V nepodepsaném dodatku ke ZTRACENÉMU DENÍKU SOVĚTSKÉ ŠKOLAČKY Niny Lugovské 1932-37, podle podtitulu Unikátnímu svědectví z dob stalinismu (Práh, Praha 2004, přeložila Dana Šimonová), praví se doslova: Každý, kdo si přečetl tento deník, byl udiven střízlivým a jasným názorem na sovětskou realitu, který si vytvořila tato dospívající dívka. (...) Už v roce 1932 nazývá Stalina "lumpem", který dusí ruskou svobodu. (...) Její komentář k zavraždění Kirova je na čtrnáctiletou dívku velice pozoruhodný. Je rozhořčena nad tím, že kvůli jednomu bolševickému životu bylo okamžitě po vraždě bez soudu zastřeleno 100 lidí, zatímco po zavraždění cara bylo popraveno pouze šest lidí.
Ačkoli dodatek O deníku nevyniká zrovna úzkostlivou přesností (Ninin zápisek o lumpovi a grázlovi, podlém Gruzínci, není z roku 1932, ale až z 24/3 1933, a když Nina v deníku komentovala represe po zavraždění Kirova, nebyla čtrnáctiletá, ale už šestnáctiletá: podle doslovu se Nina narodila roku 1918, v předmluvě je i datum 25/12), nelze než slovům obdivu jako unikátní, jasný, velice pozoruhodný názor jen plně přitakat. Deník, prezentovaný (v dodatku O deníku i na záložce) výslovně jako obdoba Deníku Anny Frankové, vyniká právě tím jasným názorem na sovětskou realitu, který je příznačný pro dnešní publikace o těch letech a pro jejich jazyk: v deníku se tak dočítáme o zřízení, které se nedá vydržet, o tom, jak pisatelka touží odjet pryč z téhle země barbarů a divochů, jak je jí trapně, že musí žít v takové zemi, opakovaně tam čteme o nenáviděných bolševicích (53), našich hnusných bolševicích (62), proklatých (jak jsou všichni licoměrní, prolhaní a podlí, 74), o tom, jak Nina, naslouchajíc povídání rolníků o jejich těžkém životě, začíná čím dál víc nenávidět bolševiky (97), jak jí k hrdlu stoupá jedovatá zlost na bolševiky (113), kteří jsou jen žalostní, opovrženíhodní zbabělci (140).
Kdyby to byl román, nemohl by být zosnován důmyslněji: dospívající dívka, jejíž otec byl vyšetřován, zavírán a posílán do vyhnanství a sama zakusila domovní prohlídku a vyrůstala v ovzduší permanentních obav, v zoufalství svírala pěsti a na adresu podlého Gruzínce, tohohle ničemy, si zapsala: Zabít ho [nerozluštěno] co možná nejdřív! Pomstít se za sebe i za otce [nerozluštěno], zabít [nerozluštěno].
Objevitelka a vydavatelka Ninina deníku Irina Osipovová soudí, že šlo o naprosto nevinné poznámky, takže dnes nechce se nám ani věřit, že mohly stát tuto dospívající dívku svobodu a že byl pro nic za nic zmařen celý její život, když NKVD u Lugovských našla a s jinými dokumenty zkonfiskovala i tři Nininy sešity, bedlivě je pročetla a na jejich základě vznesla obvinění Niny z "přípravy teroristického atentátu na Stalina". Škoda, že editorka deníků neuvádí, jak se Nině (uvězněné a i souzené roku 1937, v době pověstné množstvím hrdelních trestů) podařilo vzdor tak těžkému obvinění vyváznout s pěti roky nucených prací. A škoda, že si editorka ani neklade otázku, jak dokázala školačka už ve třicátých letech předejít v obzíravém pohledu třeba na hladomor a zoufalou situaci na Ukrajině, o níž se dovídala od lidí přijíždějících z venkova, samého Solženicyna. Dávno před ním už působivě srovnávala s téměř idylickými poměry za cara: tak jako potom Solženicyn, který v souvislosti s Alexandrem II. psal o pěti popravách, tak ona už roku 1934-1935 srovnává odvetu po atentátu na téhož cara a více než sto lidí za jeden bolševický život (Kirovův) a po solženicynovsku dodává: Jaký rámus a jaké pobouření se zvedlo ve všech vrstvách obyvatelstva, když tehdy zastřelili šest vrahů, zatímco teď se nikdo nebouří. (...) A jak mohou (tihle bolševici) nazývat zbabělcem člověka, který šel otevřeně a směle na smrt, který se nebál zastřelení za ideu a který je lepší než všichni ti tzv. vůdcové dělnické třídy? Jindy píše sovětská školačka, narozená roku 1918: Tohle nebylo ani v carských školách!
