující účinky, za vykoupání ochotně platí i nemajetní.
   Na druhé straně veliká část lidstva nemá ani pitnou vodu. Protiklady bijí do očí i do myslí. Nedávno jsme byli svědky, jak na demonstracích v Seattlu, největších v Americe od dob vietnamské války, lidé odmítli protilidskou politiku, založenou na tom, jak napsal uštěpačný Shaw, že kapitál vládne každou vládou. V Austrálii se konaly demonstrace, kde na transparentech svítilo jediné slovo VODA. Není vody na zavlažování polí, je již příliš drahá na zalévání zahrad. Podle americké televize v Izraeli nemohou Palestinci kopat studny do stejné hloubky jako Židé. Voda se stává strategickou surovinou jako základní potraviny. Za dvacet let prý bude dražší než ropa.
   My máme, naštěstí, vody dost. Šetříme si ji, pijeme jiné nápoje. Možná má Jožo Urban pravdu, že právě voda nás udrží nad vodou. Žitný ostrov je obrovský rezervoár pitné vody, už si na ní brousí zuby mnozí podnikavci. Dokonce nám patří pěkný kousek moře kdesi u mexického pobřeží, za pár let začneme z mořského dna těžit vzácné suroviny. Zatímco v okolním světě jsou mnozí proti globalizaci, my se na ni těšíme. Naše hory pracují jako čistička vzduchu, vodu máme dobrou a pokud vláda neprodá naše vřídla a lázně cizím, za dvacet let budeme bohatí!



   Jsme v tom

   Aristoteles učil, že člověk je tvor společenský a společnost je nevyhnutelnou podmínkou mravnosti. Jenže už Bible se pohoršovala nad nedostatkem mravnosti, nad hlupáky na vysokých postech a nad těmi, kdo používali zavádějící jazyk.
   Filozofové mocí pohrdali: Demokritos tvrdil, že by dal přednost jedinému příčinnému vysvětlení před perským trůnem. Platón, i když údajně toužil po mocenském postě, byl přece z královského rodu, odmítl účast ve vládě tyranů.
   Časy se však mění. Hegel, tento velikán na trůně filozofie, už kupodivu souhlasil s Napoleonovým výrokem, že úlohu starověkého osudu teď hraje politika. Politické tlaky se stupňují, bez politiky už neumíme žít. Marně Solženicyn varuje: Čím bouřlivější je v zemi politický život, tím více se vytrácí duchovní. Peter Sloterdijk kritizuje dnešní politiky za diletantismus v oblasti politiky, psychologie i filozofie. Současná politika je dělaná špatně, ale zato zábavně, hlavně když byrokraté z Evropské unie tu a tam vyjmenují na řešení nějakého problému několik moudrých. Moudrost přidělená jako politická funkce. Moudrost na příděl, nový mýtus, nová meta lidstva.
   Politika nám dnes poskytuje bezbřehou svobodu, vůči které vyslovil výhrady například i americký filozof Hartmut Rosa: Politický liberalismus tím, že klade důraz na individuální morální autonomii a neutralitu vůči různým koncepcím života, ponechává sociální a kulturní strukturu společnosti neartikulovanou a tedy nepřehlednou či neviditelnou pro ty, kteří se v ní pokoušejí realizovat své pověsti života. Máme tedy morální autonomii, nikdo si však už nepamatuje, co je to morálka, takový staromódní pojem, směle možno lovit v kalných vodách.
   Postupně si zvykáme na cizí lovce v našich výsostných vodách, na agresi namířenou nejen proti naší ekonomice, ale i proti mravnosti. Těší nás však aspoň to, že přesto přese všechno existuje něco, co nám nikdo nevezme. I v sebekalnější vodě, i v rozvodněném toku si pevně držíme, pěstujeme, mazlíme se, objímáme svoji politiku. Malou, ale naši.
   Napoleon měl asi pravdu: politika je osud a osudu neujdeš. Jsme v tom až po uši.

   (Z knihy Rychlokurz sebeobrany aneb jak přežít v dnešním světě)

   Přeložila IVANKA DŽIUBOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]