Tak tuhle otázku mi klade v poslední době spousta lidí. Dokonce i kamarádi, příbuzní a známí, které potkávám v ulicích našeho města a dám se s nimi do řeči.
   Okamžitě mi naskočí v hlavě pocit jisté neúplnosti této otázky. Oni mi vlastně chtěli říci: Ještě píšeš, dědku?! Ale jsou natolik zdvořilí, že se ovládnou a poslední slovo zamlčí.
   Jasně, že se z toho náhlého pocitu sžíravosti snažím dostat. A tak se pokusím v odpovědi o trapný žertík. "Píšu," potvrdím ochotně."Ale už jen velkými písmeny! A pletu si d a b!" Obvykle se tomu rozkošnému vtípku ale zasměju křečovitě jen sám. A možnou diskusi o své literární tvorbě převedu raději na naprosto spolehlivou otázku: "A co vy? Co berete?!"
   Mám vyzkoušeno, že na tenhle háček se stoprocentně příslušníci mé generace chytí a vyjmenují mi bez jediné chyby všechny léky, které jim v posledním měsíci lékař předepsal.
   Ale stejně mě jejich, tak jednoduchá otázka, hluboce potrápí. Celou cestou domů o ní pak bolestivě přemýšlím. Snažím se najít její příčinu. Proč mě už obvykle z dálky zařazují mezi negramoty, nemakačenky a nefachčenky? Copak knížky mohou psát jen ti mladí?
   Jak si to mám vysvětlit? Nu, třeba se zrovna vracejí z návštěvy místního multikina, kde shlédli americký film Tahle země není pro starý!
   Třeba mají šedý zákal a špatně vidí! Možná, že by potřebovali skla o několik dioptrií silnější...!
   Kruci, přece nepotkali někoho o berličkách, hnáty křivé, tvář vichřici podobna..., jak pravil kdysi básník.
   Raději rychle domů! Třeba tam najdu to správné řešení.
   Předám své ženě nákup a bleskově zapadnu do koupelny. Než se postavím před zrcadlo, abych provedl lustraci svého já, paměť mi přihraje další argument, proč bych ve svém věku, pokud osud nerozhodne, neměl psát a tím možná prospívat české literatuře.
   Nedávno jsem se například v denním tisku dočetl, že v jistých podnicích rychlého občerstvení mohou být u pultů, tedy mít optický kontakt se zákazníkem, jen mladí lidé do 26 let. Pak zapadnou dozadu do kuchyně a možná ještě dál. Nejspíš takový hamburger chutná líp, když nám ho zabalí do papíru nějaká sličná misska než babka vševědka.
   Tak a už se vidím v zrcadle nad umyvadlem. Protože mě nikdo kupodivu neruší, mohu si, jistě značně zkreslený obraz své oduševnělé tváře, důkladně prohlédnout. No, po pravdě řečeno, nic moc. Ale když si připomenu černobílé fotky klasiků české literatury, Nerudy, Čecha, Vrchlického a dalších, rozhodně je mi tento můj zrcadlový portrét daleko příjemnější. Pravda, vlasy už mám tak trochu doběla, pod bradou lalůček, zuby, tak ty už na nikoho raději necením...
   Ale s tím by se snad dalo ještě něco dělat! Třeba zakoupit ten správný bulvární časopis, kde je podobných rad přehršel. Opravuji: tři omegy! (Nerad ve svém současném psaném projevu používám archaismy, vole!) Plastičtí chirurgové by si se mnou jistě poradili.
   Takto změněn bych pak kráčel ulicemi našeho města, kynul známým, kteří by mě možná ani nepoznávali, a už zdaleka je zdravil:"Bodrý ben!"
   A stejně srdečně bych se choval v ordinaci svého psychiatra.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)