Před pětačtyřiceti roky zpíval třiatřicetiletý básník, jehož ještě málokdo měl tehdy za básníka, ve svém Blues touhy po světle (Recital 64), že chce „vidět čisto / a vidět mizet chyby“, že chce „vidět místo / kam poděly se sliby“. Půlstoletí bez pěti let na to jiný básník, čtyřiatřicetiletý, za básníka mnohými (především dnešními směrodatnými médii a s nimi spřaženými porotami všech možných literárních cen) podobně, byť z hodně jiných důvodů nepovažovaný, podobně „chce jen vědět / kde se stala chyba...“; pár stránek dál si i odpovídá: „Byla však chyba, že jaksi / nedo-mysleli, že lidu / je třeba nejen her a chleba, / ale i pár dodržených slibů.“
   Tím básníkem roku 2009, v němž pro změnu básníka nechtějí vidět dnešní tupci, je Pavel J. Hejátko, a co jsem citoval, je z jeho nové knížečky malé formátem, velké významem V PRACHU DVACETI LET... (Oftis, Ústí nad Orlicí); velké proto, že si v pohledu na poslední české dvacetiletí opovažuje zásadně a účinně oponovat tsunami tzv. orální historie, ve skutečnosti novým bajkám a pověstem, valícím se na příliš důvěřivé diváky a posluchače všemi kanály tzv. veřejnoprávní televize a rozhlasu. Hejátko nejen přirozeně trpce nese, že „stádo vděčně/věčně / pohádkám věří“, ale i přesně diagnostikuje:
   „Ostnatý drát - má / znovu tě rád, je tvůj / kamarád – jen již / není omotaný kolem tebe. / Je uvnitř nás. V tobě / i ve mně...“
   V poznáníplné objevné metafoře – jakou umějí právě básníci – vidí:
   „Nenávist vykvetla a pravdu / ojela zezadu.“
   A jak se sluší na básníka, který nemusí dopovídat, aby si čtenář sám už řekl, do jaké to pravdy země před dvaceti lety vpochodovala:
   „Jsem vlajkonoš na protestním pochodu / za mrtvého Martina Šmída.“
   Klipové básnické pásmo, v němž se Hejátko už minulou knížkou Pomníky z asfaltu našel, v níž našel básnickou formu, jak vyslovit dnešní klipovitý svět a oslovit jí dnešního člověka už navyklého na reklamní klipy jako už základní žánr doby, je ovšem trpké:
   „Na stínání hlav / již najali jsme sami / sebe.“
   Nejtrpčí je resumé knížky, kterou autor neprávem nazývá „levobočkem“:
   „Dvacet let ledového klidu.“ To na straně 9. Na poslední stránce pak: „A za třicet zlatých / koupit si věru / toliko slíbený klid.“
   Mélicky sugestivním resumé, ironizovaným pak objevnou záměnou zlatých za pouhé stříbrné (kdo může ještě pochybovat o autorově básnické potenci?), naštěstí pásmo nevyznívá. Na předposlední straně se přece čte:
   „Vytvořili nám další kulty, / ale naštěstí jim ne všichni / podlehli. / A za to životu: / Děkuji. Děkuji mu za to.“
   Jak je vidět, PJH se umí obejít i bez silných slov, jimiž své verše pepří, aniž šetří. Nejsou někdy jeho verše bez nich silnější, důsažnější? Proboha, tím ho nechci nabádat, aby se jich vzdal.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]