Velice pozoruhodné je také Ninino evropanství třeba v kritické úvaze o těch takzvaných sovětských občanech, kteří už ztratili veškeré ponětí o lidském svědomí a důstojnosti (...). Je těžké uvěřit, že ve dvacátém století existuje v Evropě takový koutek, kde se usídlí středověcí barbaři (...).
České vydání v bohulibé snaze přispět k tomu, co Nezval nazýval házením Berlína a Moskvy do jednoho pytle, klade Ztracený deník sovětské školačky výslovně vedle Deníku Anny Frankové. Prokazuje tím deníku a zřejmým záměrům vydavatelky službu vskutku medvědí: nejde jen o to, že Anna Franková zahynula v Bergen-Belsenu a Nina byla s rodinou z pracovního tábora propuštěna v roce 1942, provdala se a nakonec se stala (už v deníku toužíc po světlech ramp a slávě) malířkou krajinářkou a jevištní návrhářkou, takže srovnávání je vlastně kontraproduktivní, pokud mělo za cíl potvrdit rovnítko mezi nacismem a bolševismem. Vypovídá o podstatném rozdíle nejenom v tom, co bylo potom, v osudu pisatelek obou deníků, ale i třeba v Ninině zápisku o domovní prohlídce u Lugovských. Nina si například libuje, jak na každou důstojníkovu poznámku Lugovští odpovídali nějakým rýpnutím a posmívali se mu.
On si mezitím stoupl ke skříni a hrabal se v zaprášených papírech na ní. "Asi jste se zaprášil." - "Ano, trochu." - "Měli jste nám dát vědět předem." - "Dobrá, příště se ozveme." - "A my vám tam toho nasypeme ještě víc," polohlasně prohlásila máma. (...) Obsah koše nebyl příliš čistý a vyšetřovatel se otočil k mámě se slovy: "Přeberte to, prosím." - "To nepatří k mým povinnostem," odsekla máma. A tak vyndal špinavé válenky domovník.
Jakpak by asi dopadlo takové rýpavé chování při gestapácké domovní prohlídce?
Ale když už je tu srovnání s Deníkem Anny Frankové, sotva si lze nevšimnout, co školačku vzdorující bolševické totalitě při té domovní prohlídce zaujalo:
Překvapilo mě, jakou mají oba nesympatickou tvář (...). Ten druhý v bundě byl nevysoký Žid s nakrátko ostříhanými černými vlasy, typickým židovským nosem a malýma hnědýma očima. (...) Žeňa si vzala nějakou knížku a já jsem usedla vedle ní a prohlížela si židáčka a domovníka...
Když pak Nina píše o komerčních obchodech, kde si nakupuje takzvaná sovětská aristokracie (pro čí asi informaci musí poznamenat v závorce: samozřejmě se jí tak říká tajně; že by pro sebe, aby nezapomněla?), poznamená, že ta takzvaná sovětská aristokracie (kterou Nina, zde i jinde ve svém deníku, zastánkyně prostých lidí, nemá přirozeně v lásce) se skládá ve většině případů z Židovek a manželek komunistů a zodpovědných pracovníků. Z židovek na prvním místě.
Tak tohle je zřejmě nejpozoruhodnější, vskutku unikátní. Ani snad Völkischer Beobachter by se nevyjádřil výstižněji. Objevitelka a editorka Deníku bystré mladé pozorovatelky, člen (už se u nás nepřechyluje?) Memorialu, mezinárodní společnosti zabývající se historií, vzděláváním, charitou a lidskými právy, neříká k tomu nic. Neruší to její obdiv k deníku, jaký by si dnešní antisemitismus na pravoslavné Rusi musel sám sepsat, kdyby mu ho paní Osipovová jako na objednávku neobjevila.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |