Po básnické sbírce Stejně tu zahřmí (Výbor z veršů protirežimních) – 2007 a po edičním činu, který Daniel Strož připravil společně s Emilem Hruškou: Egon Ervín Kisch: Karel Marx v Karlových Varech – 2007 i téměř souběžných a stejně burcujících knižních prózách Emila Hrušky My, hoši ze Sudet – 2005 a Muž dvou rakví – 2007, jsem si nastokrát zřetelněji uvědomil, co mne s oběma autory spojuje. Uvědomil jsem si, jak je důležité se spojovat, jak je žádoucí se oddělovat. Prospěšnost, pozitivní vklad vývoje po 17. listopadu 1989, spočívá i pro mne v tom, že se desetitisíce našich lidí vysvléklo zcela donaha a začalo hromově křičet na lesy, že král má zbrusu nové šaty. Cožpak to není přenádherné zažít dobu, kdy nevědomý člověk se najednou ocitne v zajetí pravdy, na vlastní oči uvidí skutečné a opravdové svině ve vlastních řadách a na vlastní uši uslyší jejich žádostivé chrochtání? Není větší pozemské slasti.
Sám voják v poli?
Daniel Strož nyní napsal formou rozhovoru s Emilem Hruškou životní zpověď básníka, publicisty, nakladatele, politika – exulanta, Čecha, Němce, trochu rebelanta – pod titulem: DOKÁZAT SE VZEPŘÍT. Zhodnocení myšlenek vyslovených autorem ponechávám na inteligenci čtenáře. Nepochybuji o jeho objektivnosti a solidní touze proniknout k pravdě poznání. Nastavené zrcadlo míří k poznání Čechů a Němců ve vzájemném vztahu; je tím silnější, že autor (*1943) vzešel z česko-německé rodiny, která se nedala za německé okupace k Němcům. Obnažuje národní vyvrhelství na obou stranách. Míří k farizejství takyrevolucionářů, jací byli za Hitlera, jací byli na konci války, jací byli po Únoru 1948, jací byli v roce 1968, po roce 1970 a jací jsou tak široce rozvětveni i dneska.
Strož se znovu obrací k tragédii Jana Palacha (věnoval jí kdysi i jednu ze svých básní), obrací se v té souvislosti také k jistě proradné úloze Luďka Pachmana (doma i v emigraci), dokonce si všímá i zapletených údajných prstů Vladimíra Škutiny do strašné tragédie, „studeného ohně“ – a sám bych dodal i dalších kandidátů podobné smrti, o nichž se dodneška tajuplně mlčí. Dokonce až za hrob. A všichni víme, že takoví jedinci byli na řadě, jedna z kandidátek si dokonce vzala život. Nešlo tu jenom o svaté myšlenky mladých jednotlivců (s výjimkou jihlavského Evžena Plocka) směřující k vyburcování spoluobčanů. Dnes se už takové pátrání nehodí do krámu.
Postřehy vskutku k nezaplacení
Osud autorovi knihy dopřál po emigraci a odchodu do SRN z povahy zaměstnání práci ve firmě, zabývající se průmyslovým chlazením; tuto svou anabázi líčí Daniel Strož s neuvěřitelnou otevřeností. Ta mu totiž umožnila dostat se z ložnice překrásné padesátnice do soukromého prostředí amerických vojáků na německé půdě, dokonce i těch začleněných v osmdesátých letech do kurzů češtiny: „Stůj, nebo střelím!“ „Nestřílej, jsem přítel!“
Dovolím si citovat: „ …V devadesátých letech, když se v Německu v rámci částečného odzbrojování snižoval také stav amerických jednotek umístěných na jeho území, zanechávali Američané po sobě příšernou paseku. Nejenže se po nich musely odstraňovat ekologické škody v zemině, ale oni si s sebou brali všechno, co se dalo. Ze zdí vytrhali třeba i vodovodní kohoutky. Nepřestávám se proto divit těm českým hlupákům, kteří by si rádi americké vojáky, proslulé častými zločiny, do republiky rádi nastěhovali. Pravděpodobně jim nestačí, jakou tu již máme kriminalitu. Přitom tito vojáci smějí být souzeni výhradně jenom benevolentními americkými soudy…,“ uvádí Daniel Strož.
Oba, jeden z autorů knihy nabité originálními postřehy i já, jsme se znali s Karlem Krylem. Já jsem s ním dokonce proseděl dlouhé hodiny při víně týden před smrtí. Tehdy již nenávistně proklínal Václava Havla a jeho havlárnu, vedoucí nás do záhuby. „Tahle země se krátce po převratu začala propadat do úděsného blbství. A to právě byl i důvod, který podle mne Karla Kryla usmrtil. Nedokázal tomu nečinně přihlížet, vnitřně ho to deptalo a nakonec mu z toho puklo srdce. Ačkoli jeden z pokryteckých hajzlíků, kterého Karel odjakživa nesnášel, nad jeho rakví tvrdil něco jiného…,“ píše Strož.
U toho nepravdivého projevu a vyznání lásky v Břevnově jsem byl jako očitý svědek a posluchač. Krylova smrt Daniela Strože zasáhla: „…Druhou drobností, kterou připomínám spíše jako kuriozitu, byla zpráva v jednom slovenském deníku, že za smrtí Karla Kryla stojí Havel. Lépe řečeno tehdejší tajné služby. Karlovo údajné odstranění mělo souviset s pomstou za jeho ostré výhrady k Havlově politice a výpady proti prominentním disidentům. Měl údajně také znát jakési kompromitující materiály, jejichž zveřejněním by tyto osoby byly postaveny ‚do nepříznivého světla v očích širokých vrstev nadšených budovatelů českého kapitalismu‘. Tak to tam psali doslova. Inu, kdo ví…,“ dodal Daniel Strož. A já poznamenávám, že zde jde snad o podobnost jistě čistě náhodnou, když ji porovnáme s tragickou nehodou Alexandra Dubčeka a zmizením tašky s jeho dokumenty… Také bych dodal Strožovým: „Inu, kdo ví?“
Strož se lišil podle vlastního vyjádření od Karla Kryla pouze v tom, že zatímco on je bezvěrec, Karel Kryl byl hluboce věřící člověk, ale oba stejně ctili po určitý úsek života opata Opaska a on ctil je. Stali se vlastně jeho rodinnými přáteli.
Strož nepřikovaný – ani nepřipos…ý
Poprvé jsem si přečetl z pera Daniela Strože řádky psané jinak nejenom o Karlu Krylovi, ale i o československém Jamesi Bondovi – o Pavlu Minaříkovi, kterému byla nakonec nasazena psí hlava. Daniel Strož také hluboce přispívá k poznání morálního i občanského profilu zbožštělého Václava Havla. Činí tak s elegancí gentlemana, jemně, avšak s jistou dávkou nepochybně zpěněné krve. Snad nejvýstižnější je Strožovo připomenutí ze setkání s Václavem Havlem na českém velvyslanectví v Bonnu, za účasti Sudetoněmců. Nebo z aktivu českých exilových a disidentských umělců a spisovatelů, včetně německých, na mnichovské radnici, zhruba v roce 1992: „Během banketu, který následoval, jsem si chvilku povídal se spisovatelkou Edou Kriseovou, tehdy zároveň Havlovou důvěrnicí. Ta se ke mně najednou z ničeho nic naklonila a řekla potichu: ‚Kdyby ti lidi u nás doma tušili, co se na ně všechno chystá, naházeli by nás do Vltavy do jednoho.‘ To bylo pro mne impulsem, abych se i já – snílek a fantasta – zbavil konečně svých růžových brýlí a začal si víc všímat toho, k čemu spěje domácí realita,“ připomíná Daniel Strož.
Šokující informaci předává autor knihy o Pavlu Tigridovi, jako o člověku, který proslul „velikostí“ pouze mezi exulanty. Oplýval pohostinností, přestože si ji každý, kdo ji přijal, většinou posléze doma odskákal. I Daniel Strož však byl při návštěvě u Ivany a Pavla Tigridových jimi skrytě vyfotografován. „Jsem si jist, že ta fotka rozhodně nebyla pro rodinné album,“ poznamenává Strož. Mohl bych pokračovat dále – skvělým vykreslením Jiřího Koláře, Egona Bondyho, Jaromíra Hořce.
Samostatnou část knihy Emila Hrušky a Daniela Strože tvoří jejich životní zkušenost z práce v Evropském parlamentu. Naprosto dokonale, s břitkostí jim vlastní se otázkami a odpověďmi dotýkají mnoha tamních jevů. Daniel Strož nepomíjí například europoslankyni a posléze neúspěšnou kandidátku na znovuzvolení do EP Janu Hybáškovou. Zmiňuje se o řádcích její knihy, kde kádruje kdekoho: „O mně v tom jejím traktátu stojí psáno: Básník, emigrant, bolševik, policajt. Antiradarista…,“ cituje z Hybáškové Strož. A připomíná, že on své názory nemusel nikdy radikálně měnit: „Na rozdíl od této bývalé horlivé pionýrky, angažované svazačky a posléze minulému režimu podlézavě do zadnice lezoucí studentky filozofie, pro kterou jsou mezitím – jak se vyjádřila – prý slova ‚socialistický‘ nebo už jen ‚sociální‘ strašlivými a nesnesitelnými výrazy.“
Strož se nevyhýbá ani kritickému hodnocení svého postoje k současné KSČM, vytýká jí, že doposud nezvládla občany ve větší míře přesvědčit o svých cílech. A srovnává to se situací Die Linke v Německu. S otevřeným hledím líčí i své vztahy s německými diplomaty v Praze, kteří se nikdy ani smítkem nedotkli skutečnosti, že coby občan SRN zastupoval v EP KSČM, spíše se otevřeně dotýkali politického marasmu v Česku, který zemi táhne ke dnu. „V mnohých názorech jsme dokonce nalézali shodu…,“ říká autor. „Lidé jako Mejstřík nebo Štětina v českém Senátu, oba navíc s dost potemnělou minulostí, by totiž ve skutečném demokratickém prostředí patřili k politickému odpadu a vysloužili by si výsměch. Fungující demokratický systém je přece jenom – ať se někomu líbí, nebo ne – volnou politickou soutěží rozličně zaměřených stran. O voliče se v něm usiluje volebními programy a nikoli pučistickými pokusy o likvidaci protivníka zákazem jeho činnosti, jenom proto, že se kdosi obává jeho dobrých výsledků.“
Závěrem
Moje řádky nejsou žádnou skutečnou recenzí, protože u nás literární recenze z doby F. X. Šaldy, Julia Fučíka, Vladimíra Dostála a desítek dalších zmizely z povrchu zemského. Nelze v tom pokračovat ani při zhruba 14 000 titulech, které ročně vycházejí, a to také proto, že dneska se často napíše kniha o tom, k čemu ještě včera stačila napsaná nebo vyslovená jedna věta. Do této skupiny Strožova a Hruškova kniha ale rozhodně nepatří. Popsal jsem tedy, co mne v ní zaujalo a každému tu moc zajímavou knihu doporučuji.
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 249 Kč
Autor: ZDENĚK HRABICA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)